U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
V KRAJI KAMENÍKŇ
Kategorie: Návštěva | Autor: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
Celá Vysočina včetně oblasti mezi Litomyšlí a Poličkou, kam jsme tentokrát zavítali, jako by byla stvořena pro potěchu oka a duše. Zvlněná kopcovitá krajina s pásy polí a luk má hřbety posety tmavými bochany lesů, v údolích bublají stužky potůčků, sem tam se zaleskne rybník.
Všechny tyto přírodní krásy Vysočiny přímo vyzývají k rekreaci. Platí to i pro Budislav, v níž chalupaří manželé Eva a Lubomír Syroví. Turisty k výletům lákají hlavně lesy se skalními útvary. V létě se tady příjezdem chatařů, chalupářů a dětí do prázdninového tábora počet obyvatel až ztrojnásobí.
Také v chalupě manželů Syrových je nejvíc živo, když je sluníčko. To přijedou za dědou a babičkou malý Kryštof a Adélka s rodiči. Kryštof vytáhne dřevěný meč a může se dát do boje proti všem nepřátelům. Předpokládám, že jeho příběhy mají vždy šťastný konec. A proč ne, vždyť ho svými kouzly chrání mocné kamenné bytosti, které děda vytesal a rozestavěl po zahradě.
Práce s kamenem, surovinou tak těžkou na opracování, nepatří zrovna mezi běžné chalupářské koníčky, Luboš Syrový však nemusí pro vysvětlení daleko. Jen navázal na místní tradice.
Kamenická tradice
Na kamenném sloupku u stavení, které bylo dědictvím po Eviných rodičích, se našlo datování z roku 1866. „Chalupa ale musela být starší,“ uvažuje Luboš, „protože ploty se stavěly později.“
S původem a zpracováním materiálů ve stavení si jako stavař dokázal při opravách poradit, leccos odhadnul, něco vyzkoumal, ale nejzajímavější bylo „objevovat“ kámen, kterého tu bylo odjakživa dost. „Tatínek i dědeček byli kameníci, zrovna tak jako spousta sousedů,“ připomíná Eva a Luboš ji doplňuje: „Zpracovávali pískovec, který se těžil přímo v obci. Dělali samé užitkové věci. Třeba stodola je postavena z kvádrů z obecního lomu. A to se ještě na severu těžila opuka a na východě byl žulový lom. Málokdo si uvědomuje, že kámen je tu všude. I do hospody se chodí po skále.“
Dnes se tady kámen již netěží, ale v některé z chalup by se ještě možná daly najít zbytky náčiní na jeho opracování. Stejně tak je objevil Luboš. Od té doby má hlavu plnou kamenických nápadů.
„Jednou jsem takhle seděl naproti v hospůdce, koukám na ty naše sloupky a říkám: udělám tam kočku. Všichni se mi smáli, protože moje paní krmí několik živých, pak se jim ale moje dílo líbilo.“ Kamenná číča nezůstala dlouho sama, přibyl šnek, zajíc, veverka, pes… „Tesal jsem i orla jako dárek pro známého! Dokonce ho chtěli koupit nějací Němci, ale neprodal jsem ho,“ směje se svým sochařským úspěchům chalupář a přiznává, že je to makačka, ze které bolí ruce. Všechny ty figurky dělá hlavně pro děti. „Když se na náš plot pověsí hrozen capartů a ukazují si: jéé, koukej, támhle!, těší mě jejich radost.“
Po babičce klokočí…
Věřím tomu, že kdyby se dospělí nestyděli, opírali by se o plot Syrových taky. Nejenom proto, aby si prohlédli psa nebo veverku z pískovce, ale i proto, že Evě zahrada nádherně kvete. Floxy, třapatky, kopretiny, afrikány, vrbina, řebříček, růže, levandule. slaměnky… Desítky druhů květin, které zdobí nejen venku, ale i za vraty, kde je kryté letní sezení, a samozřejmě i ve stavení. V předsíni, kde je i v horkém dni příjemný chládek, visí u stropu řada schnoucích svazečků. Eva po usušení květiny aranžuje do kameninových váz a hrnků. Všude to voní.
Otázce, v čem spočívá tajemství jejího zahradničení, se jenom směje: „Kdybych o kytkách moc věděla, tak bych i tušila, co která potřebuje a určitě by se jim dařilo hůř. Takhle k nim přistupuji spontánně a všechno bez problémů kvete.“ Eva zavzpomíná, že když byla malá, běhaly po zahradě slepice. „Přestože je dnes zahrada víc okrasná, nejsme žádní zahradníci. Jen něco zasadíme a něco přesadíme, stromy necháváme dožít.“
A tak se kochám tou pestrobarevnou nádherou plnou motýlů a dalšího hmyzu, než mě Luboš upozorní, že na zahradě je vzácnost, kterou bychom neměli minout. Keř, k němuž mě vede, vypadá docela nenápadně. Klokočí, jak se jmenuje, většina z nás zná pouze z písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. „Plody klokočí jsou malé šištice, které mají uvnitř pecičku. Ty se navlékaly na šňůrku do růžence,“ objasňuje chalupář tajemný text písničky, v níž zůstane po babičce klokočí a po tmě strach… „Už jsem daroval hodně odkopků, ale jestli se ujaly, nevím.“
Žádné plány?
Stejně spontánně jako k pěstování květin přistupují chalupáři i k údržbě stavení. Díky citlivému vnímání tradičních hodnot má stavení původní uzavřenou čtvercovou dispozici: za vraty, jak říkají Syrových v podstájce, se našlo místo pro letní sezení, vlevo je roubená obytná část, vpravo kamenná stodola a čtverec uzavírá hospodářská část, kde se po pavlači chodí do dvou komůrek. Eva s Lubošem je vybudovali pro rodiny svých dcer.
Uvnitř obytné části byste sice našli moderně vybavenou koupelnu, ale ve světnici je to postaru – židle, stůl, sporák, krajkové záclonky. Ani na televizi se tu moc nekouká. „Nepotřebujeme ji,“ říká Eva. „Jsme venku až do tmy.“
Luboš s nastíněným životním stylem souhlasí: „Snažím se nedělat nic nového.“ Řekne to sice jen těmito několika jednoduchými slovy, ale skrývají se za nimi náročné stavební úpravy. Když se před pětadvaceti lety Eva s Lubošem chalupy ujali, museli dost razantně zasáhnout, aby se jim nerozpadla střecha nad hlavou. Následkem otřesů, způsobených jak těžkými tatrami, které kolem chalupy vozily kámen, tak jeho odstřely v lomu, se začala rozjíždět vazba krovu. Dodnes je celá pozednice stažena lany. „Byl to nezapomenutelný zážitek,“ hodnotí Eva dávnou záchrannou akci, „vrzalo to, skřípělo a vypadalo, že střecha spadne…“
Neskutečné množství hodin práce muselo dát i čištění roubené sýpky. „Vůbec jsem netušil, co pod vrstvou vápna je,“ přiznává Luboš. „Postupně jsem odhalil a očistil roubení, ale jen částečně, aby jej nebylo moc. V trámech byly tisíce hřebíčků, které jsme vytahali, spáry jsem vymazal cementovou maltou a natřel fasádní barvou. Od té doby nebylo nutné se k roubení kromě občasných zásahů proti červotoči znovu vracet.
A plány? Plot jsme již opravili, na spaní se vejdem, tak snad uděláme podlahu a pak ať už se starají dcery.“
Myslím, že Lubošova slova už začínám umět překládat: „Těším se, až si zalezu do kumbálu ve stodole, kde budu tesat sochy do kamene a pro děti postavím domek na hraní!“ A Eva? Zatímco její muž bude sochat, pustí se do zavařování okurek, pak za ní přijede kamarádka a budou si spolu užívat ticha…
O autorovi| TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
Popisy k obrázkům
Chalupa jako z obrázku…
Za vraty je tzv. podstáj. Slouží jako kryté letní sezení s výhledem do dvora a na pavlač
Stavení je roubené, částečně skryté pod vápennou omítkou. Hospodářské části jsou ale z místního pískovce
Pískovcové figury vznikají v kumbále ve stodole
Pod dlažbou ve světnici chalupáři instalovali podlahové topení, kterým v sychravých dnech přitápějí
Předsíň je provoněná kyticemi, které Eva Syrová aranžuje z usušených rostlin
Krajku na záclonkách háčkovala Evina sestřenice
Pergola je dalším důkazem Lubošovy šikovnosti
Na šneka prý stačily tři víkendy. Chalupář říká, že práce s kamenem je dnes jednodušší než kdysi, protože ke klasickému ručnímu nářadí přibral na pomoc i elektrickou brusku
Třapatky, floxy, hvozdíky – typické rostliny venkovských zahrádek
Na jižní straně začaly dozrávat švestky. Kdysi tu byla slivoní spousta, dnes jeden strom za druhým klátí šarka
Kryštofa jsme zrovna přistihli, jak mlsá něco dobrého od babičky
Autor fotografií: FOTO: LIBUŠE HUBIČKOVÁ
