U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
TRADICE A MÝTY O OCHRANĚ DŘEVA
Kategorie: Dílna | Autor: rb
PAMÁTKA
Požadavek ctít tradici při ochraně lidových staveb, které jsou kulturními památkami, jsou součástí vesnických památkových rezervací nebo zón, popřípadě ochranných pásem kulturních památek, vyplývá ze zákona. Je prospěšné, když se staré osvědčené postupy snaží ctít i majitelé chalup a usedlostí, ležících mimo tyto zóny. Nejde o staromilství, mnohé mají skutečně racionální jádro. A tak se vraťme i k metodám, jimiž naši předkové chránili dřevo proti vlivům povětrnosti, dřevokazným houbám a hmyzu.
Odvary z koření
Dodnes se dochovala řada doporučení a receptur, jak dřevo chránit před biologickými škůdci. Příkladem je odvar z koření, doporučovaný autorkami Medkovou a Bohmannovou (Starožitný nábytek, SNTL, Praha 1985). Byl určen pro preventivní ochranu nábytku a dřevořezeb proti dřevokaznému hmyzu. Připravuje se takto: V 1 litru vody se svaří 1 balíček černého pepře, 1/2 balíčku bílého pepře, 15 silně pálivých paprik nebo feferonek, 6 větších stroužků česneku, 1 hrst pelyňku, 1 hrst kuchyňské soli a za varu se přidá 1/2 litru dobrého octa. Poté se nechá odvar zchladit pod pokličkou, scedí se a mírně teplý se nanáší na dřevo. Autoři Baier a Týn (Ochrana dřeva v bytech, chatách a chalupách, SNTL, Praha 1983) doporučují tento odvar na ochranu kredencí a spižních prostor, kde nelze z hygienických důvodů aplikovat řadu syntetických přípravků. Uvedený odvar bude zřejmě účinný zejména jako repelent proti hmyzu a jen do té doby, než vytěká ze dřeva. (Traduje se však, že je repelentem i proti obyvatelům ošetřených prostor.)
Přírodní extrakty
Podle lidových receptur se používal také dřevní ocet, olej z citrusových slupek a včelí vosk. Žák a Reinprecht (Ochrana dřeva ve stavbě, ABF, Praha 1998) přiznávají sice těmto látkám jistý ochranný efekt, ale označují je za nedostatečný k tomu, aby ochránily dřevo před biotickými škůdci (hlavně dřevokaznými houbami). Existuje i řada přírodních látek, které mají insekticidní účinnost. Získávaly se extrakcí z různých rostlin a jejich kořenů (např. ester kyseliny chrizantemové, nikotin z tabáku aj.). Dnes se nepoužívají pro své proměnlivé složení, charakteristické pro většinu látek přírodního původu. Mezi historické přípravky na ochranu dřeva patří například i roztoky solí rtuti a arzenu, dále roztok kamence (síranu hlinitodraselného) ve slabě klížené vodě a roztok aloe v alkoholu. Další autoři připomínají kafr, což je ketonický terpen z kůry kafrovníku, pocházející z Číny a Japonska.
Kouř, vápno a jíl
Z více důvodů se dnes nevracíme ani k metodě ochrany dřeva kouřem. Jeho ochranný účinek mohl fungovat pouze při otevřeném ohništi, a to vytvořením dehtových zplodin vznikajících při spalování dřeva. Ty pak na povrchu nábytku zkondenzovaly a následně penetrovaly do povrchových vrstev. Vápenný nátěr dřevěných stěn a stropů vytvářel povrchovou bariéru proti přístupu hmyzu a určitou izolační vrstvu proti kondenzující vlhkosti. Vápno stejně jako mýdlo jsou silné zásady, které mají dezinfekční účinek na makroskopické vláknité houby (plísně) a znemožňují růst i destrukční činnost dřevokazných hub. Mění totiž pH povrchu dřeva na hodnoty, které jsou pro houby nepříznivé. Ty vyžadují obvykle slabě kyselý až neutrální substrát – hodnotu pH 5 až 7. Dezinfekční účinek vápna však trvá pouze do jeho přeměny na neutrální uhličitan vápenatý (řádově měsíce podle obsahu CO2 v okolní atmosféře). Pak ztrácí účinnost a je nutná obnova vápenného nátěru. Ze stejného, tedy z konzervačního důvodu, bývaly strop a vazné trámy někdy kladeny do vápenné kaše místo do malty. Ochranný účinek jílu byl založen rovněž na jeho výborných izolačních vlastnostech proti vlhkosti. Navíc vytváří stejně jako vápenný nátěr mechanickou zábranu proti napadení hmyzem. V některých oblastech bývaly roubené stěny doplněny mohutnou vrstvou důkladně prohnětené jílové hlíny. Omazávka chránila dřevo a vytvářela objektu kvalitní tepelnou izolaci. Venkovní vrstva bývala často stejně silná jako vlastní dřevo. Takové domy byly nazývány stavbami “v kožichu”. Na stěnu uvnitř se mazanina nanášela ve dvou vrstvách. Spodní byla silnější a hrubší a na povrchu měla zrnitou strukturu, jež měla usnadnit spojení s vrstvou svrchní. Ta byla tenčí a měla často již konečnou úpravu a funkci omítky.
Hovězí krev
Hovězí krev jako ochranný prostředek z dnešního hlediska obstát nemůže. V dobách, kdy byla používána, totiž v našich končinách ještě “nepůsobila” nejnebezpečnější dřevokazná houba dřevomorka domácí. Byla do Evropy pravděpodobně dovezena v 17. – 18. století z Indie, z podhůří Himálaje. Kationty vápníku a železa obsažené v krvi by jí chutnaly. Jde o velmi starou techniku povrchové úpravy dřeva, která nesledovala ani tak jeho ochranu před škůdci, ale používala volské krve (4 díly) ve směsi s vápennou vodou (1 díl tekutiny vzniklé nalitím dešťové vody na nehašené vápno) jako povrchového laku v době, kdy vosk byl velmi cennou surovinou. Na dřevě opravovaném širočinou, pořízem nebo hoblíkem vznikal po tomto nátěru velmi lesklý a tvrdý povrch, který spolehlivě bránil odchlipování vláken dřeva. Je možné jej bez námahy vyleštit do vysokého lesku suknem nebo měkkou kůží. Navíc dřevo barevně sjednocuje. Spojením hovězí krve (je lehce alkalická – pH 7,56) s vápenným hydrátem dochází k tvorbě nevratné sloučeniny silně pojivých vlastností, která se postupně vytvrdí. Těchto vlastností se využívalo při výrobě speciálního lepidla na překližky. Ve směsi s vápnem a plnidly, tedy pilinami, korkovou moučkou, cementem atd., se za první světové války používala krev na venkově na výrobu knoflíků a různých pouzder, tedy vlastně jakýchsi umělých hmot. Dále se uvádí použití hovězí krve ve směsi se sádrou jako dobrého tmelu na spáry v prkenných podlahách. Bílek nebo hovězí krev se rozmíchá se čtyřmi díly čerstvého tvarohu, přidá se jeden díl práškového nehašeného vápna, vše se dobře promíchá a ihned čerstvé zpracuje. Další zajímavý historický prostředek od anonymního autora myslí na ochranu dřeva před popraskáním: 1 libra ovčího tuku a 1 a čtvrt libry včelího vosku se svaří a teplé natírá na dřevo. A na závěr kuriózní recept podle Cenniniho: “Vezmi šťávu vylisovanou z koňského hnoje a když ji máš dost, přidej velký kus kamence a stejné množství arabské gumy a smíchej to s kterou barvou chceš, každá bude na dřevě dobře držet.”
Ze semináře Společnosti pro technologie ochrany památek
