U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
ÚSMĚV NAD kovadlinou
Kategorie: řemesla stále živá | Autor: Marie Rubešová
Roman Kotrč je na první pohled pohodář. Sebevědomý bytelný mužský, věkem kousek nad třicítkou. Tvrdí, že kovařina je parádní řemeslo. Prý to věděl od první hodiny, co měl rozžhavené železo v ruce.
Jeho cesta ke kovadlině však nebyla zcela přímá. Oba rodiče malují, proto byl od dětství cvičen na malíře. Bydleli na Malé Straně, a tak se hlásil na grafickou školu v Hollarově ulici. Neúspěšně. Pedagogové si bezpochyby mysleli, že s potomkem muže, který se vydal s peticí na sovětské velvyslanectví, by mohly být potíže. “Nakonec mě naši uklidili na uměleckoprůmyslovou školu do Turnova,” uzavírá tuto kapitolu Roman.
Bez klapek na očích
Vybíral si tenkrát z několika řemesel. Mohl být zlatníkem, ale zlato zrovna podražilo, rytcem kovů, jenže to zas rodiče tvrdili, že by měl zničené oči. Jako brusič kamenů by si zadělal na revma, a tak z toho vylučovacím způsobem vyšla kovařina. Zjistil, že to nemohlo dopadnout líp. “Kov není jako kámen, s ním se zastudena nic dělat nedá. Ale když se rozžhaví, můžete ho pěchovat, roztahovat, spojovat – prostě nádhera. Navíc jsem se učil v době, kdy se řemeslo lámalo z klasického pojetí k sochařině. Jsem strašně vděčnej profesorce Zetové, že mě na tu cestu přivedla.” Velikou výhodou studentů turnovské školy, která slaví letos už 120 let od svého založení, je možnost věnovat se nejen vybranému oboru, ale po čtyři roky reflektovat i ty ostatní. “Je to výjimečná škola i v evropském měřítku,” konstatuje Roman Kotrč. “Čuchnete si ke kamenům, vidíte zlatníky i rytce, co a jak dělají. Spoustu věcí člověk pochytí sám, anebo pak ví, za kým jít, když potřebuje do šperku nařezat sopečné sklo, anebo si třeba nechat udělat raznice na písmo.”
Být svým pánem
V dalších letech se šikovný kovář snažil osamostatnit. Věděl, že na to stačí. Vždyť kovářské řemeslo má velice široký záběr. Od tradičních výrobků, jako jsou kliky, panty, zámky, nářadí potřebné kolem krbu, mříže, ploty, až po šperky, sochy nebo reliéfy jako vývěsní štíty a dělicí stěny do interiéru. To je základní sortiment, který je Roman Kotrč schopen vytvořit ve své dílně. Podkovy sice také umí, ale bál by se je zakovat, aby koni neublížil. A výrobu zbraní nebo nožířství považuje za samostatné obory, vyžadující specializaci. Sám dává přednost rozmanitosti, která je výhodná i pro obchod. To zjišťuje od roku 1990, kdy se stal konečně svým pánem. “Když nemám práci v kovařině, klidně se můžu věnovat něčemu jinému. Šperky dělám nejen kovové, ale i ze dřeva a teď i ze stříbra. V tom mám v galeriích náruč otevřenou, ani zakázky nestíhám. A nedávno jsem zase dělal práci, jakou by mi záviděl kdejakej sochař. Půlfiguru Poseidona na jedno pardubické náměstíčko. I se soklem má čtyři metry. Je ze stejného kamene jako kopie sv. Luitgardy na Karlově mostě,” přeskakuje k dalšímu tématu. Jako rodilý Malostraňák totiž nemohl přenést přes srdce, že kamenní strážci Karlova mostu rychle chátrají a magistrát příliš pomalu hledá peníze na opravy. A tak ještě se dvěma kolegy organizuje práci výtvarníků při údržbě světců. Peníze získávají od těch, kteří na mostě vystavují. Už se jim podařilo zrestaurovat devět soch.
Barevnější svět
Kov, který Roman Kotrč opracovává na své kovadlině, je ocel. Čím je v ní méně uhlíku, tím je tvárnější. “Kdysi se ve vysokých pecích dělala jiným způsobem a dala se velice jednoduše kovářsky zpracovávat i svařovat. S moderní ocelí už to není tak jednoduché, při spojování se musí dokonce používat sklářský křemičitý písek. Proto sháním staré sloupky ze zábradlí. S nimi se dá pracovat jako s hlínou. Spousta nádherných věcí bývá po kovošrotech. Všichni tam na mě koukají jako na blázna, když hledám zábradlí nebo rezaté plechy. Ty mají totiž zajímavou strukturu, jaké nedosáhnete ani leptáním v kyselinách.” Romana Kotrče láká i spojování různých materiálů. Připadá mu, že současnost je pořád příliš jednobarevná. Do kovaných věcí občas zakomponuje plátkovou měď nebo zlato. Se zlacením mu pomáhá Blanka Kebortová, která se zapojila i v galerii, a někdy bratr Richard. “Je to ještě mladej blázen. Je mistrem Itálie a ČR v pozemním hokeji, ale snad se konečně vrátí k řemeslu. Máme co dohánět. Vždyť i naši předkové měli rádi barvy. Staré kašny vůbec nejsou černé. Jsou vínové a je tam po-užita zelená, zkrátka pigmentové barvy, o nichž se nám dneska může jenom zdát, protože vydrželi doteď. Možná si to ani neuvědomujeme, ale každá pěkná věc, která se objeví na ulici, ovlivňuje odmalička naše vnímání.”
Nebát se vlastní fantazie
Jak je to u Kotrčů s následovníky? Po dvouleté Valerii přišel na svět kluk. Dostal jméno po tátovi, který z něj taky chce vychovat pořádného kováře. “Jinak jsem s praktikanty zabrzdil. Nedoučili se, zajímaly je spíš efektní záležitosti – a šup do prachů. Tak jsem se zasekl. Ale teď mě jeden překvapil. Jmenuje se Franta Treml, má už za sebou strojárnu a dostává se k tomu řemeslu vlastní pílí. Učím ho kreslit, modelovat, zkrátka umluvil mě.” A co když člověka popadne chuť modelovat nebo malovat si jen tak pro radost i v pozdnějším věku? – ptám se. “O to právě jde. Udělat si radost. Ať je to pomalovaný kamínek, obrázek nebo něco ze dřeva – stojí za to vrhnout se do díla. Když k tomu člověk navíc dovede použít řemeslo, které umí, je to optimální. Nejúžasnější je nebát se své vlastní fantazie! Kde brát náměty? Příroda sama je nádherný inspirátor. Jen si to zkusit – a otevřít se. Začátky jsou samozřejmě těžké. Je dobré se přeptat někoho, kdo to umí, protože i kumšt má svá pravidla. Doporučuju vyzpovídat spíš řemeslníka, než teoretika.”
1 Laděna Hejzlarová vytváří rybičky pro radost sobě i druhým
2 A tady máme nejoblíbenější rybičku paní Laděny. Je v ní něco něžného i divokého zároveň, že?
3 Miska je džarkovská práce přesně podle předlohy od pana Musila
4 Šperkům stačí jednoduché vedení drátu. Kameny se dají nakoupit
u stánků s minerály nebo na burzách
5 Miniatury jsou oblíbeným prodejním artiklem na vánoční burze v mateřince
Kdo by řekl, že zeď může ozdobit osm řad “obyčejných” hřebíků…
“Prvním úkolem kovářského učně bylo vykovat hřebík. Podle toho se poznalo, co z něj bude,” informuje mistr
Tuhle poetickou tvář vykoval Roman Kotrč z rezavého plechu, který vyhrabal
mezi železným šrotem
