Srub na sjezdovce

Rubrika: Chaty

Čenkovice leží na východním okraji Orlických hor. Je to odsud kousek do Králík, Lanškrouna, Letohradu, Žamberka, ale i do Polska, a asi čtyřicet kilometrů do Svitav, kde bydlí Michael Kopačka. Má to tu rád, lyžovat sem jezdí už od malička.

Čenkovice nejsou veliké. Je to typická horská obec táhnoucí se údolím podél potoka. Stavení jsou rozeseta po stráních, důležité budovy stojí na návsi – místní úřad a kostel. Největší ruch je tady logicky v zimě, kdy se na svazích Bukové hory, která má výšku 950 metrů nad mořem, rozjede na sedmi sjezdovkách osm vleků.

Michael je hlavou čtyřčlenné rodiny; s manželkou Zirkou mají dva dospívající kluky. V době, kdy byli malí, zauvažoval o tom, že by v Čenkovicích pro všechny pořídil stálé zázemí. A podařilo se mu koupit podnikovou chatku ležící hned u sjezdovky. Současná chata, která vznikla kompletní přestavbou té původní, se jmenuje Bondovka. Rodině Kopačkových k pobytu na čerstvém vzduchu dlouho postačovala, ale pokud přijeli kamarádi, nebylo kam je uložit. I oni se totiž do Čenkovic rádi vraceli. Michael se Zirkou si tedy řekli, že využijí místo, které u podnikové chaty sloužilo jako hřiště, a postaví na něm sroubek, tak pro dvě rodiny. Chtěli v něm mít i saunu, která v Bondovce chybí.

Znamení z popelnice

„V Čenkovicích nejezdí pro domovní odpad popelářská auta,“ začíná náš hostitel ze široka vypravovat o zrodu srubu. „Odpadky je nutné odvézt do sběrného dvora. Jednou jsem tam přijel a otevřel popelnici. Byla úplně plná a nahoře ležela knížka Stavíme srubové domy. Ha! Bylo to jasné znamení, že skutečně začínáme stavět.“

Návrh maloval sám Michael. „Po srubu jsem toužil moc. A pokud jsem měl někdy nějaké sny, všechny jsem dokázal časem uskutečnit.“ Plánek předal projektantovi a pak oslovil několik stavebních firem. Nakonec vybral Sruby Pacák z Čeladné. Michael bratry Pacákovy chválí: „Na moje přání natěžili kulatinu o průměru 40 centimetrů a víc, protože jsem chtěl, aby srub vypadal dobře. Několikrát jsem se byl podívat v Čeladné na kontrole při přípravě hrubé stavby, která trvala necelých pět měsíců. Když byl srub připraven, rozebrali jej, naložili na kamiony a dovezli. Tady byli s prací hotovi asi za týden, spolupráce to byla v dnešní době výjimečná. Dodělávky mně pak trvaly další rok.“

Přečtěte si také:

Léto po pastýřsku

Nakročená do krajiny

Co vysadit kolem schodů

Potíže s přípravou stavby

Stavba neprobíhala úplně bez problémů. Prvním zádrhelem byla doprava jakéhokoliv většího stavebního materiálu a strojů. Bondovka stojí na kraji sjezdovky, přístup k ní je po úzké, kamenité a hodně strmé cestě. Michael se proto nejprve zkoušel dohodnout s provozovateli sjezdovek, zda by mu nedovolili jezdit po svahu. Zamítavé stanovisko přinutilo stavaře k riskantní dopravě po jediné přístupové cestě za chatou.

„Jednu chvíli to vypadalo na vrtulníky,“ směje se náš hostitel. „Možná z toho mi zešedivěly vousy! Nakonec jsme sem dostali tři jeřáby. Občas to bylo dost hororové, jeden náklaďák se dřevem se totiž vyklopil!“

Další potíž byla s přípojkou pitné vody. Firma provozující vodovodní řad v této lokalitě nechtěla novou přípojku povolit s vyjádřením, že v Čenkovicích je vody nedostatek. „Po mnoha neprůchodných jednáních jsem si nechal vyvrtat vlastní studnu. Pozval jsem proutkaře, který našel pramen ve třiceti metrech. Stálo to haldu peněz, ale za čtrnáct dnů jsem získal vodu kojenecké kvality. Za ni jsem opravdu rád. Vlastně se potvrdilo pořekadlo, že všechno zlé je k něčemu dobré.“

Specifika srubu

Prvotním záměrem bylo postavit malý srub pro rekreaci dvou rodin. Michael ale svůj plán přehodnotil a namaloval interiér se třemi ložnicemi s vlastním hygienickým zařízením a se společnou kuchyní a lyžárnou. Zauvažoval i o tom, že by se srub, stejně jako Bondovka, dal občas pronajímat. Jenže sauna se sem už opět nevešla. Srub ze smrkové kulatiny stojí na betonové desce, příčky jsou zděné.

Vzhledem k tomu, že dřevo je tvárný materiál, muselo se počítat s jeho postupným sesycháním. „Na výšku si srub sednul už o dvacet centimetrů,“ oznamuje Michael a zmiňuje specifika srubové stavby. „Veškeré stavební otvory, příčky, schodiště i přípojky musely být vyřešeny tak, aby se dalo s okolní stavbou manipulovat. Jsou tu šrouby, kterými seštelují stěny, stavitelné kluzné prvky a plochy, které je možné odříznout.“

Použité dřevo tesaři z Čeladné nejprve ošetřili proti škůdcům a pak vrchním ochranným nátěrem. Exteriér se natíral již dvakrát. Na dokončení se podílely malé firmy, se kterými měl Michael zkušenost už z dřívějška. „Byli tu zedníci, elektrikáři, instalatéři, tesaři, truhláři. Každý udělal kus práce. A nakonec jsem i já přiložil ruku k dílu,“ rekapituluje. Hodně času strávil například při budování terasy před srubem. Pochozí plocha je vydlážděna kamenem z místního lomu, ale její základy a také sokl srubu jsou z pískovce. Kolem terasy jsou důkladné drenáže, protože když tady na jaře taje sníh, voda ze stráně intenzivně teče i tři měsíce.

Originální interiéry

Příjemnou tečkou za stavbou bylo zařizování hotového domu. Tady se na něm podíleli Michael i jeho žena Zirka. „I když srub zamýšleli hlavně pro rodinu, známé a kamarády, dolní místnost s přímým vstupem na terasu nejradši obývají sami. Tady se cítí nejlépe. Není divu, od jídelního stolu je to na sluníčko jenom pár kroků.

Celý interiér je zařízen v jednotném stylu. Většina nábytku je vyrobena z řeziva, které zbylo ze stavby, a sjednocena modrým nátěrem. „Modrá byla společným nápadem. Chtěli jsme nábytek barevně odlišit od srubové konstrukce a to se podařilo.“

V každé místnosti jsou police, policové regály a hlavně věšáky. Michael vysvětluje: „Vycházím z toho, že když lidé přijedou někam na dovolenou, chtějí se cítit příjemně. Proto je nutná nejen pohodlná postel a koupelna, ale i dost úložných prostorů. A také plná výbava v kuchyni, nejenom čtyři hrnky a čtyři talíře. V zimě je důležité mít si kde usušit mokré rukavice, čepice a boty, proto jsem nad akumulační kamna nechal vyrobit speciální kryty z kovové pásoviny a v Rakousku jsem koupil elektrický vyhřívaný panel na sušení bot. Tohle většinou chybí, přitom jde o maličkosti, které přispívají k pohodě.“

Zajímavým doplňkem interiéru jsou subtilní křesílka a také polštáře z leptané hovězí kůže s barevnými skvrnami, které jsou v ložnicích v patře. Stejné kůže slouží i jako předložky nebo zdobí stěny srubu. „Jsou to designové kousky dovezené z Brazílie,“ prozrazuje majitel. „Podařilo se mi je nakoupit velmi výhodně.“

Kromě zmiňovaných akumulačních kamen, která jsou spolu s přímotopy záložním zdrojem tepla, se tu topí především v krbových kamnech v přízemí. Topí se dřevem, což potvrzuje bohatá zásoba paliva vyskládaná venku. Krb dokáže vyhřát hlavní obytnou místnost, chodbu, koupelnu i jednu horní ložnici. „Teplo se ve srubu drží velice dlouho a přispívá k úžasné pohodě, která tady vládne. V zimě jsme tu tak často, že srub nestačí vychladnout,“ usmívá se náš hostitel.

Když dva dělají totéž, není to totéž

V Čenkovicích jsme byli koncem léta, ale věřím, že právě v zimě, pod třpytivou duchnou, má oáza u sjezdovky tu správnou atmosféru. K zimní pohádce přispívají i dekorační předměty na ochozu. Na stěnách z oblého dřeva visí mohutné trsy jmelí, staré lyžařské hole, postávají tu lyže i sáňky. Stěny lemují lavice z kulatiny, další sezení je na terase.

„Jestlipak poznáte, kterou lavici jsem dělal já?“ směje se Michael. „Když tu byl tesař od Pacáků, poprosil jsem ho, zda by ze zbytků kulatiny neudělal lavice a stůl. – Jo, to není problém. – Nastartoval pilu, udělal párkrát vrrrn vrrrn a za chvíli měl hotovo. Když jsem viděl, jak je to snadné, řekl jsem si: Míšo, to přece dokážeš taky. A tak jsem jednoho dne také udělal vrrrn vrrrn. Mořil jsem se několik hodin, ale lavici zdárně dokončil. Při příští návštěvě jsem se tesařovi pochlubil: Už bych mohl pracovat s vámi! Jen na můj výtvor mrkl: Takhle blbě bych to nikdy neudělal. Pak mi vysvětlil, že spoje musí být takové, aby se v nich nedržela voda. Všechny obliny musí být vytvarovány směrem dolů, aby z nich voda stekla. Ostatně je to vidět i na konstrukci srubu.“