Tanec kolem chaty

Stojí v jedné z osad v krásném pruhu země mezi Vltavou a Sázavou. Ze silnice k ní odbočuje cestička mezi loukami a pak ještě křivolaká stezka klesající z kopce dolů mezi stavbami nejrůznějších typů.

Moje kamarádka Jana tuhle chatu koupila před jedenácti lety. Když si člověk uvědomí, co všechno tady prožila, zařídila, s čím si musela poradit, řekl by, že ta doba musela být mnohem delší. Ale je třeba vzít v úvahu fakt, že je narozená ve znamení Berana, které dovede jít za svým cílem, a že to není její první chata. Zkušenosti získávala už v Českém ráji.

Z Poniklece do Tatrance

Takové názvy dávali svým montovaným srubovým chatám jejich dodavatelé ze Slovenských dřevařských závodů v Kysuckém Novém Městě. V Českém ráji stavěla Jana ještě s manželem v osmdesátých letech minulého století Poniklec. Byla to pěkná, dobře zateplená chata s prostorným balkónem v patře, z něhož bylo vidět daleko k Jizerským horám.

„Měla jsem ten kraj moc ráda. Ale když v obci, kde chata byla, přestaly zastavovat vlaky z Prahy do Liberce a těch necelých osmdesát kilometrů mi s přestupy trvalo skoro tři hodiny, rozhodla jsem se pro změnu. Navíc mi začalo vadit, že je chata skoro na samotě. Manžel odešel, děti byly velké a já jsem potřebovala mezi lidi,“ přiznává Jana.
Známí ji přemluvili, aby koupila chatu v trampské osadě vzdálené od Prahy necelých padesát kilometrů, kam jezdili i oni. „Byla jsem šťastná, bez možnosti vypadnout z města bych nevydržela. Sem bylo slušné spojení a v obci dokonce obchod.“

V interiéru jsou stěny omítnuté a do poloviny obložené dřevem. Hnědé židle z bývalé chaty Jana pro změnu natřela namodro

U štítu na severní straně je nad schody postel pro hosty

Vylepšení „v ceně“

Prodejce zdědil chatu typu Tatranec po zemřelé matce. Interiér potřeboval renovaci a pozemek se starými stromy byl po třech letech, kdy se táhlo dědické řízení, plný kopřiv, ostružin a malých doubků z náletu. Přesto majitel požadoval dost vysokou cenu. Jana se tedy rozhlížela dál, ale bez úspěchu.

„Nakonec jsme se domluvili, že cenu zaplatím, když mi tady udělá pár vylepšení. Byl totiž stavař. Chtěla jsem, aby položil před chatou dlažbu, abych nemusela za deště skákat v blátě, vyměnil stará podlahová prkna za plovoucí podlahu a aby udělal aspoň základ a rozvody tam, kde jsem si chtěla zařídit koupelnu. Bývalá majitelka měla pro ten účel vyveden ven z chaty jen kohout se studenou a teplou vodou a koupala se spartánsky venku za paravánem.“

Jana chtěla prozřetelně vidět i jímku, do níž ústil splachovací záchod. Pod plechovým poklopem se objevila cihelná šachta o obsahu asi osmdesát litrů. Bylo jasné, že pokud za ní budou jezdit děti s vnoučaty a přátelé, kapacita rozhodně stačit nebude.

U štítu na severní straně je nad schody postel pro hosty

V nečekaně prostorné koupelně je kromě umyvadla, sprchového koutu a několika skříněk také pračka

První problémy

Nejdřív si ovšem chtěla nová majitelka upravit chatu k obývání, hlavně udělat průchozí uličku z pokoje do kuchyně, aby nemusela s každým talířem obíhat přes předsíň. V Hornbachu dokoupila menší kuchyňskou linku a nová kamna, která nahradila staré propálené Petry. Většinu nábytku si přivezla z předchozí chaty v českém Ráji. Pak zjistila, že je problém s elektrickým vedením.

„Dva spotřebiče nešly použít najednou. Když běžela lednice a zapnula jsem žehličku, vyhodila jsem pojistky. Totéž se stalo, jakmile jsem si chtěla něco uvařit na elektrické plotýnce. Pojistky vyhazovalo dokonce i rádio, které má minimální spotřebu. Moje předchůdkyně tento problém zřejmě neměla, protože vařila na plynovém sporáku. Jenomže já už autem nejezdím a dovážet plynovou bombu by byl dost problém.“
Půl roku běhala chatařka nahazovat jističe při každém opomenutí k elektrickému kiosku, který je asi sto metrů dolů osadou. Za tmy to nebylo moc příjemné. Zvyšovat příkon na 16 ampér jí připadalo pro chatu zbytečně drahé. S problémem si poradil až elektrikář. Stačilo přidělat více zásuvek a vyměnit pojistky.

Vlevo vedle kůlny na nářadí je pod přístřeškem ještě příruční sklad dřeva

Při pohledu od vstupu vidíme studnu a vpravo od ní plastový stolek se židlemi; hodí se, když se sejde více hostů

Anabáze septik

V roce 2012 přišel na řadu septik. Kamarád Janě poradil, že se pro ten účel dají využít opletené plastové kontejnery na tekutiny o obsahu 1 m2. „Dala jsem hromadu peněz za ruční vykopání díry v jílovité půdě, koupila dva kontejnery, propojila je a umístila dolů na štěrkové lože. Svedl se do nich WC a voda z chaty. Fungovaly půl roku. Před zimou jsem totiž nechala obsah vyčerpat, aby mráz stěny neroztrhnul. Přišlo jaro a z přepravek zbyly jen nízké zdeformované krabičky. Nikdo mi neřekl, že v zimě nesmějí zůstat prázdné…,“ popisuje Jana svůj nezdar.

Tenkrát byla hodně nešťastná a chtěla chatu prodat, protože svízele byly větší než radost z ní. „Nakonec jsem ji neprodala. Léto bylo v tom roce krásné, dole u osadního hřiště, kde je taky kiosek s pivem a občerstvením, se občas hrálo a zpívalo a já to tady začala mít ráda,“ pokračuje kamarádka ve vyprávění. „A rozhodla jsem se, že koupím sedmikubíkovou dvoukomorovou betonovou žumpu, kterou nabízela jedna firma ze Slovenska. A bude klid.“

Záhon vpravo od vstupu hlídá černobílá keramická kočka – dárek od vnučky

Pařez po poraženém smrku se hodí jako podstavec pro květináč s muškáty

Betonové drama

Nejdřív počítala s tím, že velikou díru pro septik vyhrábne bagr, ale sousedé jí to rozmluvili, že by stroj zničil celý pozemek. „Tak jsem zase zaplatila kopáčům a těšila se na žumpu. Dodavatelé ji měli přivézt na nákladním voze s jeřábovým ramenem a spustit z cesty rovnou do díry. Přišel podzim a s ním lijáky a šachta se zatopila vodou. Volala jsem na Slovensko, aby s tím počkali, ale oni už byli na cestě.“

Obrovský náklaďák se po rozmočené lesní cestě k chatě ani nedostal. Jímku složili dopravci za osadou v louce, že ji do jámy usadí na jaře, až vše vyschne. „Pozvala jsem tenkrát fekální vůz, aby vysál bahno aspoň z šachty. Když skončili, bylo jasné, že díra, za kterou jsem zaplatila horentní sumu, je zase v háji.“

Nakonec se přece jen musel sundat plot a po záhonech, kde teď dozrávají jahody, červený rybíz a rajčata, drandil bagr Bobcat a vyhrabával zeminu a házel ji všude kolem sebe. Jana nechala na dno díry znovu navézt štěrk a domluvila se s dodavateli jímky, že až příště pojedou do Čech, konečně ji tam usadí. „Ten šťastný okamžik nastal v březnu příštího roku A já jsem si do sešitku výdajů zapsala: Žumpa: 85 tisíc Kč.“

U severozápadní stěny nechala majitelka přistavět koupelnu; v záběru je i ohniště s posezením ze smrkových pařezů

Hlušina zem nezúrodní

Jílovité bláto, které v zahradě zůstalo po řádění Bobcatu, zatím vyschlo a teď co s ním. Zelenina, kterou si chtěla chatařka vylepšovat jídelníček, potřebovala humus, proto bylo potřeba vybrat do hloubky 40-50 cm kamení a vše, co do půdy nepatří, a navrch navézt novou zem. Místní přepravce slíbil dovézt náklaďák zeminy. „Až když jsem ji začala rozhrnovat, zjistila jsem, že jsou v tom úlomky z cihel, asi hlušina z nějaké stavby,“ přidává Jana do seznamu další jobovku. Pak asi dva roky dovážela ve velkých pytlích kvalitní zahradnickou zem. Autobusem to samozřejmě nešlo, občas jí tedy vypomohla sousedka a někdy i syn, který za mamkou občas jezdívá s vnoučaty.

Kvalita půdy na záhonech, které zahradnice udělala za chatou vpravo vedle skalky, se stále zlepšuje i díky kompostu. „Koupila jsem plastový kompostér. Dávám do něj trávu, bioodpad z kuchyně, a pokud do kamen nepřihodím brikety, taky popel. Občas tam přidám i trochu hlíny. Po roce kompostér odspodu vyhrabu a obsah převezu na kompost vedle vrat. Vrstvu zralého shora odházím, na dno dám humus z kompostéru a nahoru vrátím ten starý. Na jaře do něj vždycky nasázím brambory, koncem léta je sklidím a na podzim kompost zapravím do záhonů. Zelenina mi nahlas děkuje!“

Na zahrádce u chaty samozřejmě nechybí květiny. Jana přiznává, že měla velikou radost, když na záhonku vpravo od vstupu rozkvetla růžička, jediná, která tady zbyla po předchozí majitelce. Začaly se také objevovat jahody, zahradí i lesní. „Koupila jsem další šlahouny a udělala záhon. Vedle něj jsem srovnala půdu a připravila plácek, kde je teď ohniště. Tím pádem vznikl taras a já sháněla po okolí kameny, aby se zpevnil. A začala s velikou radostí sázet skalničky.“

U plotu se na zúrodněné půdě daří jahodám i zelenině

Bazén Azuro dělá majitelce i jejím vnoučatům velikou radost

Bazén napočtvrté

Když přijel v létě syn s vnoučaty, vyrazili občas společně na Slapy na Měřín. Jana se namlsala koupání a rozhodla se, že koupí nafukovací bazén. Nejdřív variantu mini o průměru 1,80 metru. „Mohla jsem se do něj aspoň ponořit a ochladit. Ale hned po první sezóně prasknul. Pořídila jsem si tedy třímetrový, protože unavená záda žádala relaxaci,“ začíná ukrajovat z dalšího příběhu.

Terén vpravo dole pod chatou, kam hodlala Jana bazén usadit, nebyl úplně rovný. Vyvýšenou část chatařka odkopala a zeminou vyrovnala druhou stranu. Jenže nezpevněná plošina pod tíhou vody sesedala a bazén se nakláněl stále víc doprava, k sousedovu plotu. Šev na přetížené straně odspodu praskl a voda začala zvolna vytékat. „Naštěstí jsem to včas zjistila, hodila do bazénu čerpadlo a nasměrovala proud přes cestu do lesa, abych souseda nevyplavila. A bazén skončil v odpadu, stejně jako jeho malý předchůdce.“

Neúnavná chatařka hned zakoupila další plastové koupadlo o průměru 320 mm. Ten pro změnu zničil holub, který na horní rantl držící bazén pohromadě přilétal pravidelně relaxovat. „Jednou ráno koukám z okna, bazén má rantl splasklý, krabatí se a teče z něj voda. V místě, kde holub s oblibou sedával, jsem objevila trhanec. Možná od drábu, možná si klovnul. Takže opět pro čerpadlo a stejná anabáze jako před rokem.“

Jana si prý tenkrát řekla: Nikdy více bazén! Jenže pak přišla v létě zrovna velká vedra a ona byla každou chvíli pod sprchou. Počátkem podzimu 2017 tedy sehnala firmu, která jí v zimě vybetonovala rovný plácek a zjara už zahradu zdobila montovaná nádrž Azuro o průměru 3,60 metru. „Údržba dá sice dost práce a musí se přidávat nějaká chemie, filtrovat, luxovat, ale koupání je báječné, oceňuji to nejen já, ale i vnoučata.“

Astřičky jsou ozdobou konce léta

Život v lese má svá úskalí

Problémů, které přináší život v lese, je taky dost. S některými chatařka počítala. Proto ji nepřekvapilo, když do zadního štítu vykloval několik děr strakapoud. „Nechala jsem štít pobít plechem a morseovka bez efektu už ho naštěstí nebaví.“ Své si užila i s rodinou plchů, kteří se před pár lety nastěhovali do přesahu střechy. „Byl to takovej rambajz, že se nedalo spát! Pak se jeden utopil v sudu dešťovky a jeho parťákovi tu asi bylo smutno a zmizel. Nechala jsem přesah podbít, uzavřít, už tam nikudy nejde vlézt. Hrabošům a krtkovi, který se tu objeví vždy po pár letech a na všechny nástrahy a pasti kašle, bohužel cestičky přehradit neumím.“

Další porci starostí přinesl zub času zařizovacím předmětům. „Loni jsem musela koupit nové čerpadlo do studny, nechat udělal nový kiosek a vyměnit trubky. V chatě je také nová armatura, protože mi předloni praskla voda a vyplavila koupelnu. Kamnář vyvložkoval zvětralý komín, abych si mohla koupit nový kuchyňský sporák. Střecha by potřebovala vyčistit, ale klempíř mi to rozmluvil, protože nikde nezatéká. Až to prý bude nutné, vyměním rovnou krytinu,“ vypočítává chatařka.

Když se podaří něco zdárně vyřešit, užívá si Jana dvojnásob radostně voňavá rána s kávou se sousedkami, pak polední cachtání v bazénu či poklid v chatě a samozřejmě i podvečery, když se na vyprahlou zahradu zvolna ukládá stín jediného smrku, který tady zůstal.
„Jeden poblíž brány už jsem musela pokácet, protože větve vadily sousedovi nade mnou. Ale tenhle krásný zdravý strom nedám! Už jsem větve nad plotem nechala zkrátit, ale všechny ořezat nelze. Soused mi hází šišky přes plot zpátky a já je sbírám a topím s nimi. Snad mi to chataření ještě nějaký rok vydrží. Jezdím na chatu od útlého dětství a léto strávené v městském bytě si vůbec neumím představit.“

Kdo tu bydlí

Jana a její přátelé

Kde

V chatové osadě mezi Vltavou a Sázavou

Text a foto: Marie Rubešová