U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
SPONKOVAČKA: PRIMA HRAČKA
Kategorie: Dílna | Autor: AT
TECHNIKA
Sponkovačky jsou jednoduchá zařízení pro spojování dřevěných a dřevotřískových materiálů navzájem, či s kartonem nebo textilem. Co do principu je lze rozdělit na mechanické, elektromagnetické a pneumatické. Nejdříve se začaly používat v nábytkářském průmyslu při potahování nábytku dekoračními textiliemi. Dokud se sponkovačky používaly jen v nábytkářských a čalounických výrobnách, nebyl důvod k miniaturizaci ani ke změně “pohonu”. Původní ryze mechanické sponkovačky měly “ruční pohon” pákou nebo rukojetí podobnou jako u ručních pistolových vrtaček. Protože šlo o práci namáhavou, byly již někdy před válkou vyvinuty sponkovačky elektromagnetické. Stisknutím spouště na pistolové rukojeti byl zaveden elektrický proud do elektromagnetu, který přitáhl jádro spojené se sponkovacím mechanismem. Sponkovačky používané na stavbách a montážích musely být lehké a přenosné. Pro menší výkony se používaly mechanické a elektromagnetické, pro velké stroje vyrábějící například přepravní palety nebo transportní bedny byly vyvinuty pneumatické, poháněné stlačeným vzduchem z kompresoru. Elektricky napájené sponkovačky, které se vyrábějí jak v síťové verzi, tedy napájené napětím 230 V, tak jako akumulátorové, se v posledních letech velice zdokonalily. Jejich rozměry se podstatně zmenšily, aniž jejich výkon poklesl. Ocelové spony při úderu odvozeném z přitažení jádra elektromagnetem získávají vysokou kinetickou energii (a “úsťovou” rychlost až 50 km/hod.), takže do měkkého dřeva či dřevotřísky snadno proniknou do hloubky kolem 20 mm. U většiny sponkovaček je regulovatelná (zpravidla stupňová, někdy plynule seřiditelná) síla úderu. Stroj je tak možné využít pro spojování i tenčích nebo méně soudržných materiálů, které by nadměrnou silou úderu utrpěly. Stejnou sponkovačku můžeme tedy použít proto jak pro spojování například sololitu s dřevotřískou (kde potřebujeme vysokou energii úderu), tak pro připevňování tzv. bonnských nebo kanadských šindelů (což jsou vysekávané kousky asfaltované lepenky) na dřevěné střechy. U malých přenosných strojků, jejichž váha nepřevyšuje 2 kg, jsou sponky uloženy podobně jako v kancelářské sešívačce; zásobník pojme až několik desítek sponek. Vedle nejrozšířenějších typů s roztečí “nožek” 6 mm se vyrábějí sponky s roztečí 11,4 mm. Délky “nožek” jsou nejrůznější; u malých sponek 12 až 23 mm, u velkých 6 až 18 mm. Vedle klasických sponkovaček se vyrábějí také jakési “hřebíkovačky” spojující materiály ocelovými hřeby různých velikostí itvarů. Hřeby jsou spojeny papírovým či plastovým páskem vyhlížejícím podobně jako kulometný pás. Protože sponky nebo hřeby získávají ve strojku značnou kinetickou energii, vybavili výrobci své sponkovačky a hřebíkovačky různými bezpečnostními opatřeními; nejčastější je trvalé zablokování spouště, které se uvolní jen tehdy, pokud “ústí” sponkovačky opřeme o spojovaný materiál. Sponkovačky, které se dnes používají v mnoha oborech (nejvíc zřejmě v nábytkářské a čalounické výrobě, při obkládání stěn, při montážích izolací) si mohou pro mnohé činnosti pořídit i majitelé chat a chalup. Využijí je například při pokrývání střech asfaltovou lepenkou, při “přišívání” tepelných izolací k dřevěným částem stavby nebo třeba při kladení koberců. Umožňují také spojovat palubky a jiné obkladové profily. Menší ruční sponkovačky jsou vhodné k různým dekoračním pracem, pro výstavnické účely, k věšení plakátů, k upevňování textilií, ozdob a jiných. Sponkovačky lze zakoupit ve specializovaných obchodech s nářadím a v supermarketech pro kutily. Nejznámější u nás jsou výrobky firem Bosch, Black & Decker, Makita, Metabo, Stanley a jiné.
