Téměř zapomenuté bednářství
Bednářské výrobky byly po celá staletí nedílnou součástí každodenního života mnoha generací našich předků. Dnes je bednářské řemeslo skoro zapomenuté a při životě jej udržuje jen několik rodinných dílen.
Štoudve, vany, škopky, bečky, necky, dřezy, džbery, vědra, máselnice a konve. To je jen malý výčet výrobků, které vznikaly pod rukama mistrů bednářů. Dnes už se bez nich v běžném životě snadno obejdeme, jejich funkci přebraly nádoby z kovu, plastu i keramiky. Přesto nás ale stále okouzlují řemeslným fortelem a dochované historické kousky dodávají nádech starých časů nejedné chalupě.
Nahřátím a napařením se dřevo stane tvárným. Foto: Shutterstock
Sudy se v mnohých sklepích dědí z generace na generaci, ale je třeba o ně pečovat, aby vydržely co nejdéle. Foto: Shutterstock
Mistři řemesla
Bednářství na našem území vzkvétalo od 12. století v souvislosti s rozvojem vinařství a pivovarnictví. Výroba dřevěných sudů patřila vždy k nejnáročnějším řemeslným disciplínám a byla jedním z vrcholů bednářského mistrovství. Kromě sudů pro uchování a transport těchto nápojů se ale nejrůznější dřevěné nádoby používaly zcela běžně na vodu, mléko, na stlučení másla i zadělávání chleba.
Dřevěné nádobí dříve nechybělo ve výbavě žádné hospodyňky. Foto: Shutterstock
Jak vznikne soudek
Ve vinařství hrají dřevěné sudy stále nenahraditelnou roli. Foto: Shutterstock
Základem dřevěného sudu jsou dřevěné vyduté dužiny nazývané též luby, které si bednáři předem připravují do požadovaného tvaru. Ty se jedním koncem vyskládají do takzvané pracovní obruče. Takto připravený plášť se pak umístí nad vyhřívaný kotlík s vodou, aby teplota a stoupající pára dodala dřevu potřebnou tvárnost. Nahřáté a napařené dužiny se následně stáhnou pomocí lanového navijáku a zajistí se dalšími pracovními obručemi. Potom přichází na řadu úprava vnitřku soudku nad otevřeným ohněm. Na závěr se zarovnají okraje pláště a vytvoří se v něm drážky pro osazení den. Pracovní obruče se pak postupně nahradí pevnějšími, které už na sudu zůstanou. Výrobek ještě čeká povrchová úprava hoblováním, broušením a nanesením nátěru ochranného oleje, třeba lněné fermeže.
V bednářském řemesle jde především o preciznost. Foto: Shutterstock
Kdo předává tradici
Počátkem 20. století nastal bouřlivý rozvoj nových materiálů a technologií, což mělo na bednářské řemeslo negativní vliv, a postupně začalo upadat. Řemeslný um se postupně vytrácel, v sedmdesátých letech pak zanikl i učňovský obor. Dnes už se řemeslo předává z generace na generaci jen v malých rodinných dílnách.
Dřevěné vany poskytnou při koupeli
nevšední zážitek (Foto: Bednářství Fryzelka)
Vědra, putny i škopky se vyrábějí dodnes (Foto: Bednářství Fryzelka)
Bednář, nebo bečvář?
Zatímco bednáři vyráběli běžné dřevěné nádobí z bílého měkkého dřeva a výrobky zprvu stahovali dřevěnými obručemi z břízy, lísky nebo habru, bečváři vyráběli bečvy, sudy a kádě z černého tvrdého dubového nebo bukového dřeva. Bečváři pobíjeli své dílo kovovými obručemi, převážně železnými. Přibližně v polovině 19. století ale toto rozlišení zaniklo a obě řemesla se spojila v bednářství.
Text: Veronika Cerhová
Foto: Shutterstock
Téměř zapomenuté bednářství
