U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
V chalupě s tančícími okny
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Projeli jsme několik kilometrů přívětivým lesem, náš průvodce odemkl pár závor, které pro ostatní motoristy znamenají: STOP a dovedl nás na planinu, jíž vévodí atypicky dlouhá chalupa. Kdyby ji projektoval architekt, mohl by být podezírán z nepřesnosti. Okna se totiž poněkud liší velikostí a jsou umístěna v nestejných výškách. Jako by tančila…
Obyvatelé stavení na Hlinavkách, jak se onomu hřbetu mezi lesy odedávna říká, však jeho asymetrii milují. Je dokladem toho, jak původní hájovna s chlévem a stodolou, tedy části s nestejnou úrovní podlah, ožívaly příslušníky rodinného klanu.
Třiatřicet děleno třemi
Toto místo na hony vzdálené od hlučícího davu objevil lesní inženýr Václav Bok, který v tomto kraji studoval střední školu. Tolik si jej zamiloval, že se sem stále vracel. Žil později se ženou a třemi dětmi v Brně, kde učil na univerzitě, ale když byla v roce 1968 šance pronajmout si bývalou hájovnu, neváhal. Janu, Otu a Helenku, abychom to vzali podle data narození, vozíval do jihočeských lesů už jako děti, takže jeho rozhodnutí podpořily. Syn, rozhlasový novinář, už spíše “dálkově”, protože v onom dramatickém roce odešel do Francie a pak do Německa. Sedm let nato se vedení polesí konečně odhodlalo samotu prodat. Už tehdy bylo stavení rozdělené na tři díly. Měří od štítu až ke krajní zdi bývalé stodoly třiatřicet metrů, a tak to bylo jednoduché. Jana si vybrala první “jedenáctku”, tedy sednici, síň a černou kuchyň, Helena střed, bývalé chlévy, tehdy už voňavé, mnoho let nesloužící původnímu účelu, a pan inženýr Bok se ženou posledních jedenáct metrů, tedy stodolu. Všichni věřili, že se Ota jednou vrátí a upraví si třetinu po rodičích. I stalo se. Před třinácti léty se dal do přestavby prostorů, které už ztratily své obyvatele…
Řádění v zádění
Původně si myslel, že by se sem v penzi přestěhoval natrvalo. “Když jsem ovšem zjistil, že by zavedení elektřiny z kilometr vzdálené přípojky stálo zhruba tři čtvrtě milionu, názor jsem změnil. Přesto jsem se dal do přestavby svého prostoru, tedy stodoly. Kdysi mívala mlat a jedno zádění,” sahá Ota do krajových názvů. “Anebo znáš spíš název párna?” – ptá se. “Ten je možná výstižnější. Šlo totiž o prostor vedle mlatu, kam se dávaly snopy obilí, aby se z nich před mlácením vypařila vlhkost.” Zkrátka tam, kde býval mlat, je na dřevěném pódiu posezení. Nad ním byly přes dva vazné trámy položeny kuláče, tedy patro z kulatiny zvané “hůra”, kde se uskladňovalo seno. Dnes je v podkroví místo sena jedna ložnice. Druhá vznikla nad nově postaveným stropem v místě, kde je srdce prostoru, tedy pec s dvěma troubami a velkou plotnou, na niž navazuje krb. Třetí, nejmenší ložnička, je nad příslušenstvím. Takhle si to Ota už koncem osmdesátých let nakreslil. Jeho přítelkyně stavařka dala představy do technicky proveditelné podoby – a pak přišli na řadu řemeslníci. “Měl jsem ještě práci mimo republiku, a tak tady řádili prakticky bez dozoru. Bohužel. Protože jsem jako vášnivý kuchař amatér leccos nastudoval o kamnech a plotnách, zjistil jsem, že v těch mých chybí v topeništi mezi plotnou a prostorem, kudy proudí horký vzduch k troubám, vyvýšená plošina, zvaná splávek. Dostavěl jsem ho. Když kamna netáhla, ponořil jsem se do komína a objevil, že roura od nich ústila přímo proti vývodu kouře z koupelnových kamen. A mohl bych pokračovat dál. Až ke dni, kdy jsme zjistili, že nakonec zmizela nejen firma, ale i velmi šikovný agregát na naftu, který umožnil použití elektrických nástrojů při přestavbě. A poháněl i čerpadlo, které vhánělo ze studny do rezervoáru vodu.”
Malé velké radosti
To už ovšem chalupář věděl, že hájovna i pro něj zůstane jen letním bytem (jeho sestry sem stále jezdí na delší či kratší čas téměř 230 kilometrů z Brna) a agregát, bez kterého by se další přestavba neobešla, oželel. A začal si užívat. Velkou radost mu dělá například krb. Ota ho natočil tak, aby z postele v protějším rohu, kde spává, viděl na ohniště jako na televizi. Prý dávají mnohem krásnější programy než v elektronické. A nikdo mu ho neukradne. K nejpříjemnějším chvílím patří, jak už jsme naznačili, ty, které tráví u plotny. “Vařím tady hlavně krmě, které potřebují připravovat dlouho a pomalu. Pečeně, dušená masa, ale třeba i kuskus se zeleninou a skopovým. Vaření tady nemá chybu.” Pod okénkem na pódiu stojí lenoška, jejíž nohy a opěradlo jsou umně spletené ze samého paroží. Ota si na ní lenoší a čte, pokud denní světlo dovolí. To je další z jeho malých velkých radostí. A když se smrkne, rozsvěcují se petrolejky, které promění chalupu v pohádkové stavení. Tak se alespoň musí jevit náhodným kolemjdoucím. Ale těch je velmi málo, protože tady regulérní cesta končí. Dál už vede jen úvoz, kterému se kdysi říkalo “hrobová cesta”. Byla totiž jedinou komunikací pro koně a pro saně, když bylo třeba ze vsi za kopcem, kde nebyl kostel, dopravit nebožtíka přes Hlinavky a les do té, v níž kostel byl. Tam také koupil pan redaktor další stodolu navazující na mlýnské stavení a upravuje si ji na trvalé bydlení. Ne snad proto, že je tam kostel, ale jsou tam přátelé. A trošku té elektřiny se taky občas hodí.
