Svatí ze Šumavy

Do niky ve štítě chalupy či v rohu světnice patří soška svatého. Pokud nevíte, kde si ji opatřit, zkuste to u řezbáře Hracha z Kašperských hor.

Svatý Urban patří do galerie oblíbených světců. Je patronem vinařů, proto si jeho sošku vybírají majitelé sklípků a milovníci vína

V přízemním krámku v renesančním domě s madonkou v průčelí, který snadno objevíte na kašperskohorském náměstí, prodává řezbář Vladivoj Hrach výrobky své i dalších mistrů uměleckých řemesel z Pošumaví. Už před vstupem do obchůdku jen málokdo odolá touze zazvonit si na několik různě velkých zvonců a uvnitř je pak ráj zdejších chalupářů. Objevíte tu podmalby na skle, kolovrátky, hračky ze dřeva i celou škálu proutěných košíků, které jdou v tomhle houbařském kraji přímo na dračku. Nadmíru žádaný je i drobný a větší nábytek – jde o repliky v šumavském stylu. Na odbyt jdou zejména zrcadla a truhly.

Pan Hrach je původně lesník, pocházející ze středních Čech. Jak říká – celý život se motal kolem lesa a práce se dřevem. „Vyřezávat jsem začal už někdy v patnácti. Moje první řezby byly s loveckými motivy a od nich jsem plynule přešel k soškám svatých. Našel jsem si svoji originální cestu a také to správné místo. Není to snadné, vždyť řezbářů na plný úvazek je v republice jen asi třicet. Všichni jsme začínali až po revoluci, protože řezbářství, v němž převládají náboženské motivy, minulý režim téměř zlikvidoval. Já jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem získal tenhle krásný barák na úžasném místě. Pracovat ve svém je totiž základním předpokladem k tomu, aby se člověk řezbařinou mohl uživit.“

Vybíráte si madonku?

O dřevěné sošky svatých mají chalupáři zájem. Na spoustě historických stavení zůstala ve štítě nika pro sošku, kterou dávno kdosi ukradl nebo zničil. Při renovaci chalupy tak lidé začnou řešit i otázku: proč si nepořídit novou? A jakou? „Do nik jsou vhodnější sošky bez polychromování, protože venku dřevo pracuje a barva popraská. Když už polychromovanou sošku, tak ji musíte instalovat za sklem a počítat s tím, že se občas bude muset opravit. Vhodná je soška o velikosti třiceti až padesáti centimetrů, ty větší venku přes sebelepší ochranu rozpraskají. Hodně lidí si u mne pořizuje sochy vysoké až osmdesát centimetrů, ale jen do interiéru.“

Socha madony v provedení pana Hracha je replikou proslulé plzeňské madony, ale výtvarník ji pojal v živějších barvách. Původní modrou barvu roucha nahradil červenou

Řezby pana Hracha vznikají především z lipového dřeva, proto řezbář musí mít rozhozené informační sítě úplně všude, aby se včas dozvěděl, kde se budou kácet lípy. „Dřevo se musí nechat velmi dlouho a zvolna schnout, než se s ním může začít pracovat… Naštěstí mám u domu dvoreček, kam si staré přeřezané lípy svážím a kde je uskladňuji.“

I tak by soška z jednolitého silného špalku vzdušnou vlhkostí brzy popraskala. Staří řezbáři proto tělo soch zezadu vydlabávali. Pan Hrach volí jiný fígl: „Slepím k sobě dvě silné fošny a ty pak po zaschnutí řežu na správně vysoké špalky. Tenhle sendvič nepraská. Na přední stranu připevním papír s obrázkem budoucí postavy a nahrubo vyřežu obrysy elektrickou pilkou. Pak se teprve pustím do jemnější práce s dlátem.“

Krása ze stavební buňky

V obyčejné stavební buňce na zahradě najdete přehršli svatých v různých fázích vzniku a spoustu nářadí, lepidel a barev. Ale také evidentně starou plastiku svatého. „Jsem hrozně rád, když se někdy dostanu i k restaurování, je to pro mě velká škola,“ tvrdí řezbář. „Prošel jsem sice spoustu muzeí, abych se inspiroval vzhledem starých dřevěných plastik, ale teprve když držíte takovou sochu v ruce, můžete okoukat techniku, jakou ti dávní mistři pracovali.“

Pan Hrach ukazuje, že staré sochy byly opravdu zezadu vydlabané, a díky němu také objevujeme tenké spáry prozrazující, že řezbáři často sestavovali celek z více kusů dřeva. A on musí nejpoškozenější partie nahradit novým dřevem. Červotočí dírky však nejsou na závadu, jen jejich tvůrci se při restaurování musí zlikvidovat.

Jak obléci sochu do barev

V dílně čekají na dokončení plastiky v různé fázi rozpracovanosti. Řezbáři v práci pomáhají tištěné šablony

Při restaurování se řezbář přesně drží starých postupů, ale u vlastní tvorby prosazuje i svůj originální styl: „Snažím se i do replik vnášet něco svého. Variaci na plzeňskou madonu jsem udělal v červené, místo modré barvě, protože červená je plastičtější. Styl polychromování a vyřezávání je taková moje obchodní značka. Vytvořil jsem si vlastní postupy – křída není bílá, ale tmavá. Když chci tedy světlý odstín, přidávám vrstvy barev. Polychromuji až třinácti vrstvami barvy, od nejtmavší k nejsvětlejší. Tím docílím plastičtějšího dojmu.

Původně se používaly olejové barvy nebo tempera, ale v současnosti preferuji akrylové barvy. Nemám nervy na to, abych čekal, až zaschne olej. Ten používám již jen při restaurování, nebo pokud si to zákazník přeje. Nechávám také úmyslně na soše viditelné vrypy od dláta. Dříve se vše vyhlazovalo a vrstva křídy byla tak silná, že stopy po vyřezávání nebyly znát. Na mých plastikách je práce dlátem vidět vždycky.“

Aby chytla za srdce

Asi všichni řezbáři se vracejí k lidovému stylu či se jím alespoň nechají inspirovat. Vladivoj Hrach tvrdí: „Výraz lidových soch je z dnešního pohledu trošku naivní a mnozí sochaři se jakoby stydí něco takového vytvořit, ale bez autentického výrazu soška neosloví. Já třeba, když mi nějaká socha začne vycházet příliš akademicky a dokonale, tak ji nějakým detailem shodím, aby se vrátila do té klasické lidové úrovně. Do chalupy si nikdo nedá sochu od akademického sochaře. Dílo musí vyvolat v lidech vzpomínky na něco, co kdysi viděli u babičky. Musí mít návaznost na to, co se dělalo dříve.“

Manželská dvojice se usídlila v jednom z historických domů na kašperskohorském náměstí

Je nutné říci, že kašperskohorský řezbář tradice ctí i vytvářením nebarvených žánrových postaviček řemeslníků, hajných, sedláků… Zvěčnil i bývalého místního správce koupaliště, jak jede s trakařem na trávu. A na tradice navazuje i výrobou replik lidového nábytku, na kterých spolupracuje se zdejším truhlářem Jiřím Brožem.

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER

Svatí ze Šumavy