U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Svědek POMÍJIVOSTI ČASU
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová
Jmenuje se Václav Melcer a více než třicet let mu říkali spíše Valdo. V angličtině se totiž “céčko” nevyslovuje snadno. Má dnes v Soběslavi nástrojářskou dílnu a ve volných chvílích loví hledáčkem svého Nikonu nebo Glaubel makiny mizející krásu staré jihočeské architektury.
Do roku 1992 však žil v Jihoafrické republice, kam odešel na jaře osmašedesátého roku přes Rakousko. Dostal se díky spoustě náhod do země snů, o níž jako kluk četl v knize dr. Jiřího Bauma V zemi slonů a lvů. Pracoval i se svou ženou Danou, která ho do světa věrně následovala, v letecké továrně u Johannesburgu. Platili dobře, a tak zhruba po pěti letech sebrali úspory a začali si plnit další přání.
Fotolaboratoř na vodě
Nejdřív na jachtě zvané Bohemia, kterou postavil všeuměl Valdo Melcer za pomoci jednoho portugalského loďaře, vypluli na Sv. Helenu, na Maltu a další přístavy Středozemního moře. Fotografovat začal doma už ve čtrnácti letech, ale teď nedal aparát z ruky. Dokonce se snažil zachycovat i divokou krásu Atlantiku, kam se po pár měsících opět přesunuli. “Je rozlehlý a nádherný, že se to nedá popsat. To je teprve prostor pro skutečné námořníky!”
Poslouchám ten neuvěřitelný příběh a jeho aktér přede mnou vrší černobílé fotografie. Zříceniny Zimbabwe s jejich Akropolí, megalitické stavby na Maltě, Viktoriiny vodopády, Afričané při pálení keramiky v zemních hliněných pecích. “Vždycky jsem tíhnul k černobílé fotografii. Na lodi, samozřejmě pokud moře dovolilo, jsem si je hned vyvolával. A barevné diapozitivy, kterých jsem nadělal taky spoustu, jsem nechal vyvolávat v přístavech.”
Své nástrojářské a fotografické umění využil i při stavbě pátého největšího cyklotronu na světě. Jde o přístroj se čtyřmi obřími 400 tun těžkými magnety, který se stavěl 45 kilometrů od Kapského města, nedaleko slavných vinic Faure. Tam bylo dostatečně pevné podloží. “V cyklotronu se urychlují částice, s nimiž se pak může léčit pacient nemocný rakovinou, nebo se tam vyrábějí radiové izotopy pro jejich léčení. Byl jsem vedoucím dílen na té grandiózní stavbě. Fotografoval jsem postup prací a každý rok přispíval do ročenky institutu, takže jsem se zdokonalil i v tiskařských technikách,” vzpomíná cestovatel.
“Když se mě ptali, jakou odměnu bych chtěl za svou práci navíc, zvolil jsem si šanci vystudovat soukromě grafickou školu pro fotografii a tisk. Ve svých čtyřiačtyřiceti jsem usedl do školních lavic. Vyzkoušel jsem si všechny historické postupy včetně dagerotypie. Dnes už ji tady pochopitelně nikdo nedělá z důvodu složitosti postupu i nedostupnosti materiálu. Kdybych chtěl koupit lahvičku rtuti, bylo by z toho pěkné pozdvižení,” přeskočil pan Václav do současnosti. Po absolvování školy si v Africe otevřel studio a tiskárnu. Nabízel pohlednice, kalendáře zachycující život kolem pobřeží, a posléze i portréty a akty.
Rozčarován i okouzlen
Po listopadu 1989 však se hned vydal domů. Se ženou a dcerou Hankou letěli, zařízení a fotoarchiv, samozřejmě pečlivě zabalený, poslali v kontejnerech lodí. “Zafungoval zákon schválnosti, víc než 800 nejlepších diapozitivů nám zničila slaná voda,” zalitoval cestovatel.
Ale doma začal novou životní kapitolu. V Soběslavi si zařídil nástrojárnu
a také – jak jinak – fotografické studio. “Dělal jsem hlavně reklamní fotografie a portréty. Ty první pochopitelně barevně, portréty černobíle. Mají pořád své nenahraditelné kouzlo a atmosféru.”
Pro Vlkov, který je znám svými jezery, vzniklými těžbou písku, Klokoty a několik dalších obcí nafotil a graficky zpracoval pohlednice. A při cestování za architektonickými zajímavostmi si povšiml, že mnohé venkovské stavby nezaslouženě podléhají zubu času. “Dal jsem si úkol, že budu fotografovat jižní a západní Čechy
– polorozpadlé chalupy, kostely a zámky. Aby tu zbyla alespoň stopa po kráse, na jejíž zachování se možná nenajdou peníze. A začal jsem budovat itinerář, v němž si shromažďuju tipy.”
Jak je získává? Ve starých knihách a časopisech. Jeho nevelká pracovna je přeplněná knížkami a svázanými ročníky starých, více než stoletých časopisů, které získal v různých antikvariátech. Někdy však už na místo přijede pozdě. “Hledal jsem například kapli ve Vlastibořicích. Na mapě je stále označená jako zřícenina. Ale před pěti lety zmizela. Dále jsem našel informaci o zajímavých chaloupkách, tak zvaných komorách, v Milevsku. Když jsem tam přijel, dozvěděl jsem se, že lehly popelem. Seníky u Třeboně zase vzala velká voda. Ale našel jsem tam tenhle smírčí kříž,” ukazuje umělec smutný kámen pod ztrouchnivělým stromem. “Je vlastně na pozemku smetiště, ale naštěstí mimo cestu, tak ho snad nikdo nevyvrátí.”
Bez fotografování bych nemohl žít
Svět už Václava Melcera netáhne. Jediné, co ho vzrušuje, je česká krajina. Stále ho také baví vymýšlet v dílně různá “hejblátka”, kovové prototypy zařízení pro lepší funkci výrobních linek. Tato práce ho živí. A nechává mu dostatek volnosti pro jeho koníčky. Trochu sochaří, ale hlavně vyráží se svým červeným Favoritem a několika fotoaparáty na zadním sedadle zvěčňovat krásu. Bez toho by prý nemohl žít.
“Chystám se na Písecko a Strakonicko, do Miloňovic, to je cestou z Nebřehovic do Jilína, kde jsou boží muka z roku 1478. Snad nejstarší v tomhle kraji. V Mišnenci už jsem byl, ale skálu, které se říká Turmalín, jsem tam neobjevil,” poťukuvá tužkou ve svém sešitku s tipy. “Rád bych našel kostel v Dyníně, kde jsou náhrobky rytířů z Mirotic. V Cehnicích a Drahonicích je tvrz, ve Skočicích kostel a na Ochoze krásné varhany. V Kloubu nějaké velmi staré statky a tak dále.”
Prohlížíme dál velké dramatické fotografie i žánrové obrázky, schody, náhrobky, krajiny s vodou, park ve Vrchotových Janovicích se sérií aktů…. Tady v obálkách by přece neměly skončit! Což uspořádat výstavu? “Už jsem v Soběslavi udělal dvě takové výstavy. Mecenáši, kteří by měli na rekonstrukci, nepřišli, ale vždycky mi tam někdo ukradl fotografii. Jednou dokonce tři i s rámečkem. Ale třeba se někdo ještě ozve. Naděje umírá poslední.”
1 Divišovice
2 Kostel v Pivoni
3 Bývalá kovárna v Těchobuzi
FOTO VÁCLAV MELCER¨
