U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Travnatý kontinent
Kategorie: Návštěva | Autor: Ivan Šimek
Na chalupu jezdím rád. Ani po třech desetiletích mě neomrzelo vracet se na jedno a totéž místo, kde znám každé stéblo trávy, kde si vlaštovky pod mou střechou každý rok s neomylnou přesností postaví hnízdo a v mé stodole sousedčiny slípky, k její zlosti, snesou vejce. Navzdory dobráckým posměškům přátel – světoběžníků, rok co rok vymetajících nejzapadlejší kouty naší planety, mě neomrzelo jezdit na můj malý travnatý kontinent.
Zpočátku jsem věřil, že zvládnu rychle ten kousek země, na kterém stojí moje chaloupka z nepálených cihel, velká stodola a na vodu štědrá studna, a že se potom i já budu oddávat cestovatelským choutkám. Jenže se odněkud (nejčastěji od manželky) vynořuje nová a nová práce. Tehdy se hranice mého travnatého kontinentu stále víc posouvají kamsi do nekonečna…
Když kvete slivovice
Nejradši jezdím na chalupu na jaře, když se švestky obalí bílými kvítky a trávník se přemění na hustý zelený prales, kterému kralují tisíce žlutých pampelišek. Tehdy podstupuji každoročně se opakující rituál. S košíkem v ruce jdu sbírat pampeliškový květ. Musím si ho ale vybojovat s pracovitými a chvílemi nervózními včeličkami, které očividně vyrušuji při jejich sběračské práci. Květů musím přinést přesně dvě stě třicet, ani o jeden míň, ani o jeden víc. Jinak by to manželka při jiném rituálu – vaření pampeliškového medu – určitě poznala.
Ze vzdušné verandy před chalupou mám dokonalý výhled. Na konci zahrady stojí tři staré, věkem už chřadnoucí slivky. Přes jejich větve prosvítá horizont, na němž se mírně stoupající pole střetává s oblohou. V těch místech ještě dlouho po západu barví slunce nebe posledním unaveným světlem odcházejícího dne. Zpoza hřebene Javoriny se obyčejně skutálejí tmavé mraky, z nichž se vyleje déšť. Potom mému kontinentu říkám „hnijící kout“.
Tajemství za horizontem
Jednou před lety, v parném létě, se po modré obloze jen sem tam lenivě povalovaly bílé kypré mraky, jak kopaničářské duchny. Dal jsem se na cestu a překročil horizont. Za ním bylo mezi dvěma kopci úzké údolí, přikryté košatými lípami. V jednom z domků mě z okna nepohnutě pozorovala tajemně vypadající žena. Celá v černém, se šátkem hluboko posunutým do tváře. Nešla mi z hlavy. U sousedů, které jsem poprosil o sklenici vody, jsem o ní ztratil slovo. Znali ji a pošeptali, že prý dovede namíchat z bylinek medicínu proti padoucnici.
Lidé Podjavorinska, ošlehaní živly a tvrdou prací, byli odedávna připraveni na všelijaké nemoci. Všeobecně známí a vážení byli ti, kterým se připisovaly mimořádné lidské schopnosti. Také dnes vyhledávaní léčitelé se schopností ulevit dotykem ruky byli známi i v minulosti. Jenže ti dávní získávali svoji schopnost podle přesně stanovené regule. Takový člověk prý musel do 24. dubna, tedy do Jiřího, chytit do jedné ruky žábu, do druhé netopýra anebo aspoň pohladit ještěřičku…
Zdravá posedlost
Kolem toho mého jsou i kontinenty dalších chalupářů. Mnozí vzkřísili z popela ruiny, starým chalupám vrátili budoucnost a dali jim nový smysl. Proč to dělají? Třeba proto, že i oni si chtějí vychutnávat nekonečnost hranic svých kontinentů. A také proto, že k chalupářství neodmyslitelně patří i zdravá posedlost všecko staré zachraňovat. Uvedu příklad. Na konci kopanice, kam ze svého pozemku už očima nedosáhnu, hrozil zánik staré selské usedlosti. Opuštěný, polorozpadlý dům koupil nový hospodář – chalupář. Nepospíchal. Pracoval přes víkend až s pietním vztahem ke každému detailu a dům uvedl téměř do původního stavu. Typické hospodářství z kopanic Podjavorinska bude stát i nadále jako živoucí doklad vývoje lidového stavitelství této oblasti.
Kam chodím na výzvědy
Hned v sousedství, ukryt pod stromy a obrostlý kopřivami, stojí jiný „bonbónek“. Čtvercové, částečně patrové stavení s atriovým dvorem, maštalemi, sýpkou a obytnou částí kdysi patřilo bohatému hospodáři. Stav, v jakém se dochoval, se vidí zřídka. Jeho zvláštností je studna s kvalitní pitnou vodou, která je přímo ve sklípku. Ten je přístupný ze zahrady a opatřený dřevěnou brankou.
Dům, pocházející z 19. století, je postaven z nepálených cihel. V dobrém stavu se zachovaly ještě původní hrubé omítky z hlíny a plev, nalíčené bleděmodrou barvou. Nároží domu a ostění oken a dveří jsou orámovány hladkou plochou a nabarveny tmavou modrou, tak typickou pro tento kraj. Velkou vzácností jsou ornamenty – barevné lístky a květy nad okny. Krásné detaily, jakých je na kopanicích stále méně… I tomuto domu přinesli štěstí noví majitelé, kteří se hned dali do práce. Občas sem chodívám na výzvědy, kolik původnosti mu chalupáři dopřejí.
Dům, který zasluhuje pozornost
Příznivý osud zasáhl i v domě u Staré Turé, v Drgoňové dolině. Patří do vzácné kategorie vrcholného vývoje tohoto typu domu. Je patrový, se čtvercovou zástavbou kolem atriového dvoru a přístupný návratím, což je přikrytý prostor vjezdu do dvora. Návratí je průchozí jak ze strany od vsi, tak z opačné strany, odkud přijížděly vozy z pole. Obytné patro vede po celé délce domu, včetně návratí. Tento dům opatrují lidé, kteří vědí, co mají. V bývalé černé kuchyni se dodnes zachoval kachlový sporák, stropy jsou také původní, hrázděné. Unikátní jsou schody do patra. Jsou postaveny z kamene a hlíny a pamatují ještě devatenácté století. Majitelé je poctivě udržují a pravidelně obnovují.
Všechny příběhy nemají dobrý konec
Další opuštěnou usedlost postihnul horší, ale ne právě výjimečný osud. Noví majitelé do něj přinesli jiný hodnotový systém, těžko slučitelný nejen s tradičním světem kopanic a podjavorinských dědin, ale i se vkusem a místní kulturou. Krásnému lidovému domu s půvabným a cenným žudrem před vchodem zcela změnili nákladnou přestavbou tvář a charakter. Do domu se nastěhoval kýč v podobě balustrádového schodiště a korunu nevkusu nasadili majitelé sami sobě, když uprostřed hospodářského dvora postavili jakýsi ubohý odlitek renesanční fontány. V osadě, do níž už jaksi samozřejmě patřím, se zachovalo i sedm stodol, všechny dřevěné a jedna zděná z nepálené cihly, které nadále slouží svým majitelům. Ještě před dvěma třemi desítkami let nebylo vzácností vidět jejich charakteristické valbové střechy pokryté slámou. Ta už zmizela a nahradila ji trvalejší a bezpečnější pálená krytina. Doškové střechy sice sem tam ještě zahlédnete, ale kdo ví, jak dlouho zůstanou součástí obrazu malebného, příjemně ospalého kraje pod Javorinou, kde čas jako by byl shovívavější a plynul pomaleji.
Jistota pevného bodu
Z procházky vedou kroky domů, nejmilejší kontinent čeká. Cítíme se tu uvolněně a svobodně, děláme si, co se nám právě zachce. Chalupaření provokuje naši kreativitu. Pro mnohé je tím pravým místem, kde se dá napsat kniha či vědecká práce. Slova se tady tlačí na papír jaksi jinak, nápaditěji a moudřeji. Chalupa jako ateliér je jedinečným spojením slastí i inspirativního pobytu v přírodě a nutkavého nepokoje umělecké tvorby. Každý máme na zemi kout, kam se rádi vracíme. Z takového místa jako by vyzařovala naše minulost, zkušenost, z něj naše paměť čerpá a vyplavuje vzpomínky a pocity, na které v rychle se měnícím světě nemáme čas. Asi je v něm zakódován stav rovnováhy a jistota pevného bodu, který věčně hledáme a který v tomto rozporuplném světě tak velmi potřebujeme. Je důležité uchovávat taková místa nejen pro nás, ale i pro naše děti a děti jejich dětí.
Popisy k obrázkům
Kopaničářská chalupa stojí uprostřed travnatého kontinentu, který má charakter vesnického hospodářského dvora. V zahradě se daří švestkám, broskvím a rybízu
Kousek odtud stojí hliněná chalupa s návratím. Nový majitel zachoval a zpevnil i část původní omítky
Kuchyně, v níž se žije. Všecko zařízení prošlo rukama a srdcem domácích
Za návratím je vždy připravený stůl pro hosty. Před vchodem do domu vede nad úzkým dvorem dlouhé zápraží
Všecko je tu jako kdysi, jen muškátů přibylo
Tento zrestaurovaný hospodářský dům je skvělým příkladem chalupářské posedlosti zachraňovat
Starým chalupám svědčí proutěná křesla
Pohled od ulice na předzahrádku. I stará pumpa je opět funkční
Příjemnou venkovskou tvář interiéru vepsali domácí i věcmi a nábytkem, které sem přinesli
Jen na skok od mé chalupy stojí zajímavá a hlavně zachovalá chalupa s patrem. Ještě dnes má původní, hrubou hliněno-vápennou omítku
Opuštěný dům se chystají oživit chalupáři. Dolů, do sklípku jsme chodívali s dogou Axou na dobrou pramenitou vodu do studánky
Cenný, celkem zachovalý selský patrový dům má atriový dvůr. Některé zdi se neomítaly, zůstala přiznaná nepálená cihla
Vzácností jsou kamenno-hliněné schody. Stojí tak, jak je v roce 1860 postavili. Majitelé je pravidelně ošetřují a udržují ve výborném stavu
Návratím se vchází na čtvercový dvůr. Nad ním je patro. Takový dům byl výsadou bohatých hospodářů
Tuhle honosnou chalupu, skoro palác, si ve čtyřicátých letech 20. století postavili „Amerikáni“ – lidé z kopanic, kteří odešli za prací do Ameriky. Po letech se vrátili s penězi, zkušeností a novým světem v hlavách i očích
Poezie, vykouzlená ze dřeva
Majitel tohoto travnatého kontinentu je řezbář. Vpředu vidíme zbytky kamenných zdí stodoly, která tady kdysi stávala
Autor fotografií: FOTO AUTOR, PŘEKLAD MARTINA LŽIČAŘOVÁ
