U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
SNĚHURKA PAVOUKOVITÁ a jiní otužilci
Kategorie: Zajímavosti | Autor: Jan Rys
PŘÍRODA
Tenhle poetický název hmyzu jsem si nevymyslel já, ale náš známý entomolog profesor Obenberger. Chtěl, aby se tak česky jmenovala bezkřídlá moucha z čeledi bahnomilkovitých pavoučnice sněžná. Doslovně přeložil její vědecký název. Nějak se ale ke krásné Sněhurce našich představ tak neúhledný nohatý hmyz nehodil, a proto zůstal jeho původní název. Pavoučnice sněžné můžeme zahlédnout na zasněžené pasece, když krok za krokem soustředěně prohlížíme sněhové pole. Čile tu pobíhají a nevadí jim teplota až do 10 °C pod nulou. Kolem bodu mrazu ale cítí největší elán do života a dokonce na ně jdou milostné choutky. Když jsem poprvé viděl svatbu pavoučnic, nevěděl jsem, co si mám o samečkovi myslet. Samička ho táhla za sebou jako kus hadru a nedalo se rozpoznat, jestli její idol byl ztuhlý mrazem nebo slastí z milostného vláčení. Zamilovaný pár vydrží svatební hrátky dost dlouho, často až dvě hodiny. A to pozorovat v mraze bez hnutí málo kdo dokáže. Proto stále mezi entomology trvá spor o tom, kam vlastně po kopulaci klade samička vajíčka. Sama pavoučnice není tvor velký, měří jen něco kolem šesti milimetrů a patří do příbuzenstva tiplic. V rajonu pavoučnic se dost často rád potuluje ještě další sněhomil holdující chladu. Jmenuje se sněžnice lesklá a náleží do řádu dravých srpic. Také má zakrnělá křídla, je však nápadná prodlouženou hlavou do nezvyklého zobáčku. I zadní nohy má neobyčejně dlouhé. Jejich pravý účel poznáme, chceme-li ji vzít do ruky. Odrazí se rychlým skokem a tak se zachrání. Jinak po sněhu putuje klidně, šouravým lezením. Svižnějšímu kroku jí asi brání právě ony dlouhé zadní nohy. K hledání potravy to však stačí. Živí se početným národem drobnohledných chvostoskoků. Ale pozor, občas dostane chuť na pořádnou “flákotu” a tou bývá třeba některá pavoučnice. Obyčejně se tak stane, když teplota ovzduší klesne hodně pod bod mrazu a pavoučnice tím zmalátní. Tu se k ní přišourá odolnější sněžnice, zasekne jí do těla prodloužený zobáček a vpustí agresivní sliny, které ji v krátké době přetvoří v kašovitou hmotu. Tu pak pozvolna konzumuje a nestravitelné tvrdé části odhazuje stranou. Ale ani proradné sněžnice nemají jistotu života a musí se mít také na pozoru. Jakmile jarní sluníčko svými paprsky pohladí krajinu a ukáží se první roztátá místa, hned na ně vyrukují největší “šelmy” hmyzí říše – pavouci slíďáci. Běda každému drobnějšímu tvorovi, který pochoduje v pralese travin a mechů poblíž číhajícího slíďáka. Žádná kořist mu neunikne, ani čile odskakující sněžnice.
