U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
TAM, KDE PŘESPAL MÁCHA
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Ocitl se tady jednoho letního dne roku 1836. A s ním tři studenti – jeho obdivovatelé: Strobach, budoucí pražský purkmistr, Trojan, příští poslanec, a Rieger, jenž se stal dokonce “vůdcem národa”. A právě jeho dcera Marie Červenková Riegerová zapsala otcovo vyprávění o jeho vztahu k básníkovi io tom výletě do lesů křivoklátských. Putovali kolik dnů a někdy i v noci, až přišli do výčepu na návsi. Když jim hostinský nechtěl dát večeři, prohlásil Mácha, že je policejní komisař a jestli je neobslouží, uvidí, co se bude dít…
Hned byla samozřejmě na stole dobrá večeře, po níž se poutníci uložili na seně na půdě nad výčepem. Zde příběh, který vypráví ve své poslední knížce Krásné pošetilosti jednoho života spisovatel Miroslav Ivanov, skončíme a necháme Máchu putovat dál k Litoměřicům, kde se završil jeho osud. Věnujme se historii oné chalupy v srdci vísky, která se tu vyloupla ze skal a lesů, jako když se rozvije kytka.
Začalo to ve věži
Manžele Ivanovovy však do tohoto kraje v povodí Berounky nepřivedla jeho romantická krása, ale literatura. “Koncem 50. let pracoval manžel externě v rozhlase. Měl na starosti Pohlednice z domova. A jedna mu , přišla ` od Jaroslava Kosa, který byl na Křivoklátsku šéfem přes pálení dřevěného uhlí a také písmákem regionu. Manžel mu poradil, co v příspěvku upravit, a pohlednice se vysílala. Šťastný autor nás zval, ať se přijedeme podívat, že je u nich krásně. Bylo. My jsme tam se čtyřletou Klárkou jezdívali na víkendy a přespávali ve věži domku, který byl vlastně depandance zámečku. Tenkrát psal manžel zrovna knížku o tom, jak se do protifašistického odboje zapojili hajní. Jeden z nich žil v nedaleké hájence. Unikl trestu smrti a jedna kapitola patřila tedy jemu.”
U hajného Barnabáše
Knížka vyšla – a hajný, kterému říkali Barnabáš, se s tímto “dokumentem” obrátil na Svaz protifašistických bojovníků. Zvýšili mu pak podle “dvěstěpětapadesátky” penzi a on plný vděku nabídl rodině pana dochtora pokojík. “Bylo tam tak krásně, že jsme nakonec souhlasili. Manžel, který už byl tehdy na volné noze, se do hájovny s jezevčíkem Kulíškem nastěhoval a psal. Ale hajný stárnul a měl jít do penze. A tak jednou říkal: , Pane dochtor, až tu bude někdo jinej, já nevím, jestli by vás tu nechal, musíte si najít něco svýho v okolí. ` A pomáhal hledat.” Nakonec rozhodl Mácha. Stejně jako spisovatele vedly po stopě jeho příběhů známé historické osobnosti, voněla mu také představa, že by se usadil v chalupě, kde básník nocoval. Začal pátrat a zjistil, že to mohlo být jedině tady.
Pod vlastní krov
Majitelkou byla matka se synem. Žila o pár vesnic dál u dcery, syn vyženil usedlost jinde. “Manžel s Barnabášem se vydali za nimi, zda neprodají,” vzpomíná paní Ivanovová. “Syn byl okamžitě pro, protože to tady chátralo, ještě pět šest let a chalupa by spadla. Ale matka prodat nechtěla.” Dlouho za ní jezdili a pořád ji přemlouvali. Až zjistili, že paní bolívají nohy, že má bércové vředy. – “Měli jsme velice dobrého známého profesora Hybšmana, který byl na tyhle věci odborník. Manžel za ním zašel, on napsal nějaké léky a v roce 1974 byla chalupa naše.”
Mít chalupu je strašná věc
V již zmíněné knížce vzpomíná Miroslav Ivanov s humorem i na to, jaká tenkrát byla… Jsme asi naivní rodina; koupili jsme opuštěnou chalupu. V dezolátním stavu. Se zavalenými sklepy, strop světnice se prohýbal, jako by se chtěl právě zřítit a držel jen na dobré slovo. Některá okna chyběla a na střeše rostl hezký mech. Sloupky bývalých vrat ležely vyvráceny na zemi jako v Pompejích, plot dávno zmizel v kamnech přičinlivých usedlíků, všude nádherné kopřivy, přehršle černého bezu a čtyři divoké višně… Za čtyřnohou stodolou stála na malé vyvýšenině dřevěná bouda, na níž cedule pyšně oznamovala “Stanoviště obecního kozla”. Ten jediný chyběl, jinak harampádí na fůry. ” Manžel byl sice nadšený, že je to zrovna ta Máchova chalupa, ale práce bylo tolik, že se to nedalo zvládnout. Přijel zedník s přidavačem a začali vyklízet hlínu ze sklepů, ale zjistili, že jsou úplně provalené. A my jsme si najednou uvědomili, že nejsme nikdo manuálně zruční. Ani my, ani Klárka. A její chlapec byl právník, takže taky ne od fochu. Pomalu nám docházelo, že jsme si vzali příliš velké sousto. Byli jsme z toho v šoku.” Mácha nemácha, hlava rodiny rozhodla, že se dá inzerát do novin. Vlastně dva. Jeden, že mají zájem koupit už renovovanou chalupu, druhý, že tuhle prodají. K ceně přidali jenom hodnotu materiálu, co už do chalupy nakoupili.
Zůstali jsme “v šenku”
Nabídky renovovaných chalup přišly jen dvě. Jedna byla od Poděbrad, což je rovné Polabí a placaté krajiny pan Ivanov nerad, druhá na Šumavě, což bylo zase dost daleko. Zato odpovědí na druhý inzerát přišlo víc. “Přestože jsme stav chalupy vylíčili, zájemců o koupi bylo přes šedesát. Jeden dokonce napsal: , Nejvyšší nabídku o 10 tisíc přeplatím, počítejte se mnou stoprocentně. ` Lákala je blízkost Prahy a to, že je tady tak krásně. Tak jsme si zase sedli a řekli si, že bychom byli hloupí, kdybychom chalupu prodali.” Křivoklátský archivář vyhledal, že původně to byl vlastně spolu se sousedním jeden grunt. V rodině Staňkových, kteří tu hospodařili, měli dva syny a každý dostal jednu chalupu. Postupem času se však úplně rozdělily a jeden ze Staňků si otevřel šenk. Nebyla to klasická hospoda, není ani tak situovaná. Ale na pavláčce, které se v tomto kraji říká besídka, se v létě příjemně sedělo s pivem a možná i se džbánkem vína. Stopy, které noví majitelé našli na prknech, co byla přibitá na hrázděném dřevě (byly to vždy čtyři svislé čárky, přeškrtnuté příčnou, a pak další čtyři, a další) mohly vypovídat o obojím. Bílé pásy byly pochopitě vydrolené, vše se krůček po krůčku a od neúspěchu k úspěchu renovovalo a krášlilo. Právě ty bílé “pentle” mezi palisandrovou hnědí dřeva daly ženským pěkně zabrat. “Nejdřív jsme chtěly s Klárkou dodržet starou recepturu a mísily jsme hlínu, plevy, stříhali do směsi slámu…,” prozrazuje paní Ivanovová. “Za čas ovšem směs vyschla a vypadávala. Zkusily jsme do základu natlouct hřebíky, jakousi výztuž pro tu mazanici, ale zase bez úspěchu. Hrázdění opět odpadávalo. Nakonec vzal zeť beton a spáry jsou utěsněné jednou provždy. A nikdo to pod bílou nepozná.”
Jak nebýt “otrokem chalupy”
“Tenkrát přišli právě z vašeho časopisu udělat s manželem rozhovor. Říkal v něm: Nechci být nikdy otrokem chalupy. A chtěl tady nechat i staré hrbolaté oprýskané stěny. Ale s tím jsem zase nesouhlasila já. A nakonec jsme té naší chaloupce a práci kolem ní propadli všichni.” Na zahradu, na takové ty fyzicky náročnější a neodborné práce, jezdili pomáhat kamarádi budoucího zetě, příští právníci, občas i Klárčin spolužák z Karlových Varů. Byl to vždycky pro ně výlet spojený s nějakou tou aktivitou. Vozili hlínu, nosili kameny, aby byla zahrádka pěkně členitá, a taky si na ní postavili stan, večer udělali táborák a opékali buřty. “A manžel se nakonec každého zeptal: Kolik myslíš, žes tady dneska dělal hodin? A dal jim podle toho nějaký obolus. Ne moc, ale bylo to milé. Dnes to jsou vážení soudci po celé republice.” Paní Ivanovová bývala učitelkou a velmi ráda zařizovala interiéry. Je to takový její koníček. Když byli někde s rodinou na návštěvě a přišli domů, sedla si třeba ještě večer a “stěhovala” nábytek. Říkala: Já bych to u nich udělala jinak, já bych přestavěla to a to – a malovala. Když koupili chalupu, “zařizovala” skoro každou volnou chvíli. To, jak je dnes bývalý šenk upraven a poté přistavěn, je kompromis mezi mnoha krásnými plánky, možnostmi, názory ostatních a tvrdou realitou v podobě zdí. I s nimi si však paní učitelka troufala “pohybovat”.
Řemeslnické intermezzo
Chlapi přidali ruku k dílu také. Jak to dopadlo s dveřmi? Čtěme opět v knížce Miroslava Ivanova. V kuchyni jsme měli pěknou dřevěnou podlahu, takovou staročeskou. Už jsem si představoval, jak při každém mytí budou vonět prkna, ale manželka měla údajně praktický nápad. – Tu dosavadní dřevěnou podlahu vytrháme, poněvadž až bude marast a lidé – návštěvy sem budou chodit se zablácenými botami, jak by to tady vypadalo. Uznali jsme, že na té myšlence něco je. Takže podlaha putovala na ohniště a já obstaral mistra obkladače a tmavočervené kachlíky. Asi za tři dny jsme skončili úpravy kuchyně, podlaha se výstavně leskla, prostě nádhera. Žena si pochvalovala, jak je ta novinka praktická… Ano, praktická, až do chvíle, kdy chtěla zavřít dveře do kuchyně. Nešly. Drhly a posledních třicet centimetrů se s nimi vůbec nedalo hnout. Žena se rozplakala a zeť Olda pronesl památnou větu. – Něco s tím podnikneme… Co takhle odříznout asi jeden až dva centimetry dveří? – To je chytré, Oldo, to je moudré, řekl jsem nahlas a hnal jsem se ke dveřím. Společně jsme je vysadili, vynesli před chalupu, já zaběhl pro pilu, podle pravítka jsme narýsovali čáru, kudy povede náš řez – a začali. Moc nám to nešlo, dveře se prohýbaly, pila byla naposledy broušena v minulém století… Když bylo dílo dokončeno, zvolali jsme třikrát sláva a odešli s dveřmi do kuchyňky k důležitému aktu. – Neměli jsme je vzít ještě o centimetr výš? vyslovil jsem řečnickou otázku. – To můžeme udělat dodatečně, prohlásil Olda. Přátelé, nic jsme neudělali dodatečně, neboť veškerá naše námaha upadla vniveč, my totiž uřízli dveře na opačném konci… Ale vše se napravilo, stejně jako se nakonec podařilo donutit některé řemeslníky, kteří se místo řemeslu vyučili spíš lenosti a neochotě, k práci. Nebylo to vždy příjemné, také proto, že nejhůř se chovali – na rozdíl od slovenských i jiných brigádníků – právě Češi. Ale zapomeňme na starosti, které provázejí vzkříšení každé chalupy – a připojme se ke společnosti příjemných lidí, kteří se sešli na počátku června právě tady u Berounky.
