U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Roztomilí rošťáci VŠUDE KOLEM NÁS
Kategorie: Víkend | Autor: Pavel Veselý
HOBBY
Víte o tom, že uprostřed Evropy, na území naší Matky měst, leží Pohádková země? Není příliš velká. Zabírá prostor několika domovních sklepení na pražské pěší zóně, přesto je to země plná fantazie, kouzel a roztodivných bytostí, které se sem uchýlily z pohádek a strašidelných vyprávění. K tomu, aby se v městském podzemí hezky zabydlely a před lidmi neutíkaly, jim pomohla malířka a spisovatelka Vítězslava Klimtová, která se s nimi kamarádí. Ale začněme od začátku. “První knížku jsem vydala už v roce 1969, ale se strašidly neměla nic společného. Jmenovala se Zázraky bižuterie, protože původní profesí jsem bižuterní výtvarnice. Když jsem se vdala a odešla z Jablonce do Prahy, měla jsem už zkušenosti také s psaním a kreslením pro děti, avšak vzhledem k tomu, že jsem žila mimo oficiální struktury, s vydáním mých prací nikdo moc nepospíchal.” Na jedné straně si Vítězslava Klimtová vytváří vlastní svět skřítků, bludiček, víl a strašidel, na straně druhé má pročteny knihy pohádkáře Christiana Andersena a Boženy Němcové, které by ráda ilustrovala. “Chci vydat Babičku. Jsem s ní velmi sžitá a výtvarně bych ji zpracovala takovým způsobem, že by to už nikdo nepřekonal”, říká autorka s úsměvem a mírnou nadsázkou v hlase. “Svým způsobem žiji v minulém století. Dnešní doba je o úspěchu, o tvrdosti, o vypočítavosti, kdežto moje knížky vyprávějí o přátelství a hezkých rodinných vztazích. Bedny dopisů, které dostávám jako odpověď na obsah svých knížek, naštěstí svědčí o tom, že takové city stále ještě rezonují s lidskou duší.” Je zajímavé, že dopisy přicházejí od lidí všech věkových kategorií. Za velmi milé považuje autorka psaníčka od dětí, které přijímají svět elfů a bludiček docela samozřejmě, avšak podobně píší i mnozí dospělí, kteří neztratili dar hravosti. Z pohádek už vyrostli, ale potěšení z uplatnění vlastní fantazie z nich ještě nevyprchalo. “Naprosto vážně mi píší o svých domácích skřítcích. O tom, jak je krmí a dělají si vzájemně naschvály. Je to tak trochu svět Járy da Cimrmana, kdy se absurdní mystifikaci podaří dovést do našeho reálného světa a kdy všichni přijmou jako skutečnost, že ten vymyšlený svět kolem nás opravdu je. A víte, proč lidé všechna ta strašidýlka přijímají? Protože nejsou zlá. Jsou to rošťáci, ale roztomilí. Vracejí nás do časů, které možná ani neexistovaly, ale představa o nich je uchována někde hluboko v našich srdcích.” Vítězslava Klimtová se domnívá, že v jejích hříčkách se skřítky, vodníky, vílami a strašidly se ozývají zbytky paměti našich předků a na povrch prosakuje něco z pokladnice minulosti. “Občas mi někdo řekne, že jsem vyprávění o skřítcích hezky vymyslela. Ale já si často připadám, že ke mně přišlo bez vlastního přičinění, že jsem byla pouze ozvěnou nebo rezonanční deskou.” Poprvé potkala strašidla před šestadvaceti lety, když byla se svými malými syny na chaloupce v Jizerských horách. Za okny bylo nevlídno, krajinou se procházel déšť a jeden synek plakal. “Rozhlížela jsem se kolem sebe a přemítala, jak ho zabavit, když v tom jsem je uviděla. Byli všude kolem mě, stačilo jen dát se s nimi do řeči a začít je kreslit. Tak jsem se do toho pustila, nejprve kvůli svým synům.” Uběhly roky. Autorka mezitím nakreslila mnoho obrazů a napsala řadu příběhů, avšak stěžejním dílem, vydaným v roce 1992, se stal Lexikon ohrožených druhů strašidel, základní badatelská práce v oboru. Najdeme zde devadesát osm vyobrazení strašidel, pečlivě popsaných a rozdělených podle toho, jestli je odborná veřejnost považuje za luční, lesní, vodomilná, domácí nebo městská. Konečně tedy víme, jak vypadá například Čertova babička, Bludný kořen, Elfík pokojový, Meluzína přítulná, případně Plivník hrabavý. Pokud jde o jejich pojmenování, autorka poznamenává: “To je velmi jednoduché. Stačí se na ně podívat a název se z hloubi duše sám vynoří.” Na počátku jsme se zmínili o Pohádkové zemi. Ta leží v podzemí Dětského domu na pražských Příkopech a je zabydlena některými tajuplnými bytostmi, se kterými jsme se seznámili v Lexikonu. Jak k tomu došlo? “Toužila jsem mít svá ohrožená strašidla kolem sebe nejen na obrázcích a v knížkách, ale taky v trojrozměrné podobě. Hovořila jsem o tom s loutkáři. Někteří se pustili do práce a odvedli perfektní řemeslo, avšak mě se zdálo, že ty figury nekoukají, že nežijí. Proto jsem se do toho pustila sama. Z moduritu vytvářím hlavy, ruce, nohy, kdežto konstrukci těla, propojení údů a oblečení si nechám dělat na zakázku podle podrobných návrhů. Důležitá je konečná úprava detailů, se kterou si ráda hraji. Řemeslníci dodávají tělo, kterému já vdechuji život, aby to nakonec nebyly jen loutky, nýbrž skutečné pohádkové bytosti.”
