U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
S PRSTEM NA SPOUŠTI
Kategorie: Volný čas | Autor: Zdeněk Hrabica
Kameraman Eugen Tchýn (68) byl ve své době filmařskou legendou nejenom v rodném Československu, ale v celém dokumentárním filmovém a televizním světě. Kvůli jeho exotickému příjmení Tchýn ho v zahraničí většinou oslovovali, a dodneška oslovují, Mister Chin (Čin).
Filmařskou kameru Eugen Tchýn ani po roce 2000 neodložil. Když je zapotřebí, vypravuje se občas s nádobíčkem na daleké cesty. Znovu vstupuje i na půdu své milované Afriky. “S kamerou jsem projezdil celou Evropu, dostal jsem se do Asie, Afriky, Ameriky. Celkem jsem navštívil více než osmdesát zemí světa a pohyboval jsem se po nich jako filmový a televizní kameraman, válečný zpravodaj, ale občas i jako sběratel a cestovatel. Ve válkách se mi osvědčila kamera na péro, která nepotřebuje baterie,” vzpomíná ve svém pražském bytě uprostřed sbírek režisér. “Když jsem jel v roce 1959 poprvé do Afriky, čekala mne Guinea. Tehdy byl mým dobrým a opravdovým kamarádem cestovatel a spisovatel L. M. Pařízek, který mi předal neocenitelné zkušenosti. Byl jedním z posledních českých cestovatelů, který prošel celou Afrikou pěšky a s minimálními prostředky. To byla ještě Afrika Afrikou. Jeden hotel v kolonizačním centru a to bylo všechno. Platilo: děj se vůle páně, poraď si jak umíš!”
Jen znalost cizích jazyků nestačí
Eugen Tchýn mluví perfektně anglicky, německy, rusky, částečně francouzsky, italsky, velmi dobře se domluví arabsky. Po maturitě zakotvil ve Filmových ateliérech na Barrandově, v Dokumentárním filmu, pak v Československé televizi. Po létech praxe se profiloval jako válečný zpravodaj. Od konce padesátých let zažil všechny válečné konflikty v Africe a v Asii. “Těch konfliktů bylo moc – v Súdánu byla dlouhotrvající muslimsko-arabská válka proti černému jihu. Pak tu byly válečné země Mosambik, Kongo, Angola, Etiopie. Přišla válka v Somálsku, arabsko-izraelská válka i osvobození různých zemí – v Adenu, Jemenu, osvobozenecká válka v Bangladéši proti Pákistánu. Zažil jsem revoluci s prstem na spoušti kamery v Íránu, filmoval jsem šáha Pahlavího i Chomejního. Zažil jsem válečný Libanon, obklíčený Bejrút. Natočil jsem seriál o válce ve Vietnamu, s kamerou jsem byl několikrát v Afghánistánu. Nebyly to žádné fešácké války. Kulky ani bomby si nevybíraly své oběti. Kameraman ale nemůže odvracet oči od mrtvých těl. Pořád musí být nad věcí.”
Sběratelství jako dědictví
Sběratelstvím jsou Tchýnovi posedlí od nepaměti. Sbírali všechno možné. “Když jsem se vypravil někam do světa, věděl jsem, že kromě znalosti jazyků musím o každé té zemi co nejvíc vědět. Přijde mi k smíchu, když nynější reportér informuje o událostech v Afghánistánu z území Pákistánu. A pláče, neznaje muslimské země, nad tím, že se tam pohřbívají lidé na holé pláni, že hřbitovy nemají zeď.
Kromě zážitků jsem si ze svých cest pokaždé přivezl i něco hmatatelného. Tak vznikla moje poměrně bohatá sbírka afrických luků, kopí, nožů, mečů, bubnů, masek, hudebních nástrojů, zvukových vábniček, náboženských relikvií, sošek černých žen i madon. Zajímají mne i materiály, ze kterých jsou umělecké i užitné předměty vyrobeny. Soška masajské ženy z Keni je z kamene, z mastku, převážně jsou ale předměty zhotoveny ze dřeva – z ebenu, mahagonu, z voňavého santalu,” předvádí režisér Tchýn své ,lásky’.
Krokodýl jako dárek
Každá sbírka vyžaduje dokonalý pořádek s občasným generálním úklidem, pravidelné ošetřování všech předmětů. Žádnému ze své sbírky ale nedává pan Tchýn přednost – vždyť každá věc připomíná jiný zážitek. “Od jednoho afrického kmenového náčelníka jsem dostal vypreparovanou sloní nohu, krokodýlí nohy, jinde celého malého krokodýla, na pobřeží jsem byl obdarován malým vypreparovaným žralokem. Vždycky se při tom něco zajímavého odehrálo.” Příběhy, vyprávěné uprostřed sbírky, mají neopakovatelné kouzlo. Ze zdí shlížejí masky a občas zazní tlumený zvuk etnické hudby, zvuk afrických bubnů.
Na návštěvě u Dinků
“Když jsem byl podruhé v Súdánu za prezidenta Azharího, právě v těch dnech tam udělal asi šestadvacetiletý tankový poručík Nímajrí státní převrat. Měl jsem to štěstí, že mne záhy po uchopení moci přijal. Natočil jsem s ním interview. Ptal se mne: ,Co byste Mr. Chin chtěl vědět?’ Přál jsem si vidět jih Súdánu. Novopečený panovník splnil slovo a za týden mne do Djuby dopravili letadlem, pilotovaným novozélandským pilotem. Ten ovšem musel zůstat u letadla, zatímco mne zavezli do oblasti bělochům zcela zakázané,” vzpomíná s velkým vzrušením sběratel a cestovatel. “Tam mne zavedli k Dinkům, k súdánskému kmeni, tehdy naprosto nedotčenému civilizací, živícímu se lovem, sběrem a primitivním zemědělstvím. Poradili mi, abych přivezl náčelníkovi šňupací tabák, který Dinkové nešňupají, ale mlsají jako vzácnou lahůdku. Domlouval jsem se pomocí několika jazyků – angličtiny, arabštiny, místními jazyky. Ocitl jsem se ve vesnici, kde jediným civilizačním předmětem byl emailový lavor. Dinkové jsou krásní velcí ztepilí lidé, jejichž jediným oděvem byla šňůrka korálků a mušliček kolem pasu. Natočil jsem o nich dokumentární film, tehdy bohužel ještě na černobílý materiál. Byli moc milí, pohostili mne vařeným prosem, rožněným masem z antilopy a svým kvašeným pivem. Měli ve zvyku, když byli zpocení, vyválet se ve vyhaslém popelu a tím se trochu po celém těle nabílili. Chránili se tak i před sluncem. Všichni si na mne, když mne spatřili, sahali, jestli nejsem bílý od prachu. Darovali mi vyřezávanou náčelnickou hůlku.” Ta je možná jednou z nejcennějších trofejí Tchýnovy africké sbírky.
