Stavba vikýře
Stavba vikýře je o něco složitější než zabudování střešního okna. Díky vikýři však můžete získat v podkroví o něco více místa a zároveň vtisknout prostoru pod střechou zajímavější podobu.
Vikýř je nadstřešní konstrukce, která slouží k prosvětlení a provětrání prostoru pod střechou. Protože je konstrukce vikýřů poměrně náročným zásahem do krovu, dává řada stavebníků při zobytňování či prosvětlování podkrovních prostor přednost jednodušší instalaci střešních oken. Vikýř však může mít řadu výhod včetně zvětšení a pocitového rozšíření obytné plochy, snazšího a přirozenějšího přístupu k oknům a lepšího využití výhledu z nich. A navíc často zajímavě dotváří vzhled samotného domu.
Nosná konstrukce vikýřů je záležitostí tesařiny a bývá ze dřeva. Stěny vikýře je pak možné dozdít nebo smontovat například z OSB desek. Velmi důležitá je při stavbě vikýře kvalitní izolace jeho střechy i stěn, což obnáší kromě zateplení i instalaci parozábrany v interiéru a difuzní fólie směrem do exteriéru. A neméně podstatná je i klempířina, tedy především oplechování stěn a úžlabí.
Povrchovou úpravu stěn vikýřů může tvořit omítka nebo střešní krytina, například plech, eternitové šablony, ale i šindele.
Zvlášť při budování vikýře ve střeše chalupy je vhodné zvolit typ, který vzhled stavby zásadně nenaruší a naopak bude respektovat její proporce i obvyklý vzhled vikýřů na stavbách v nejbližším okolí. Na českém venkově se tradičně stavělo několik základních typů vikýřů, mezi něž patří například vikýř sedlový, pultový, valbový, obloukový. V některých regionech pak převažují specifi cké typu volského oka nebo vikýře chmelového či štičí tlamy, které však pro prosvětlení obytného podkroví zpravidla nezvolíme.
Postup stavby vikýře
Stavbu vikýřů na klíč nabízí celá řada firem, zpravidla specializovaných na stavby krovů a pokládku střešních krytin. Vikýř však lze bez obav stavět i svépomocí či ve spolupráci s tesařem.
V každém případě vás čeká sundání krytiny v příslušné ploše střechy včetně rezervy. V ideálním případě určí šířku vikýře rozteč krokví. Pokud je mezera mezi krokvemi příliš široká, což bývá případ střech některých starých chalup stavěných původně na šindele či došky, bude nutné konstrukci krovu stavbě vikýře přizpůsobit a vložit další krokev mezi dvě stávající v místě, kde se chystáte vikýř umístit.
“Základem kostry vikýře jsou dva hranolové sloupky. Ty jsou buď vztyčeny přímo na krokvích a pak mohou být do krokví zadlabané na čepy, nebo jen lípnuté, případně připevněné ke krokvím z vnitřní strany,” uvádí odborník na tradiční venkovskou architekturu Jan Pešta. “Sloupky jsou na vrchu spojeny vodorovným překladem – ližinou, do níž jsou začepovány. Buď přes ližinu, nebo přímo přes sloupky jsou osazeny vodorovné pozedničky, jejichž zadní konce spočívají opět na krokvích. Přes rám čili kostru vikýře jsou osedlány jednotlivé drobné krokvičky sedlové střechy.”
Na kostru vikýře doporučuje architekt Pešta volit spíše štíhlejší řezivo, nejlépe na sílu budoucí tepelné izolace. Spoje jsou nejčastěji čepované. Tradičně se jistily dřevěnými kolíky (hřeby), což je postup, který lze použít i dnes. Vzhledu vikýře prospěje opracování viditelných ploch dřeva, zejména konců trámků. Boční plochy je třeba zabednit (nejčastěji šikmo, ve spádu střechy používáme co nejširší prkna). Tepelná izolace se vloží mezi nosné trámky pod bednění vikýře. Přesahující podhled střechy se nechává bez podbití a nezatepluje se, maximálně je možné přibít bedněný podhled přesahu střechy přímo pod latě. Ne však až pod krokve, protože by se nežádoucím způsobem změnila proporce střechy.
Na pokrytí sedlového či pultového vikýře lze použít tradiční krytiny. Můžeme vycházet z typu krytiny, kterým je pokryta stávající střecha, nebo zvolit jinou krytinu, což ovšem může způsobit nežádoucí zvýraznění vikýře jako dominantního architektonického prvku, který může harmonii stavby narušit. “Úžlabí se v některých regionech vykrývala bez oplechování do obloučku, vyžaduje to však řemeslnou virtuozitu. Pokud se rozhodneme pro použití plechu, snažíme se jej maximálně překrýt jak krytinou, tak bedněním, aby na střeše nesvítil,” doporučuje Jan Pešta.
text: Richard Guryča
foto: Martina Lžičařová, Karel Doubner, Petr Zhoř, Bramac a Shutterstock