U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Soumrak záškodníků zahrádek
Kategorie: Volný čas | Autor: Jan Rys
Na mnoha místech kolem vody nebo v mokrém terénu válčí zahrádkáři a ovocnáři s proslulým skrytým záškodníkem svých zahrad – hryzcem vodním. Hryzec
Hryzec jim dokáže rok co rok na podzim a v zimě nevybíravě devastovat úrodu či poničit ovocné sady. Konzumuje veškerou kořenovou zeleninu a v zimě ohlodává pod zemí kořeny ovocných stromů, které se pak na jaře těžko probouzejí k životu. Zoufalý boj proti němu svádějí zahrádkáři už léta, ale s nevalným úspěchem. Málokdy ho donutí zcela k ústupu ze svého hospodářství. Někdy je to jen zdánlivé vítězství, protože hryzec se umí po pozemku, kde hledá svou obživu, pohybovat utajeně a nemusíme ho vůbec zahlédnout. Pouze zasvěcený zahrádkář dokáže rozlišit jeho výhrabky hlíny od podobných krtin. Hryzci vodnímu se dříve říkalo také hraboš vodní; patří mezi naše větší druhy hlodavců. Nejčastěji se s ním setkáváme kolem rybníků, potoků a řek s bujnou vegetací. S oblibou vyhledává vyšší hlinité břehy a bahnitá dna. Dokáže se bez problémů potápět a neuměle plave podobným způsobem, jako když běhá na břehu po svých cestičkách – hrabe všemi čtyřmi. Ocitne-li se v nebezpečí, hledá spásu v mokrém živlu přesto, že se v něm pohybuje neobratně. Má při hladině v břehu mnoho vchodů do svého podzemního bludiště chodeb. Není-li ve svém rajonu rušen a chrání-li ho dostatečný kryt, je aktivní ve dne i v noci. Nejbezpečněji se však cítí pod rouškou soumraku, kdy hledá potravu nejraději. Ve vegetačním období roku se živí zelenými částmi snad všech rostlin. Tam, kde sídlí, nalézáme po něm různé stopy, trus a požerky v podobě “krmných stoliček”, jak říkají zoologové. Ke konci letního období se hryzci stahují od vody do sušších míst luk, zahrad a sadů. Vystřídají také způsob obživy; zajímají je podzemní části rostlin, jejich odnože, oddenky a kořínky. Mnozí si z nich vytvářejí i menší zásoby, ke kterým se vracejí v hladovém období zimy. V té době neusínají, ale skoro vůbec nevycházejí na povrch. Žijí v podzemním labyrintu svých katakomb, které mají mnohdy dlouhé až několik desítek metrů; vedou většinou okolo kořenů stromů. S oblibou vyhledávají listnaté a ohlodávají na nich kůru. Často přehlodají i kořen značně velkého průměru jen proto, že jej mají v cestě. Rozmnožováni hryzců začíná v březnu a končí v říjnu. Za tu dobu stihne samička vrhnout mláďata až pětkrát; v každém vrhu bývá průměrně kolem sedmi potomků. Nejkrvelačnějším predátorem hryzců je odjakživa hranostaj. Svým hadovitým tělem na nízkých bězích dokáže pronikat do všech koutů jejich podzemního rejdiště a chytit každého, se kterým se potká. Ale vzhledem k rozlehlosti svého revíru bohužel nestačí likvidovat hryzce všude natolik, aby se někde občas nepřemnožili. V posledním desetiletí přišla ale na hryzčí záškodníky nečekaná pohroma. Zahrádkáři i sadaři spokojeně pokyvují hlavami nad minimálními škodami od hryzců. Vrtá jim ovšem hlavou, co se to s ničiteli jejich nervů děje. S rozluštěním rébusu mohou pomoci zoologové, kteří sledují a bádají nad stavy všech savců v krajině. Pokles populace hryzců pozorují od té doby, kdy se začali v naší volné přírodě rozmnožovat uprchlíci z kožešinových farem – norci američtí, též nazývaní minkové. Norci, noví nepřátelé hryzců, se nečekaně objevili v naší krajině na počátku 60. let minulého století. Uprchli z kožešinových farem, kterých se u nás vybudovalo povícero. Dobře se v naší volné přírodě aklimatizovali a vytvořili dokonce populace v místech kolem vod, kde dříve žil a záhadně odtud vymizel původní norek evropský. Minků přibývalo ponejprv v Poberounčí, pak ve středním Povltaví i v Polabí a šíří se dále. Kolonie hryzců řídnou, mnohde už jsou dokonce vzácní. Nešlechtěný norek americký je věrným dvojníkem tchoře tmavého, ovšem bez bílé obličejové masky, jen na spodním rtu a bradě mu svítí kousek bílé srsti. Všechny prsty na nohou má propojeny znatelnou plovací blánou, takže výborně plave a dokonale se potápí. Nejraději pátrá po drobných hlodavcích u řek, potoků a rybníků. Do vody si troufá i za menšími rybami a žábami. V zastrčeném zákoutí na břehu si buduje doupě; samička v něm během května porodí mnohdy až deset mláďat. Vrozenou aktivitu projevuje norek za soumraku, kdy loví nejen na suchu, ale i ve vodě vše, co přemůže, až do své velikosti. Ani v zimě neochabuje v pátrání po kořisti, jen za větších mrazů nevychází z doupěte. Naučil se také sledovat hryzce při jejich stěhování do sušších zimovišť, někdy i dost vzdálených od vody.
Popisy k obrázkům
Autor fotografií: FOTO AUTOR
