Tři holky v chalupě

Chaloupka je to malá, poloroubená, připravená na důchod majitelky. Před tím ale přišel koronavirus a s ním lockdown neboli plošná karanténa a zastavení ekonomiky. Zatímco jiní byli zavření ve městech, Magda ho trávila tady. Ale když svítí sluníčko, není špatné být na chalupě a na zahradě s bazénem.

Magda, Kristýna a Anna jsou zástupkyně tří generací, které chalupu obývají. Kristýna je Magdina dcera a Anička dcera Kristýny. Setkávají se na chalupě na Mnichovohradišťsku, v malé vesničce blízko bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko. Jezdí sem i Kristýnin bratr Tomáš s rodinou, avšak v době naší návštěvy využil situace, kdy se otevřely státní hranice, a odjel se ženou a s oběma kluky k moři. „Mají smůlu, že se do titulku článku nedostanou!“ směje se Magda, ale v srdci má Tomášovu rodinu na stejném místě jako Kristýnu s Annou.

Do světnice musíte projít dveřmi, na něž Magda kdysi namalovala lidové ornamenty. Foto: Jaroslav Hejzlar

Místo zkrásnělo

Chalupu ležící u silnice v zatáčce kupovala Magdina maminka a hned ji nechala napsat na Magdu. Maminka žila v Praze, její matka však pocházela z tohoto kraje, proto hledala tady. Domeček v době koupě, tedy v roce 1968, stál 2 500 Kč a měl již za sebou 100 let existence. Původně patřil ke statku na horní straně vesnice a sloužil jako pazderna. Bydleli v něm ti nejchudší lidé, kteří byli najatí na práci. Chalupa nevypadala tak jako teď, v průčelí měla jen jedno okno, uvnitř byla jedna obytná místnost a nebyla u ní téměř žádná zahrada.
„Zprvu jsem byla nešťastná, těžko jsem se s lokalitou smiřovala. Vysnila jsem si místo na opačné straně Mnichova Hradiště, u Drábských světniček, nebo víc na severu. Tady byla náves zarostlá kopřivami, nelíbila se mi a radost jsem neměla ani z domku, který trpěl zemní vlhkostí. A na opravy jsme neměli, ale moc jsem toužila mít chalupu!“ přiznává Magda. Vesnice postupně zkrásněla a dnes se jí chalupářka chlubí. „Máme tu dokonce hezký plácek, kde je veřejné hřiště. Každou návštěvu tam beru.“

Kachlová kamna jsou ukázkou šikovné recyklace. Foto: Jaroslav Hejzlar

Stavební úpravy se dělaly podle výše našetřených peněz. A že jich bylo potřeba! Zatím Magdě zbělaly vlasy a Kristýna s Tomášem vyrostli z dětských střevíčků a sami mají potomky, kteří také rostou jako z vody.

Veranda měnila svůj účel, tam kde je dřez ve vyzděné lince, bývaly dveře. Foto: Jaroslav Hejzlar

Ve světnici je milo a útulno… Foto: Jaroslav Hejzlar

Včera a dnes

Stav chalupy v době koupě byl žalostný. Na Magdu s Honzou, jejího muže, čekaly vlhké zdi, nad roubenou částí, která bývala kozím chlívkem, byla děravá térová střecha, ke všemu vzadu spadlá. A do toho přišla průtrž mračen. „Naštěstí chodili po vsi pracovníci pojišťovny a zjišťovali škody po velkém dešti. Přisoudili nám nevídaných 2 500 Kč! Zajásali jsme a zaplatili novou lepenkovou střechu,“ vypravuje Magda. Byl to příjemný začátek!

Schodiště je přizdobeno košíky. Foto: Jaroslav Hejzlar

„Zkraje našeho chalupaření Honza podřezal zdi, ale stavení bylo pořád vlhké, proto je po letech nechal znovu přestavět,“ vzpomíná na dobu kolem roku 2 000. „Podezdívky zůstaly stejné. Sokl byl černý, asi do vápna kdysi přidávali saze,“ zamýšlí se Magda. „Při té příležitosti jsme to vzali z gruntu. Vyměňovala se okna, strop, podlaha, štít, měnila se dispozice. A okna jsou dřevěná, vyráběl je truhlář z okolí,“ dodává.

Ještě dříve přikoupili zahradu. U chalupy býval malý pozemek, jen tři sta metrů čtverečných, veranda, kterou také stavěli oni, už zasahovala na cizí. „Soused nám vytrhl trn z paty a nabídl, že nám kus prodá,“ říká potěšeně. Dnes má zahrada 1 200 m2. Hned u silnice vyrostla stodola, za ní stojí Kristýnin včelín na tři včelstva. Za třešněmi a nízkou zídkou z pískovcových kvádrů vyrovnávajících svah je za hradbou zeleně ukryt bazén. U něho jsou lehátka v trávníku stále pohostinně připravená pro příchozí a za zeleným pažitem ještě zbyla spousta místa na zeleninovou zahrádku. Mezi stromy je napjato lano, po kterém chodí Anička s bratranci.

Pst! V Magdině ložnici se Kristýna dala do hraní na violoncello. Foto: Jaroslav Hejzlar

Ložnice vznikla ze dvou hospodářských prostor – z kozího chlívku a ze špajzu. Foto: Jaroslav Hejzlar

Když se měnila střešní krytina a stavěla stodola

Nejvíc Magda vzpomíná na chlapíka, který jim vyměňoval střešní krytinu na chalupě a za dva roky stavěl stodolu. „Byl až z Beskyd, ale byl velmi šikovný, proto jsme ho najali. Poprvé tu pobýval i se synem. To jsme nevěděli, že právě syn na něj dohlížel, aby nedělal nepřístojnosti. Byl úžasným vypravěčem a výborným zpěvákem a taky práce mu šla od ruky, položil na střechu šindele a žádné potíže se nevyskytly. Za dva roky jsme ho znovu najali na výstavbu stodoly, tentokrát přijel bez svého syna, zato se dvěma pomocníky. Netušili jsme, že měl problém s alkoholem. Část výplaty pro sebe a své pomocníky propil. Nakonec vše dobře dopadlo.“

Chlapecké postele jsou připraveny v podkrovním pokojíčku. Foto: Jaroslav Hejzlar

Chystali ji na důchod

„Má ráda staré věci,“ prozrazuje na svou maminku Kristýna. A je praktická, míníme my. Nábytek koupila v okolí a sama vylouhovala. Ušila a vyšila textilní doplňky. A namalovala ornamenty na dveře. „Je to praštěné a hanbím se za ně,“ durdí se Magda. „Jsou to moravské ornamenty, malovala jsem je na začátku chalupaření,“ vysvětluje. „Vnoučata mi však říkají, že jsou nádherné,“ mávne rukou a chce mít tuhle řeč brzy za sebou.
Uvnitř už dávno není jen jedna místnost. Přibyla verandička, kde dnes je kuchyňka, a vzadu v přízemí, kde bývaly kozí chlívek a kvelb, se v roubených stěnách zrodila ložnice. Nechybí ani koupelna se záchodem. Tam, co je dnešní chodba, se dříve vešla úzká kuchyň. V podkroví jsou dva pokojíky, od schodů napravo je syna a jeho rodiny, nalevo má soukromí Kristýna s Aničkou.

Kamenná zídka mírně vyrovnává svah. Foto: Jaroslav Hejzlar

Venkovní zeď byla postavena z pískovcových kvádrů. Foto: Jaroslav Hejzlar

Měnilo se i vytápění. Všude je ústřední topení napojené na elektrický kotel. Ve světnici nechali chalupáři postavit kachlová kamna. Vznikly recyklací. Hnědé kachle z měšťanských kamen kamnář doplnil modrými, která jsou na méně frekventovaných místech, proto je ani nevidíte. Také dvířka a trouby pocházejí odjinud.

U stěny stodoly vzniklo posezení. Foto: Jaroslav Hejzlar

Ze zápraží je vidět původní malé okénko, ostatní okna přidělával truhlář. Foto: Jaroslav Hejzlar

Co zůstává na chalupě většinou netknuté, to jsou počítač a televize. Vloni, když přišla první vlna koronaviru, si dámy užívaly tady a připouštějí, že si televizi pustily třikrát. Většinou ale zůstává pod vyšívanou plachetkou. Magda říká: „S manželem jsme chalupu vybavili, protože jsme si ji chystali na důchod. Honza například namontoval světla na fotobuňku. Sama se rozsvěcují, když kolem projdete. Nepochopila jsem to dodnes, nevím, jak to funguje. Rozumí tomu jen vnučka,“ pokrčí bezstarostně rameny.

Bazén a lehátka jsou ukryty před zraky kolemjdoucích za stodolou. Foto: Jaroslav Hejzlar

Dřevěný štít, okna i střecha chalupě sluší. Foto: Jaroslav Hejzlar

V létě, v zimě

„Nejradši bych místo verandy přistavěla nový obývák s novou koupelnou a se záchodem. Venku by místo bylo,“ zamýšlí se chalupářka, „ale šlo by o zásah do střechy a terén by se musel odkopat,“ uvažuje nahlas o svých diskutabilních plánech. Obracíme tedy její pozornost na opačnou stranu chalupy.

„Nejlíp se sedí za bouřky na zápraží, je odtud nádherně vidět duha, když se rozprostře na nebi. V parnech zalézáme za chalupu do stínu ořešáku. A snídani prostírám pod verandou.“ Posedět se dá i vedle stodoly a u bazénu. „Užíváme si ho ráno i večer i v noci,“ libuje se Magda. „A nemyslete si, že sem jezdíme jen v teplém počasí. Slavíme tady i Vánoce a Silvestra! Roztáhneme stůl ve světnici, všude jsou židle a vystřídá se tu i třicet lidí.“ Nezbývá než dodat, že v zimě tady musí být veselo.

Tenkrát

Pohled do doby, kdy se u chalupy měnily venkovní zdi. Přestože byly podřezané, vlhkost v nich zůstávala. Srovnávat můžete i štít. Byl jiný, více kontrastní, dnešní světle hnědý malému stavení víc sluší.

Foto: Jaroslav Hejzlar

Kdo tu bydlí

Magda s Kristýnou a Tomášem a jejich rodinami a starou fenkou erdelteriéra Beebou

Kde

Mnichovohradišťsko

Text: Martina Lžičařová
Foto: Jaroslav Hejzlar

Tři holky v chalupě