Skalničkářský virus v Ostravě

Rubrika: Odpočinek na zahradě, rss-feed, Zahrada, Zahradní realizace

Filmaři by na zahrady skalničkářů nepotřebovali širokoúhlý objektiv ani švenkování. V jejich filmu by se spíše objevovaly detaily zblízka a pátrání po scenérii teleobjektivem. Ale kdo říká, že i tak nemůže být skalničkářská zahrada krásná?

Zasvěcenci vědí, že Ostrava dneška už není chudá na zeleň – ať už máme na mysli okolní přírodu, nebo zahrady prvorepublikových vil. Zahrada Vladislava a Gity Piatkových v Ostravě neohromuje velikostí, ale překvapí množstvím kamenných koryt a nízkých skalek doprovázených svěže zelenými stromy a keři.

Rozsáhlá skalka z místní břidlice působí velmi autentickým dojmem i díky cestičkám z téhož materiálu. Foto: Zdeněk Roller

Maximum na minimu prostoru

Tato zahrada s ohledem na množství vysazených rostlin není přehnaně velká a má půdorys protáhlého obdélníku. Můžeme si ji rozdělit na část před domem a za ním.

U vchodu návštěvníky vítá mezi stromy velký zvon s vyrytým letopočtem 2002.

Každé koryto je trochu jinak osázeno, ale všechna k sobě ladí. Foto: Zdeněk Roller

Nezazvoníte si na něj, je to dřevěná plastika. Pak už pokračujeme jednou ze dvou cestiček podél koryt plných kvetoucích skalniček. Ano, můžeme napsat „kvetoucích“, protože tady něco kvete pořád – od prvních zasněžených lomikamenů až po podzimní hořce. Před domem ještě oceníme břidlicovou skalku: materiál je typický pro Ostravsko, vypadá to, jako by tu rozkvetly ostravské haldy.

Kolem domu přecházíme k rozlehlé travertinové skalce a usadíme se kousek od ní v prostorném altánu, v němž už se před námi vystřídaly desítky obdivovatelů zahradnického umu manželů Piatkových.

I tady platí pravidla japonských zahrad: detaily vpředu, kompaktní pozadí. Foto: Zdeněk Roller

Nákaza skalničkářským virem

„Jsme původně strojaři a se zahradničením jsme nepřicházeli do styku,“ vypráví sympatická majitelka zahrady. „V roce sedmdesát čtyři až šest jsme zakoupili tuhle parcelu a postavili dům. Poté jsme pozemek oplotili a začali s tvorbou zahrady. Původně tu byly rododendrony a trávník, ale pak nás napadlo, že by to chtělo skalku. Tehdy nám hodně pomohl zkušený pan Pechanec, který nás seznámil s literaturou, doporučil zahraniční časopisy a neustále nám radil. Zapsali jsme se do ostravského i pražského klubu skalničkářů a s nimi jsme sjezdili velký kus světa. Byli jsme ve Spojených státech, Kanadě i ve Skotsku. Všude jsme v rámci klubů měnili semena, což znamená, že jsme i my sami museli nabízet něco zajímavého k výměně. Tak jsme se pustili do množení skalniček a nějaký čas nás to i živilo. Teď už zase máme rostlinky jen jako koníček.“

Oblázková cestička umožní údržbu. Foto: Zdeněk Roller

Jak přijít ke korytu

Posledních třicet let jsou typickým prvkem téhle zahrady osázená koryta. Pan Piatek vzpomíná: „Koryta jsme kupovali a vozili z Jeseníků a z Javorníků, zbyla tam ještě po Němcích a lidé se jich rádi zbavovali. Na jednom jsme našli letopočet 1874. V některých vidíte i zapuštěná železná oka na uvazování krav. Dnes už by se taková koryta málem vyvažovala zlatem.“

I zlomené koryto lze použít. Foto: Zdeněk Roller

Všechno chce své. Když nové koryto zaplníte travertinem a trochou zeminy, musíte čekat i řadu let, než travertin z půdy nasaje dostatek vláhy. Až pak se sem mohou sázet rostliny. Kdo dobře počítá, najde na zahradě Piatkových dvaasedmdesát koryt. Klobouk dolů před tím množstvím práce!

Solitérní koryto je mikrokrajina sama pro sebe. Foto: Zdeněk Roller

Botanický ráj

Kdo má rád dřeviny, najde tu ostrolistec, javor, túje, jalovce, modříny i populární borovici „šmidtku“. Zahrada ale rafinovaně opticky těží i z dřevin rostoucích v sousedství. Jako by sem patřily. Za domem stojí skleník původně určený k množení rostlinek na prodej. Nyní se tu radují ze života skalničky, které nesnášejí naše letní deště, například středoasijské kosatce, muškát turecký nebo levisie.

Najdeme zde i čistě zelené oázy. Foto: Zdeněk Roller

Ve střední části zahrady to pro změnu profukuje, proto se tu daří například horským lomikamenům. Neustále se na nás hrne lavina názvů: vzácná pomněnečka nízká, bílá forma hvozdíku alpského, plesnivec sněžný, celá sbírka modroušků, draby, zvonky, kosmatce, lomikameny…

Lomikámen dlouholistý kvete jednou za život. Foto: Zdeněk Roller

„Nemáme nějaký vyhraněný zájem, líbí se nám všechny skalničky, ale zejména ty malé. Třeba takový zvonečníkovec chocholatý, tam je úspěchem i rostlinka se třemi květy,“ vyznává se majitelka zahrady.

Nasát atmosféru

Skalničky jsou rostlinky, které při správné výsadbě vůbec nepotřebují zalévání. Hluboké kořínky nasávají vláhu z hloubky spár mezi kameny. Tuto chladnou vodu ženou až do listů – mají svůj vlastní chladič. V mikroklimatu nad břidlicovou skalkou i nad koryty se v létě tetelí vzduch horkem a skalničky se radují. O to, aby se na zahradě dařilo i lidem, se tu starají vysoké dřeviny, které pro změnu vytvářejí mezoklima vyhovující pánu tvorstva.

Vrstevnatá skalka. Foto: Zdeněk Roller

Kdo chce stín, posadí se do altánu a kochá se travertinovou skalkou při vyprávění pracovitého skalničkáře: „Nezdá se to, ale na zahradě je třicet tun travertinu. Kdysi se dal nakoupit a dovézt z Ružomberku a my jsme nezaváhali. To už je dávná minulost…“

Přidávají se historky z Albánie, kde české skalničkáře místní lidé chtěli okrást a pak je hnali pryč kamením. Vzpomíná se na turecké hory, bulharský Pirin. „My už jsme se zařekli, že sem nic nového nechceme,“ přiznává paní Piatková. „Ale pak jedeme na zahraniční zájezd a stejně se vracíme s bedýnkou skalniček!“