Splněný sen
Když někdo něco moc chce, tak se mu to i vyplní, věří Věra Jenšovská. Zrekonstruovaný dům, zahrada s mnoha kouzelnými zákoutími a nádherné výhledy na České středohoří její slova potvrzují.
Vše začalo před patnácti lety. „Bydlela jsem v Litoměřicích a chodila jsem si odpočinout za město do přírody. Jednou jsem seděla na kopci nad touhle vesničkou, dívala se do kraje a říkala si: Tady bych chtěla bydlet! Ve vesnici se mi zalíbil právě tenhle domeček. Vrátila jsem se domů, ale nedalo mi to. Otočila jsem se a jela zpátky. Dala jsem se do řeči s jednou starou paní a ptala se jí, zda by nevěděla o něčem volném na prodej. A představte si, že právě dům, který jsem si vyhlédla, patřil jejím příbuzným a byl prázdný! Na koupi jsme se domluvili dost rychle,“ vzpomíná Věra.
A s úsměvem dodává: „Když jsem pak stavení ukazovala svým známým, ťukali si při představě, že chci zchátralý dům zrekonstruovat, na čelo. A doporučovali mi, ať ho zbourám. Ale já jsem si dovedla představit, co se s domem dá udělat. Nabízel možnost spojit relaxaci v přírodě s bydlením i s prací.“ Věra je keramička, a tady byl prostor i na ateliér.
Sopky a Porta Bohemica
Vůbec se Věře nedivím, že ji místo okouzlilo. Stavení z opuky, pocházející asi z roku 1865, stojí na dolním okraji vesničky, od silnice není dům přes stromy vidět. Zato ten výhled ze zahrady na panorama „sopek“ Českého středohoří! Věra ukazuje jednotlivé vršky: „Tamhle je Milešovka, tam Lovoš, Kletečná, Strážiště, zřícenina Kamýku, Plešivec. A pod námi je Porta Bohemica,“ dodává téměř s hrdostí.
Porta Bohemica, Brána Čech, je nádherné kaňonovité údolí s protékajícím Labem. Kdo má zažité spíš Krkonoše nebo Šumavu, je překvapen téměř snovou krajinou s geometricky pravidelnými kužely vyhaslých sopek.
Kolem nás pobíhají Rony a Burberry, psí sestry, a malá akita-inu Jakuma. Podzimní sluníčko vykouklo zmraků a činí se, aby náš dojem z dnešní návštěvy byl co nejlepší. Žlutá fasáda členitého domu v něm jen září.
Dům ve svahu
Vraťme se ještě do roku 1997. Tehdy nebylo po pěstěné zahradě ani vidu, příjezdová cesta vedla shora přímo kolem domu. „Později jsme přikoupili pozemek, cestu udělali z boku a na svahu vznikla zahrada, kterou jsme ve spodní části vyrovnali,“ ukazuje nám naše průvodkyně.
Stavení ve svahu tvořila níže položená menší stodola s jednou místností a k ní do „L“ připojená vyšší obytná část. „Dům nebyl obyvatelný, potřeboval velkou rekonstrukci. Dělali jsme ji postupně, půdorys a velikost domu jsme při ní zachovali. Nutností byly -tak jako většinou ve starých vesnických chalupách – nové podlahy, rozvody elektřiny a vody. Nejdříve přišla na řadu stodola, ze které je dnes můj byt. Všechny úpravy jsem si navrhla sama,“ říká Věra, „a řemeslníky jsem si na ně najímala.“
Teprve později se přestavovala druhá část domu, v ní bydlí Věřin syn Petr s manželkou Pavlínkou a vnukem Oliverem. Mají samostatný vstup a bydlení je řešeno ve více úrovních, posunutých vždy o několik schodů.
Nová střecha je na domě teprve šest let, nedávno dostal dům i pěknou žlutou omítku.
Bydlení ve stodole
Jak se bydlí ve stodole? Musím říci, že báječně. Alespoň v té Věřině ano. Vznikl v ní velký obytný prostor ve tvaru „L“. Kuchyně je nízkou zídkou oddělena od odpočinkové části s pohovkou a houpacím křeslem, o dva schody níže leží jídelna se vstupy do keramické dílny a do předsíně. Celý prostor je propojený několika okny a širokými prosklenými dveřmi se zahradou. Přímo od jídelního stolu tak můžete od jara do zimy pozorovat její proměny a kochat se zákoutími se zelení a keramikou. Tohle sousedství jim sluší a Věra z nich v interiéru i exteriéru vytváří kouzelná zátiší.
Kuchyni z masivního dubu si naše hostitelka navrhla sama a nechala vyrobit, ostatní nábytek je většinou pořízený v IKEA. K příjemné a neotřelé atmosféře interiéru výrazně přispívá barevnost stěn, textilu a některých doplňků, laděná do odstínů modré až šedomodré. Mile až rozverně působí pruhovaná výmalba kuchyně, na niž navazují decentnější jednobarevné stěny kolem pohovky.
Keramika v hlavní roli
Hlavní slovo ale má v interiéru keramika a další výtvarná díla – jak vlastní, tak od jiných autorů. Na hlubokých parapetech oken vytvořila Věra malé keramické „galerie“. V jídelně nás upoutala čelní stěna s Věřinou keramikou. Oči každého přitáhne modrá nika s rozměrnou plastikou anděla, jejímž autorem je přítel Miloš Šedivý.
Věra nás ještě vede do keramické dílny, kde vznikají všechna ta něžná, jemně zdobená díla, která jsme viděli vedle. Poznávám i něco z „tajemství“ keramické tvorby a lákalo by mě něco si zkusit… „Ani tady nejsem daleko od přírody, od pracovního stolu mám oknem výhled do krajiny, v létě můžu vyjít dveřmi přímo na zahradu. Mám tam i stolek na práci,“ pochvaluje si hostitelka blízký kontakt s přírodou.
Než se pustíme do prohlídky zahrady, pro úplnost doplňme, že součástí bytu je vstupní hala, ložnice a koupelna s WC.
O pohodu v chladných dnech se stará podlahové topení pod keramickou dlažbou a v jídelně ještě krbová vložka, která časem dostane nějaký slušivý „kabát“. Teď ji Věra používá i k dosoušení keramiky.
Romantické posezení na terase
Jedním z nejkouzelnějších míst na zahradě je určitě posezení hned vedle prosklených dveří do jídelny. „Tady rády sedávají všechny návštěvy,“ potvrzuje s úsměvem Věra a na stolek s mozaikovou deskou staví sklenice s džusem. Nejen že se v proutěných židlích pod slunečníkem příjemně sedí, ale také je tu na co se dívat.
Prostor před domem zdobí keramický sloup s rozčepýřeným kapradím, květina v ozdobné kleci, ptačí pítko, stará lucerna, v níž našly místo keramické domečky, a další menší i větší keramické plastiky a různě seskupené kameny mezi zelení. O kousek dál, na trávníku ve stínu stromů, objevuji zátiší s malým jezírkem, s andílkem – vzpomínkou na maminku, velkým ptačím pítkem a klecí, v níž ovšem sedí pták nezpěvavý, protože je keramický.
Před kamennou zídkou poblíž hlavního vchodu dotváří nostalgické zátiší kovová židle s květinou. Líbilo by se snad i panu fotografu Sudkovi.
Podobných zákoutí se nachází na zahradě víc. Cestičky a schody se různě vinou mezi keři, stromy a živými ploty, stoupají do svahu až k terase se zahradním krbem a posezením. „Tahle horní část zahrady je hlavně dílem Petra a Pavlínky. Ještě tu plánují postavit pergolu.
A tamhle je zas království vnuka Olivera,“ ukazuje naše průvodkyně na trávník s domečkem, skluzavkou, houpačkou a pískovištěm. „Nejen s plotem kolem zahrady pomáhal Petrovi jeho tchán. Použili tak zvané kari sítě. Jsou z ocelových prutů, aby je neprorazila zvěř, hlavně divočáci.“
Ani cestičky nejsou jen tak obyčejné. Věra doplnila dlaždice z vymývaného betonu svými keramickými.
Zahrada, to je zeleň
„Z původních stromů mnoho nezůstalo, jen pár jabloní. Nakreslila jsem si celkový koncept zahrady, ale vznikala postupně. Vysadili jsme asi šest set různých keříků a všemožné stromy. Chcete vědět, co všechno nám tu roste?“ ptá se hostitelka a vypočítává: „Máme dva ořešáky, různé smrky, jedli, kroucenou vrbu, tisy, cypřiše, túje, dřišťály, tavolníky, brslen. Neobvyklý je tak zvaný motýlí keř s fialovými květy.
Na zdi před hlavním vchodem se pne psí víno, v zahradě se daří i kanadským borůvkám. Květin mnoho nenajdete – lilie, levandule, teď kvetou i chryzantémy v květináčích.“
Plány jsou zajímavé
„Pojďte, ukážu vám, co ještě máme v plánu,“ vede nás Věra na jedno místo v zahradě. „Tady ve svahu by měla stát lavice do oblouku a uprostřed poteče voda. Celé to bude z mozaiky. Ale výsledek bude možná nakonec jiný, nápadů mám mnoho.“
Když se s naší hostitelkou loučíme, ještě se naposledy rozhlédnu kolem. Mám pocit, jako bych strávila jedno odpoledne v ráji.
TEXT: IVA TVRZOVÁ
FOTO: PAVEL VESELÝ