U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Se Želivkou v zádech i v krvi
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
“Kde tady, prosím vás, má chalupu paní Obermaierová?” ptám se, když objíždím jednu vesničku na samém kraji Vysočiny už potřetí kolem dokola. Žádné vznosné stavení, které by odpovídalo představám víkendového obydlí herečky, ať se snažím jak se snažím, totiž nevidím. “Myslíte Jarušku? Támhle to stočte skoro do protisměru a až budete úplně na konci cesty, budete ji mít po pravý ruce.” Tak mě navigovali starousedlíci, když jsem si při výletu k Jaroslavě Obermaierové už nevěděla rady. Celá obec ji samozřejmě zná. Vždyť herce a herečky registruje ve svém okolí každý a rád. V mnoha případech jen z jediného a prostého důvodu, že je o čem povídat. Včetně toho, kde na to ti umělci berou… Tady ale z tohoto hlediska mají všichni smůlu. Drby nedostaly zelenou, protože není proč. Jaroslava Obermaierová nemá chalupu, ale docela obyčejnskou chaloupku, ke které patří hospodářská stavení ve stavu těsně před zřícením. I taková je někdy herecká realita… Přijela jsem do těchto míst tak trochu si i sama zavzpomínat na své dětství. Jaroslava Obermaierová totiž kdysi v jednom rozhlasovém pořadu prozradila, že má vazbu na Dolní Kralovice. To mě chytlo za srdce a hned vysvětlím proč: Blizoučko odtud stávalo městečko tohoto jména. Už je to hodně let, co neexistuje. Želivka, kdysi romantická říčka, co tudy protékala, byla věnována na oltář vlasti v podobě obří přehrady, která dnes zásobuje Prahu pitnou vodou. A velice dobrou vodou, jak zdůrazňují všichni odborníci. Nebyla to zdaleka první přehrada, která se u nás stavěla, ale snad nikdy kolem podobného vodního díla nebylo tolik rozruchu, jako právě v tomto případě. Obyvatelé Dolních Kralovic a řady okolních vesnic, které byly kvůli vodní nádrži zatopeny, svůj osud velice těžce nesli a odehrávaly se tu doslova životní tragédie. Svérázní a “zabejčení” lidé jsou v tomto kraji. Až neuvěřitelně spjatí s těmito místy. Vím, o čem mluvím – žila tu valná část mého příbuzenstva. Dodnes, a že je to hezká řádka let, se jim při vyslovení “želivská přehrada”, objevují slzy v očích. Mnozí z nich se sem dodnes aspoň na okamžik vracejí, aby si zavzpomínali, a tvrdí, že k téhle potopě stejně jednou muselo dojít. Odvolávají se na to, že Dolní Kralovice měly ve svém erbu rybu, která předznamenala, že městečko bude jednou plavat… Někteří mají to štěstí, že se na tu svou milovanou romantickou říčku, přerozenou v obrovské jezero, mohou dívat třeba každý den a mají ji na dosah ruky. Právě k nim patří Jaroslava Obermaierová. “Jako malá holka jsem do těchto míst jezdila k příbuzným své maminky a vždycky jsem to tu měla ráda. Po předcích jsem půlku téhle chaloupky zdědila. A že tu vždycky žili nějací vzbouřenci, kteří se vzpěčovali svému osudu, to můžu potvrdit. Když jsem chtěla na baráku něco udělat, můj strýc, jako druhý majitel, se zaštajfoval, že ne a ne a ne. Nejradši by všechno nechal v původní podobě. Díky tomu také chalupa vypadá jak vypadá. Nicméně i přes vehementní protesty jsem udělala alespoň celou novou střechu, izolace, okna jsem si taky vzala takzvaně na vlastní hrb. Nejde přece bydlet v chalupě, do které svrchu teče a prohání se v ní meluzína, byť by to bylo jen v polovině, která mi nepatří. Ale abych byla upřímná, na průběžnou údržbu celého stavení bych stejně asi nestačila, takže vlastně mohu děkovat osudu, že z hlediska našeho bydlení se starám jen o jeho část… Se synem obýváme pouze dvě místnosti a bohatě nám to stačí. Až nás posedne “panská pejcha”, můžeme se rozprostranit třeba směrem do podkroví. Zatím takové choutky nemáme z jednoduchého důvodu: nejsou na ně finance. Jsem ale šťastná, že tu můžeme trávit chvíle volna hezky a po svém. Ze zahrady jsem ještě před nedávnem viděla želivskou přehradu. Dnes se nám ten pohled postupně zakrývá, protože stromy na jejích březích rostou snad čím dál tím rychleji… Nicméně díky tomu, že jde o nádrž s pitnou vodou, žijeme v krajině, ve které má civilizace hodně přísná pravidla. A to je tady na tom to nejhezčí.”
