Srub v Zapomenutém údolí

Křivolaká lesní cesta nás přivedla k parkovišti pro dva tři vozy. Teprve když jsme sešli strání příkře dolů, objevila se střecha pokrytá rezavým bonským šindelem a za ní propast. Srub si sedí na vysoké skále nad Vlčím potokem jako hříbek.

K trampingu přivedl Aleše otec. Vyrážel s ním z pražské Libně hlavně na Kokořínsko, do Českého ráje, ale i na Střelu, Plzeňsko a do dalších přírodních rájů, ještě ani neměl občanku. Ke srubu „dozrál“, až když oslavil padesátku. Začal o něm s kamarády uvažovat na jednom trampu. Lezli ze spacáků po noci v lese, byl listopad a pěkná kosa. Možná by se vyplatilo pořídit si nějakou chajdu, říkali si. „Vymysleli jsme, že by ji měl mít každý někde jinde, abychom mohli, až budeme staří a spaní venku nás nebude těšit, zajet jednou k tomu, podruhé k tomu,“ začíná řeč Aleš.

Největší bouda v okolí

Poptávali se v hospůdkách i u ohňů, ale netlačili na pilu. „Já jsem se úplně náhodou doslechl, že chce prodat boudu Václav Sůra, cestovatel, polárník. Ptal jsem se, kde má, a kamarádi říkali: V Zapomenutém napoleonským komplexem,“ vysvětluje Aleš. „Začal tedy kolem staré boudičky roubit nové stěny. Bydlel pořád v té staré, kterou chtěl zbourat, až srub dostaví. Jenže zemřel dřív, než svůj sen uskutečnil. Neměl potomky a nikdo to nedostavěné orlí hnízdo nechtěl. Hrubá stavba několik let chátrala – až ji koupil Sůra.“

Kamarádi pomohli

Václav Sůra jezdíval do Zapomenutého údolí jako kluk na tábory, proto se sem rád vracel. Ale jeho rozhodnutí pořídit si chatu nebylo šťastné. „Zjistil, že to stojí peníze a čas a on potřeboval peníze a čas na to, aby coural na severní pól a jinam,“ žertuje současný majitel. „Srub měl sice nové stěny, střechu a strop, ale okna a dveře už ne. A všechno bylo dočerna očouzené, protože Smeták si pořád topil v kamínkách v té malé chajdě uvnitř.“ údolí, to neznáš. – To teda znám, odpověděl jsem. Šerif té osady je shodou okolností strejda mé manželky.“

Do toho romantického údolí v lese začali trampové jezdit za druhé světové války. Nejdřív se stany, ale později, když přišla rodina, leckdo si po dohodě s hajným postavil boudu. Tohle hnízdečko na skále nad potokem zvaným trampy Vlčí si prý někdy počátkem padesátých let postavil tramp zvaný Smeták.

„Původní chata měla půdorys jen tři krát dva metry a stála zhruba tam, co jsou kamínka,“ ukazuje současný majitel. „Ale Smeták se rozhodl, že bude mít největší boudu na údolí. On byl malý a trpěl trošku Když se Aleš potkal s Václavem Sůrou a pak viděl, jak chata vypadá, zpočátku se mu do koupě moc nechtělo. Stará boudička sice zmizela, uprostřed byl vyzděn nový cihlový komín a v přízemku byla okna, ale interiér pořád připomínal peklo.

„Nakonec jsme se v roce dva tisíce šest přece jen domluvili a já jsem se vrhl do práce. Nebo spíš do její organizace. Leccos umím, ale kdybych všechno dělal sám, budu zapřaženej až do smrti a za dva roky budu chatu nenávidět.“

Původně si Aleš myslel, že najde nějakého slušného zedníka nebo tesaře nahoře ve vsi. Jenže neuspěl. „Sehnat dneska dobrého řemeslníka není žádná legrace. Buď to neuměj a ještě nevědí, kolik si za to říct, nebo jsou šikovní, ale čekáte na ně roky, protože mají kšeftů až nad hlavu. Tak jsem si radši vozil pomocníky z Prahy, kde bydlím. Nebo jsem ukecal kamarády. Vždyť jsem to stavěl i pro ně.“

Dřevo, kámen, železo

Srub organicky zapadá do přírody a většina surovin použitých i při poslední přestavbě pochází z jeho okolí. „Les je obecní, takže si podle výběru majitelů koupím dřevo a nasypu něco do kasičky. A pil je v okolí několik. Žula, z níž Smeták vystavěl základy, sice místní není, ale dobře se sem hodí.“

Právě podezdívka byla místem, které volalo po opravě. Jeden roh nad strží začal ujíždět, protože stavitel zapomněl chatu zakotvit do skály. Přijeli tedy kamarádi a vybudovali opěrnou zeď, kterou proarmovali železem do skály. Museli dávat pozor, aby při tom nepoškodili stěny sklípků, které jsou vykutané ve skále. Jeden je přístupný zespoda zvenku, tam má Aleš nářadí, do druhého, v němž je proviant, se vstupuje padacími dveřmi zevnitř. Největší porce práce ale čekala nového majitele a jeho pomocníky uvnitř chaty.

„Kmínky, z nichž jsou sroubené stěny, byly jen odkorněné, takže dost chlupaté, a jak už jsem říkal, dočerna očouzené. Všechno jsme museli obrousit úhlovou bruskou. Byla to děsná práce, která zabrala mnoho víkendů. Taky podlaha se dělala nová ze smrkových fošen. A nábytek z kulatiny v jednotném zálesáckém stylu vyrobili kamarádi. Nakonec jsem si obložil komín místním kamenem.“ Chata už mohla přivítat kamarády, ale prostoru na sezení i na spaní bylo málo. Proto nechal Aleš nad kuchyňkou vybudovat patro. Také se rozhodl, že postaví terasu – jakousi palubu v moři zeleně. Kolem chaty totiž vedlo jen úzké zápraží, aby byl přístup do zadního sklípku.

„Paluba otevřená západním směrem – to byl velkej majstrštyk. Tam, co se vznáší, byla dolů jen skála porostlá kopřivami. Kluci do ní zapustili sloupky z betonových pro­ lejváků (ztracené bednění) a celé je to až do skály proarmované železem. Paluba se ani nehne, dá se na ní i tancovat. To jsme ostatně vyzkoušeli před pěti lety při jejím slavnostním otevření.“

Tradičně i v rytmu pokroku

Aleš prý má rád ve své chatě i okolo úplně všechno. Ale terasu ze všeho nejvíc. „Dokázal bych tady celej den sedět a koukat do lesa,“ přiznává. „Ale to se dá málokdy, leccos ještě není hotové. Nahoře na patře chceme dodělat nějaké postele, zatím tam mám pro kamarády jen matrace. Dole se popíjí, nahoře se spí, to je normální na každé boudě.“

Normální na každé boudě, nebo spíš u ní, je kadibudka ve stráni. „Ta naše je za rohem a je trochu atypická. Říkáme jí pěchotní srub Honzík a půdorys má dva krát dva a půl metru, protože sem jezděj i rozlehlejší kamarádi. Nemělo cenu kopat šachtu do skály a pak odpad vybírat šufánkem. Zavrhli jsme i kýbl pod prkýnkem a vpustili do naší kadiboudy pokrok,“ culí se Aleš. „Je to vlastně normální EKO WC Provapo. Stačí do toho nalejt ekonáplň a jednou za čas výsledek vypustit do lesa. A na papíry je vedle koš.“

Nová doba vešla i do srubu. Kafe, grog a nějaké lehčí krmě se připravují na propanbutanu. Ale když přijede paní Svatava, vaří se na malém sporáku na dřevo. Ona ani tři už dospělé dcery ale nejezdí příliš často. Mytí a koupání je tady totiž ryze trampské: přes léto v potoce a v zimě v lavóru. V tom případě ovšem v příjemně vyhřáté chatě. „Jotulky – to je rolls royce mezi kamny,“ pochvaluje si Aleš.

Dalším místem, které chce proměnit k radosti své i kamarádů, je prostor ve skále před chatou. „Mělo by tady být malé sezení s ohništěm, abychom si mohli venku upéct buřta. Bude tu stát i ochranný totem, v němž bude vyřezáno všechno, co správný indiánský totem má mít. Symboly vyjadřující vztah k přírodě, místu a tomuto způsobu života.“

Další velké ohniště je dole u potoka. Tam se scházejí trampové na potlachy a sleziny. Nejen ti z osady Kamarádi Zapomenutého údolí, v níž se spojili členové téměř vylidněných osad Kanada, Hadi a dalších, které kdysi působily v tomto prostoru, ale i z dalších osad z Česka i ze světa. A údolím se nesou k nebi trampské písně.

„Zpíváme furt prvorepublikovou klasiku. Řeka hučí, Tom zlatokop, Bessi nebo i nějaké songy z vlastní dílny. Počet muzikantů je různý podle významu potlachu – od tří do padesáti. Nejvíc bývá kytar, nějaká banja, na kontrabas hrajou vždycky právníci, neb je jim blízký,“ špičkuje Aleš. „Já brnkám mandolínu. Pokaždé samozřejmě zazní i naše osadní hymna. Je to stará vykopávka z dvacátých let: Ta naše chajda nad kaňonem je všude zvána grandhotelem…“

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: PETR ZHOŘ

Srub v Zapomenutém údolí

Srub v Zapomenutém údolí