Tento způsob léta zdá se mi poněkud šťastným…
Plovoucí domy se pomalu, ale jistě opět stávají jednou z variant bydlení. Od komfortních provedeních srovnatelných s rodinnými domy až po nadčasové hausbóty. A to je právě tento případ.
Rekreační bydlení na hausbótu je celkem běžné pro okolní svět, zejména pro Francii, Anglii či Nizozemsko. U nás bydlení na vodě evokuje především vzpomínka na Jirotkova Saturnina. Tak trochu v tomto duchu byl stvořen pro dnešní dobu i tento netradiční hausbót, spíše se jedná o takzvaný „floating house“, neboť není primárně určen k plavbě z místa na místo.
Samá romantika
Absenci zahrady bohatě nahrazuje romantika vodní hladiny tichého přístaviště. Nečeká žádné sekání trávníku, žádné odplevelování, pozemek končí zároveň s otevřenou palubou a na břeh vede pouze úzká lávka. Stačí však vzít člun či kánoi a rázem toto „omezení“ v podobě chybějící zahrady mizí. A v zimě, kdy voda zamrzne, se „zahrada“ rozroste do neomezeného prostoru. Můžete nazout brusle a okolní svět dostane novou dimenzi.
Co vlastně předcházelo užívání celoroční romantiky na řece? Motivací byla specifická atmosféra bydlení na vodě, rozhodnutí však není až tak jednoduché. Tím, že se jedná o plavidlo, které musí někde kotvit, je toto bydlení spojeno s administrativou. Navíc se jedná o uzavřené přístaviště, kde se striktně dodržují daná pravidla, což může působit pro romantiky trochu přísně, ale v důsledku je to vlastně pozitivní pro všechny. Zkrátka „disciplína na vojně musí být, jinak by si nikdo nedělal z ničeho nic“. Odměnou je místo mezi stejně smýšlejícími „spoluplujícími“ a hlavně klidná poloha, ačkoliv jste ve skutečnosti v Praze.
Staré nahradit ještě starším
Původní loď se musela dost zásadně předělat, aby paradoxně dostala své nadčasové genius loci. U chaty či domku není téměř žádná radikální rekonstrukce jednoduchou záležitostí, vždy vás něco nemile překvapí a vícepráce se kupí a kupí. U hausbótu je to navíc složitější o to, že musíte například jinak řešit izolace a především dokonale propočítat vyvážení lodě. A pokud se jedná o takto relativně malý člun, potom je to ještě mnohem náročnější. Každý těžší kus nábytku či jiného vybavení musí být přesně na svém místě. Proto návrháři museli tyto aspekty zahrnout do projektu. Přitom stále ctili zadání, aby ve finále vše působilo naprosto přirozeným nadčasovým dojmem.
První „kopnutí“
Zásadním úkolem bylo zateplení člunu minerální vatou a izolace paluby. Pro interiér je určující kompletní obložení stěn palubkami, ze dřeva je i podlaha. Poměrně malý prostor bylo nutné citlivě rozčlenit tak, aby se u příchozího navodil příjemný pocit. A nešlo jen o řešení prostoru, ale přímo o útok na všechny smysly. To znamená, že vybavení muselo odpovídat nejen svým stylem, ale ladit musely i materiál, barvy a povrchová úprava.
Po příchodu na hausbót na vás okamžitě zapůsobí celková nálada spolu s vůní vody a dřeva, což každý chatař či chalupář dobře zná. Příjemný je i dotek optimálně vybraného potahu sedačky nebo milé sezení u stolu v geniálně tvarované lavici z planěk evokující prvorepublikové tramvaje.
Bez architekta by to nešlo
Dvojice realizátorů, interiérová designérka Alice Kovácsová spolu s architektem Romanem Kleinem, se rozhodla vytvořit hausbót přesně v tradici stylu českých chat, potažmo dnes již historických plovoucích plavidel. Nedrželi se striktně určitého období, naopak citlivě kombinovali původní doplňky se současnými replikami. Vznikl tak styl typický pro tato obydlí, kdy se mnohdy sejdou předměty ze začátku dvacátého století až po poválečné období. Výhodou je, že mnozí výrobci dnes nabízejí nadčasové produkty s moderními funkcemi, příkladem mohou být zde použitá norská kamna Jøtul či v retrostylu vyráběná kuchyňská technika.
A právě reinkarnace historických předmětů a stavebních prvků v nových realizacích je hlavní náplní architekta Kleina. Jejich dokonalá aplikace v interiérech je především záležitostí Alice Kovácsové. Tato symbióza dala vzniknout zcela novému interiéru, jež působí, jako by zde byl již nejméně dvě generace. A přitom před realizací bylo nutné z lodě demontovat typickou socialistickou výbavu v tom nejhorším smyslu slova. Staré umakarty nebo polystyrenové kazety na stropě byly asi tím hlavním strašákem.
Dokonalost se skládá z maličkostí
Naštěstí se současní realizátoři nebáli kombinovat různé úpravy dřeva od moření až po lakování, což je ostatně typické pro české chaty i chalupy. Samozřejmě dřevo na vodě je náchylné na rychlou degradaci, a proto je například venkovní paluba zhotovena z modřínu.
Exteriér a interiér propojují recyklovaná tovární okna. Kovové rámy byly osazeny novými skly a konstrukce byla červeně nalakována. Skládací systém nyní umožňuje za dobrého počasí úplné splynutí interiéru s venkovní terasou.
Kajutě u vstupu dominuje sedací souprava, která zároveň supluje gauč, kde může přespat návštěva. Dá se na ní i zdřímnout. Přirozeně zde nesmějí chybět klasické pruhované matrace a polštáře. V tomto případě se nejedná i historický kousek nábytku, ale o promyšleně zkonstruovaný nový kus. Tvar do „L“ citlivě přehrazuje vnitřní prostor navazující na nízké přepažení s policí. Z druhé strany pultíku nesoucího lamelové dílce, kterými se dá místnost rozdělit, je zrcadlově obrácené druhé sezení, tentokrát okolo jídelního stolu s již zmiňovanou lavicí.
Loď je podélně rozčleněna na obývací část se stolováním a ložnicí, v druhé polovině se nachází kuchyně a koupelna. Jednotlivé zóny jsou svojí velikostí obdobné. Ložnice obsahuje pouze prostor pro spaní, jak jinak než s lůžkovinami v proužkovaném povlečení.
Vše je naprosto jednoduché a funkční, interiér je všude vybaven nástěnnými policemi, nezalištovaná elektroinstalace je vedena vrchem s použitím repasovaných vypínačů i zásuvek. To prozrazuje, že hausbót musí být připojen „pupeční šňůrou“ ke břehu kvůli kompletnímu zasíťování. Majitelé si tak mohou dopřát luxus v podobě tekoucí vody v koupelně či kuchyni.
Ačkoliv se zdá, že spartánské vybavení musí každého brzy donutit k návratu do civilizace, opak je pravdou. Manželé spolu se dvěma dětmi tráví na hausbótu stále více času, a dokonce ani mrazy je mnohdy nedonutí odjet do tepla standardního domova.
Text a foto: Robert Virt