U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
ŠKOLKA na Vysočině
Kategorie: Návštěva | Autor: Kateřina Sučková
Malebné, leč dosti nehostinné kopce Vysočiny možná na první pohled nevypadají jako kraj vhodný pro umístění školky. Přesto jsme tady jednu navštívili.
Všech deset svěřenců spokojeně pobíhalo po horské louce a naše přítomnost je pramálo zajímala. Raději si dosytosti užívali teplého dne, kterých je v této nadmořské výšce poskrovnu. Jejich současná skoromaminka na ně dohlížela s láskyplným úsměvem člověka, kterému se podařilo ukočírovat své životní trojspřeží tím správným směrem. Aby ne, když to s koňmi tak dobře umí. “Usedlost jsme koupili s manželem v roce 1987 a úplně náhodou,” vypráví paní Michaela. “Manžel sem jel na služební cestu a hrozně se mu tady zalíbilo. Je tu krásná krajina, pro Pražáka mimořádný zážitek a tak zcela impulzivně zastavil dole v obci a zeptal se, jestli tu není nějaká chalupa na prodej. Zjistil, že k mání je tento objekt s přilehlými zahradami. Spojili jsme se s tehdejší majitelkou a po několika jednáních byla chalupa naše. Kromě vlastního stavení k usedlosti patřil špýchar a bramborárna. Zahrady byly zahradami jenom podle papíru, všude rostly kopřivy. Nebylo divu, protože tady předtím patnáct let nikdo nebydlel. Bývalá majitelka měla svoje hospodářství, takže na nic jiného už jí nezbýval čas.” “Potom jsme začali s rekonstrukcí,” pokračuje paní Michaela a listuje velkým albem plným fotografií, které je zároveň i jakousi místní kronikou. “Zpočátku jsme to měli jako chalupu, s tím záměrem jsme i dům koupili, ale časem jsme se rozhodli, že se sem přestěhujeme. Teď už tady trvale bydlíme čtyři roky. Oba ale máme celkem náročné zaměstnání, takže tu a tam do Prahy jezdíme. Jak vidíte, v rekonstrukci stále pokračujeme, protože to co nám vyhovovalo jako chalupa, rozhodně nevyhovuje pro trvalé bydlení.” Již na první pohled je patrné, že objekt se svými pozemky skutečně byl jednou z největších hospodářských usedlostí zdejšího kraje. Jeho dřívější majitelé patřili i k nejbohatším v okolí, podle vyprávění místních obyvatel zaměstnávali půl vesnice. Děti neměli a působili prý velmi přísným dojmem. Kromě pastvin byl součástí hospodářství také rozsáhlý kus lesa, který ale noví majitelé raději nekoupili. “Manžel měl k chalupaření těsný vztah, protože jeho rodiče měli chalupu v západních Čechách,” říká paní Michaela. “Dříve jsme jezdili tam, jenomže představy dvou generací o stavebních a jiných úpravách byly dosti rozdílné. Řadu svých přání jsme nemohli uskutečnit, tak jsme si řekli, že se radši někde vyřádíme sami. Poprvé jsme tady byli společně v měsíci březnu, byl problém se sem nahoru vůbec dostat, šlapali jsme kopcem ve sněhu. Podle toho se taky odvíjely veškeré stavební práce. Naše původní plány se musely v řadě věcí podřídit nevyzpytatelnému počasí na Vysočině, které se výrazně odráží jak v podobě domů, tak i v každodenním životě lidí. Prostě nemůže být všechno úplně tak, jak by si člověk představoval.” V zimních měsících majitelé ke svému domu ani teď autem nevyjedou, parkují v níže položené garáži, stylově zakryté šindelem. “Šindel nám vyrobil místní truhlář, stejnou krytinu má také původní špýchárek, který celý opravil úplně sám. Špýchar bylo nutné rozebrat, vyměnit shnilé části, vytmelit. Snažíme se, aby podoba objektu korespondovala co nejlépe s okolím. Zpočátku to bylo šílené, všechno se muselo osekat, vyklidit. Bramborárnu jsme zbourali, ze zasypaného sklepa vzniklo pěkné venkovní sezení. Museli jsme udělat elektrické rozvody, přitáhnout vodu, opravit komíny, střecha naštěstí byla v dobrém stavu a zatím drží. Měnili jsme dveře, okna, předělávali zápraží, srovnávali pozemek, protože vypadal jako jedno velké hnojiště. Kadibudka už taky není, trochu se mi po ní stýská, byl z ní nádherný výhled na louky do údolí, hlavně po ránu. Déle než tři roky jsme se myli na zápraží, ale dnešní člověk přece jen alespoň ty nejzákladnější civilizační vymoženosti potřebuje.” Podobně jako mnoho jiných starých venkovských stavení, je i zdejší chalupa zastíněná mohutným kmenem letitého stromu. “Je to lípa,” upřesňuje paní Michaela, “my jsme tady vysadili celou řadu stromů, ale jako správně nezkušení měšťáci jsme to přehnali a teď to budeme muset zase razantně probrat. Ovocným stromům se ve zdejším podnebí moc nedaří, chtěli jsme sad, ale nejde to, příroda je proti. V okolí je sotva pár jabloní. Leží tady většinou velmi dlouho sníh, nachumelí v říjnu a sníh není vzácností ani v květnu. Třeba jenom o patnáct kilometrů dál v níže položené obci už na jaře všechno dávno kvete a tady panuje hluboká zima. Terén na běžky je tu ale přepychový. Se zimou bojujeme především klasicky, tedy hořícím ohněm. Máme také akumulační keramická kamna, ale míváme je zapnutá jenom na základní stupeň. Jinak každé ráno vstanu, naštípu dříví a dělá mi to dobře.” Koně na kopcovité, kamenité Vysočině nejsou vzácností, stejně jako v minulosti je zde chová řada lidí na práci, na tahání dřeva a jiné pomocné práce. Majitelé mají kromě hříbárny také dobře zavedený jezdecký klub. “Pořídit si koně byl nápad manžela, já jsem se do nich postupně zamilovala. Přijela sem tenkrát na prázdniny jedna slečna z Prahy, měla koně, my jsme se s ní domlouvali, že by nás třeba učila jezdit a že od ní možná jednoho koně koupíme. Chovali jsme se prostě jako praví Pražáci, kteří viděli koně párkrát na obrázku. Skončilo to tak, že dívka nějak přehodnotila své zájmy, zamilovala se a nakonec nám tady nechala všechny. Najednou jsem tu měla koňské stádo a nevěděla jsem co s nimi, nejdřív jsem se jich bála, potom jsem však začala zkoumat, co vlastně žerou, co se s nimi dělá a tak podobně. Začala jsem jezdit do Slatiňan na zámek, kde se koně již tradičně chovají, učila jsem se a postupně jsem se vypracovala. Všechno je otázka tréninku a hlavně citlivého vztahu, protože bez lásky ke zvířatům to dělat opravdu nemůžete, je to velká oběť a hlavně obrovská dřina. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, zejména vzhledem k tomu, že ještě chodím do práce. Pronajali jsme si a zrekonstruovali prostory na blízkém zámečku, kde máme velké koně, o které se starají naši zaměstnanci, vozíme turisty a učíme je jezdit. Do hříbárny mi vozí lidé hříbata ze širokého okolí, dokonce i z Moravy. Kdybych měla víc času, mohla bych jich tu mít třeba padesát, ale takhle jich zvládnu nanejvýš deset a zatím to nechci měnit. Musím se pochlubit, že máme opravdu dobrou pověst, jsem na svou školku pyšná. Je to asi právě díky tomu, že jich mám tak málo a jsem tudíž schopná jim věnovat velmi individuální každodenní osobní péči, na rozdíl od velkokapacitních hříbáren. Tihle koníčci jsou dosti hákliví, přešlechtění, takže potřebují péči opravdu svědomitou.” Majitelé patří k velmi přátelským lidem, jak dosvědčuje i prostorná část domu upravená na společenskou místnost. “Pořádáme tu nejrůznější akce, například karnevaly pro děti, fotbalisti tu mívají schůze, pravidelně sem jezdí množství přátel. Když prší, krásně se zde sedí a zpívá. S vesnicí jsme se sžili dobře, nepatříme k těm, co se večer zavřou doma. Zajdeme radši na kus řeči do hospody, jak já říkám, žijeme společensky v místním restaurantu. Domluvíme tak i spoustu věcí, neboť tím že máme oba dost náročnou práci a často tu nejsme a ani nemáme žádnou mechanizaci, chodí nám spousta lidí ze vsi pomáhat třeba se senem nebo opravovat výběhy. Bez dobrých vztahů by to nešlo.” O kladném vztahu k lidem a životu svědčí i úhledná kaplička postavená nad výběhem pro hříbata. Byla vysvěcena biskupem před čtyřmi roky a představuje jedno ze splněných osobních přání, stejně jako znovuzrozená polosamota kypící novým životem.
