U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Rušný život “tichých bláznů”
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová
Tvrzení v titulku samozřejmě neplatí o všech. Jsou i tací, co samotu vyhledávají. Zdeňka Hofmana podobná touha posedne jen občas. Loví raději v partě. Jeho rybářská kariéra začala v rodném východočeském Černilově. Na rybník, u kterého už od čtyř let sedával s prutem, je vidět přímo z Hofmanovic okna.
Zdeňka to logicky táhlo na rybářskou školu. Rodiče však mínili, že by se neměl celý život máchat ve vodě, a tak šel na zemědělskou školu a rybařina zůstala jeho koníčkem. Přesněji – jedním z koníčků. K rybníku totiž mohl, jen když nezlobil. V opačném případě si krátil chvíli kreslením. Má to v genech, dva jeho strýcové byli malíři. Od dětských kreseb se propracoval ke komiksům o kantorech, jimiž bavil spolužáky, později natrénoval v kurzech portréty a figurální kresbu – a dnes ho kreslení dokonce živí. Jméno Hofman najdete pod rozvernými vtipy v mnoha časopisech a novinách. A také na hrníčkách, které nabízí spolu s dalšími “ptákovinami” ve svém obchůdku v pražské Štěpánské ulici. Převažující tematika? Ryby a rybáři.
Vše, čím jsem byl…
Velmi dobrým učitelem rybařiny mu byl Josef Dušek z Opočna. Rybářské zkoušky složil mladý milovník přírody už v osmi letech, a tak mohli společně vyrážet na lov dravců, tedy štik, sumců a candátů, na které se pan Dušek specializoval. Po opočenské učňovce šel Zdeněk ještě na nástavbu s maturitou do Lázní Bělohradu. Měl se stát zootechnikem, ale do praxe ani nenastoupil. K jeho zájmům totiž přibyl další. “Bubnoval jsem pět hodin denně! Doma nadávali, ale časem pochopili, že to myslím vážně. Po rozjezdu ve školních skupinách jsem založil bigbeatovou kapelu Exploze, v níž jsem působil i jako textař. Naše písně byly plné ryb, brouků a opilých komárů, bojujících proti DDT a podobným jedům…”
Vojna odvedla nadějného muzikanta do Prahy, kde už zůstal natrvalo. Aby měl na obživu, vzal práci v podniku Stavby silnic a železnic a přitom hrál s několika kapelami, maloval i rybařil, kde se dalo.
Hurá na velké kapry!
Počátkem 90. let, jen co se podnikání v Česku uvolnilo, zvolil Zdeněk Hofman “volnou nohu”. A začal jezdit na kapry. Ne že by je do té doby nechytal, ale v té době narazil na partu, která věděla, jak na ty velké, větší a největší. Nechme si to vyprávět.
“S bratry Bubeníkovými z Rybářského centra v Žatecké ulici jsem se potkal na pivu. Padla otázka, jaké ryby vlastně chytám. Říkám, že je mi to fuk, zkrátka nahodím a čekám. ‘To my se specializujeme na veliké ryby.’ Já na to, že bych taky rád, ale už jsem dlouho žádnou nechytil. Tak mě vzali s sebou na Pálavu na velké kapry.
Když jsem vybalil svoje ‘nádobíčko’, mohli se uválet smíchy. Chvilku mě v tom nechali povařit, ale pak vytáhli pruty i pro mě. Na takové klacky totiž člověk potřebuje dlouhý, pevný a přitom lehký a pružný prut. Dělají se ze stejného materiálu jako antény na kosmické rakety. Musí mít pevný vlasec, velké olůvko i naviják. Hází se sto metrů od břehu! Myslel jsem, že to není možné, ale šlo to. A pak přijeli kapři. Já vyskočil, zasekl a vytáhl nádhernýho šestikilovýho macka. Ale Honza říká: “Je malej, hoď ho zpátky. Velký teprve přijedou.” Musel jsem si dát panáka a šoupl jsem ho do vody. Za chvíli skutečně přijeli. Měl jsem desetikilovýho a pak ještě většího…”
S touhle partou jezdil Zdeněk na Pálavu několik let. Nejdřív měli pronajatou chatku a pak dokonce pozemek přímo u vody a s pomocí tamních rybářů si koupili maringotku. Prozradili jim na revanš, jak na velkou rybu. “Chytá se totiž na speciální směs na kapry – na boilies. Přišlo to z Anglie. Jsou to tvrdé kuličky plné věcí, co ryby potřebují. Finta je v tom, že háček je vždy na provázku mimo kuličku. Velký kapři už jsou totiž mazaný a poznali by po čuchu, v které je háček.”
Podobný styl lovu se prý vyplatí hlavně na mladých přehradách, jako byla právě Pálava. Zhruba prvních deset let v nich je málo plevelných ryb, cejnů, plotic a dalších, tudíž velká úživnost kvalitní ryby. Kapři tam prý rostou jako z vody, minimálně dvě kila za rok a jsou i při té velikosti chutní a voňaví. Jistě vás zajímá, co s těmi kapřími obry dělali? Tušíte správně, zpočátku jich každý pár ochutnal, ale pak už jen vyfotit – a zpátky.
Postrach vod
S touhle kapří partou se Zdeněk stále občas vídá. Jejich společné zážitky se dokonce staly základem knížky Postrach vod aneb rybářská knížka, kterou Zdeněk vydal před pěti roky (druhý díl připravuje). Najdete v ní vedle spousty rybářských vtipů vzpomínky na Zdeňkovy dětské úlovky, vyprávění o rekordních rybách a neuvěřitelných loveckých zážitcích jeho kamarádů i zkušenosti z lovů v Chorvatsku, Norsku, Kostarice a Mongolsku. Zdeněk však nejradši loví v domácích vodách. S partou jezdíval na rybářské čundry nejen po souši, ale vydávali se také na Lužnici, Berounku či Otavu na exotických plavidlech, vyrobených z duší od traktoru.
Stále se rád vrací do rodného kraje k černilovskému rybníku nebo na soutok Labe s Metují v Josefově. “Ryb je všude dost,” tvrdí. “Na sumce jsou vyhlášené přehrady Orlík, Vranovská i Slapy. Je jich u nás v posledních letech hodně. Z Rozkoše, což je přehrada mezi Náchodem a Novým Městem, člověk vytáhne nejen sumčí macky, ale i pěkné kapry, štiky a pstruhy. Rybáři je tam chovají na sádkách a pstruží dorostenci jim utíkají. Dají se pak chytit i půlmetroví.”
Vraťme se však ještě k Postrachu vod. V knížce mě kromě jiných rozesmál i pytlácký příběh Zdeňkova kamaráda Bobka. Usadil se na hrázi rybníka. Stačila chlebová kůrka a kapři brali jak diví. “Zkušený lovec zasekává a ve slastném opojení zdolává šupináče. Situace se několikrát opakuje a nastává problém. Co s ulovenými kapry? Cpát je do vezírku se mu nechce, co kdyby přece jen někdo přišel… Bobek je však hlava otevřená a nápad se dostaví okamžitě. Pod hrází vede polní cesta. Traktory v ní vyjezdily hlubokou kolej, ve které se drží voda. ‘To je nejlepší místo pro moje kapříky,’ odpoví sám sobě a každou chycenou rybu pouští do provizorního útulku. Je jich pěkná rodinka. ‘Ještě chytím jednoho a jde se domů,’ praví spokojeně. Osud je však krutý. Z lesíka se nečekaně vyřítí traktor a před zraky zkoprnělého rybáře profrčí plnou rychlostí kapří kolejí. Ryby jsou na placku a Bobek si může odnést už hotové zavináče.”
Kudy mezi rybáře?
Předchozí příběh je nejen zábavný, ale i varovný. Podle rybářského řádu si totiž lovec může nechat jenom dvě ušlechtilé ryby denně. A neměly by mít dohromady víc než sedm kilo. “Pokud chytím desetikilového kapra, musím dalšího pustit. Většinou se to dodržuje. Tedy ti poctiví rybáři to dodržují. Pak už jde jen o sport, o napětí, o soutěž. A taky o příjemný čundr u vody, při němž se nějaká ta rybka ugriluje, nějaká ta lahvička otevře a vypráví se. Hlavně samozřejmě neuvěřitelné historky o lovu. Ale často také stejně neuvěřitelné příběhy životní. Domů člověk přijde jako vyměněný.”
Chcete se taky pustit do rybaření? “Když má člověk chatu nebo chalupu v přírodě, chce to jít k nejbližší vodě a dát řeč. Pokud nenarazí zrovna na nějaké morousy, vezmou ho mezi sebe. Jsou všude. Taky je nelze přeslechnout v místních hospůdkách. V ČR je přes 300 tisíc rybářů, tak na nějakého musí zájemce nutně narazit.”
Když se vám rybaření zalíbí, měli byste si udělat rybářské zkoušky. Jsou to prý tři čtyři školení, při nichž se člověk dozví, jak zacházet s úlovkem a naučí se znát ryby. A také samozřejmě Rybářský řád. Víte, že rybář zaznamenává každý příchod k vodě a sumář, tedy Povolenku k lovu, odevzdává každý rok Místní organizaci Rybářského svazu? I tam se můžete, připomíná Zdeněk Hofman, seznámit se zdatnými příslušníky rybářského cechu. “A rybářský lístek vydává odbor životního prostředí místního nebo městského úřadu,” dodává muž, který se rybařině upsal na celý život a svou vášní nakazil i jedenáctiletého synka Dominika. “Člověk to snad má v sobě někde zakódované. Já prostě k té vodě patřím a nemohl bych bez ní a bez přírody bejt.”
***
Pochoutka z jednoho pekáče
Mám rád jednoduché recepty, kde není potřeba moc nádobí. Nejlépe, když se všechno odehrává v pekáči. V tomhle, vymazaném máslem, jsou poskládané porce kapra. Posolí se, pokmínují a přidá se cibule na kolečka, papriky, rajčata, třeba i houby a navrch buráky. A celé se to zapeče. Do pekáče se mohou přidat i brambory nakrájené na kolečka.
Popisy k obrázkům
Vzpomínka na Pálavu; týden v partě spřízněných duší je prý léčivý
Šťastný rybář s parmou, vytaženou z Labe
Autor fotografií: FOTO ZDENĚK HOFMAN
