U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
TVÁŘ NAŠÍ ZEMĚ
Kategorie: Aktuálně | Autor: rb
Koncem letošního ledna byla zahájena na Pražském Hradě výstava obrazů a fotografií, zobrazujících českou krajinu. Jmenovala se Tvář naší země, stejně jako konference, kterou v návaznosti na ni pořádala Česká komora architektů ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky. Obě akce se snažily poukázat na problémy související se stavem naší krajiny.
Jde o problematiku, jež se dotýká nejen lidí, kteří na venkově žijí, ale i nás, kteří se tam na své chaty či chalupy pravidelně vracíme. K některým tématům, jež na konferenci zazněly, se vrátíme podrobněji. Dnes alespoň pár inspirací ze zajímavých příspěvků.
V hezkých krajinách se lépe žije
Nejvýznamnější změna české krajiny nejenom za posledních 100 let, ale i za posledních 30 – 40 let se týká ubývání krajinného prostoru. Jsme psychicky postiženi nedostatkem krajiny. Tento jev je o to hrozivější, že současná populace ČR zhruba odpovídá stavu z roku 1930. Ale co jsme za tu dobu s krajinou udělali! Charakteristickým rysem klasické středoevropské krajiny byl kontrast mezi sídlem, zemědělskou půdou a lesem. Sídla byla sevřená, obklopená zónou zahrad, pak nastupovaly polnosti a pastviny. Les byl krásný, protože v něm stála hájenka a nic víc. Počátkem 30. let tohoto století začíná hromadný útok na krajinu. Začal již někdy kolem roku 1880 – 1890 rozvojem drobných předměstských továren, skladů a provozů umístěných kolem železnice i odvodněním říčních niv (Polabí), kde luční hospodářství ustupovalo pěstování cukrové řepy a dalších plodin. Třicátá léta však znamenají budování prvních, zatím ještě vilových suburbií (předměstí), silnic a parkovišť, rozvoj předměstského průmyslu i obsazení těch nejkrásnějších přírodních koutů neustále zlepšovanými chatami. Dům se tehdy zcela vymkl tehdejší organizaci krajiny, pronikl hluboko do polí či lesa a vytvořil druhotné ohnisko chaotické urbanizace krajiny. V současné době nastupuje další, velmi závažné ničení krajiny. Velké obchodní sklady, benzinové pumpy, nákupní střediska obklopená parkovišti vznikají na laciné půdě v okolí měst a dálnic. Zatím se tomu příliš nebráníme, protože vesměs obsazují zemědělskou půdu průměrné kvality. Navíc jsme si navykli dělit krajinu na hodnotnou (tu chráníme) a tu ostatní, ke které jsme lhostejní. Dovolím si však navrhnout jiný pohled: prostor krajiny, to znamená její nezastavěnost, je sám o sobě dostatečnou hodnotou na to, abychom jej chránili. V USA si mohou dovolit tvorbu obrovských suburbií sahajících desítky kilometrů od městských jader, ale to je řešení, které omezený a přesto krásný středoevropský prostor nesnese. Potřebujeme takový územní plán, který by podobně jako v Rakousku, Švýcarsku, Anglii či Slovinsku omezoval nové zábory půdy, nutil investory spíš k přestavbám již existujících zastavěných ploch a ochránil tak charakteristický ráz české krajiny. Nejde o nějaký sentimentální vlastenecký pocit, ale také o možnost turistiky i o to, že se v hezkých krajinách lépe žije, lidé mají chuť je dál zlepšovat a nově se vytvářející aktivní komunita lépe čelí kriminalitě a vandalizmu.
Václav Cílek
Rybníky krajinu nejen zdobí
Ne nadarmo byla založena Světová komise pro vodu a její předseda Dr. Ismail Seregeldin popsal hrozivou vizi důsledků omezeného množství sladkovodních zdrojů, které se stanou limitujícím faktorem lidské civilizace. V současnosti se využívá téměř polovina zásob pitné vody, neboť v posledním století se lidská populace ztrojnásobila, přičemž objem užívání vody vzrostl šestkrát. Naše vodní zdroje jsou následkem přírodních podmínek závislé výhradně na atmosférických srážkách, neboť prakticky veškeré vodní toky, které na území pramení, odtékají. Z tohoto důvodu jsou zásoby obnovitelných vodních zdrojů, vyjádřené jak na jednoho obyvatele, tak na jednotku plochy, poloviční v porovnání s průměrem zemí EU. Značný spád koryt vodních toků vede k rychlému odtoku vody z území, a proto byla cíleným snahám o zadržení vody a její umělou akumulaci věnována pozornost již od 14. – 15. století. Stačí připomenout nejen rozsáhlé rybníkářství (na našem území je přes 23 tisíc rybníků a vodních nádrží), ale rovněž výstavbu tzv. významných nádrží, jichž bylo již na počátku minulého století šedesát.
RNDr. Pavel Punčochář
Územní plánování dialogem
Mimořádně negativní důsledky lidských činností pro přírodu a krajinu vedly k poznání, že se nelze omezovat toliko na města a městské struktury, ale že do našich úvah musí být nutně zahrnut venkov a struktury venkovského osídlení, později pak i krajina jako celek. Vymezení toho, co je nutno nezbytně chránit a jak o svět okolo sebe pečovat, klade mimořádně obtížné překážky, které se společnost teprve učí překonávat – a pro inspiraci a poučení si často znovu přichází k původním kulturním a civilizačním východiskům a zdrojům.
Při využívání a uspořádání území nastává nejčastěji střet mezi právem, zájmem vlastníků nakládat svým majetkem a právy – a zájmy chráněnými instituty péče o kulturní, přírodní a krajinné bohatství nebo péče o zdravé životní podmínky. Způsobem, jak řešit tyto střety zájmů a rozpory v záměrech a cílech, jsou vedle základních právních předpisů oborových zejména procedury územního (prostorového) plánování; přesněji řečeno, měly by být! Současný stav českého práva však působí značně nesourodě. Mají-li být chráněna dostatečně účinně práva zúčastněných, musí být územní plánování především dialogem, rozpravou vedenou mezi všemi subjekty, které obývají, popřípadě i spravují určité správní území obce, to jest jednotlivými občany a jejich sdruženími, politickou reprezentací obce a pořizovateli i zhotoviteli územního plánu.
JUDr. Jiří Plos
Průhonické paradoxy
Konference se konala v Kongresovém centru Botanického ústavu Akademie věd v Průhonicích. Je paradoxem, že slova odborníků, jejichž posláním je chránit, kultivovat a formovat krajinu a její součásti, zněla právě nedaleko vstupní brány do průhonického parku, jenž se z hlediska ochrany jeho vzácných společenství ocitl v situaci značně složité. “Náš park o rozloze 250 hektarů je dnes intenzivně obestavěn, ocitl se v intravilánu satelitního města. Všechny pozemky okolo jsou prodány, takže se bude dál rozvíjet a spolu s ním i jeho komerční zóna,” uvedl ředitel ústavu ing. Ivo Tábor, CSc. “V důsledku toho prudce stoupá počet lidí, sportujících v parku, který je ze všech stran volně přístupný. Prohání se tu mládež na horských kolech, další jezdí na koních, bezpočet lidí v areálu založeném před sto lety hrabětem Silva Taroucou, venčí psy. Velmi časté jsou i krádeže rostlinného materiálu, jehož hodnotu si zloděj vůbec neumí uvědomit. Vzácné dřeviny jsou schopni řezat motorovou pilou jako vánoční stromky.” Jediným řešením by bylo postavit okolo celého areálu ochrannou zeď. Ovšem Akademie věd ani Národní muzeum, jež zde má své herbáře, oněch potřebných zhruba 100 milionů korun nedají dohromady. O nemalém příspěvku by měli uvažovat průhoničtí zastupitelé, obchodníci a občané. Vždyť jde o jejich voňavé plíce. A zbytek? Nestálo by za to zorganizovat sbírku, jako když se stavělo Národní divadlo? Tehdy šlo o zachování české řeči. Dnes v Průhonicích jde o zachování českého přírodního skvostu.
