Roubenka v Krkonoších – jasná volba
Při cestě do západního cípu Krkonoš jsme udělali menší okliku a k cíli jsme dojížděli po hřebenech. Pohled na sluncem ozářené stráně s roztroušenými chaloupkami bral doslova za srdce.
Krása Krakonošovy zahrádky však je jen jedním z důvodů, proč Martina s manželem koupili chalupu v těchto horách při severní hranici Čech. Druhým je fakt, že jsou oba vášnivými „lyžníky“. A do třetice: rodiče paní Martiny mají chalupu kousek odsud, a tak rodina zůstala pohromadě.
Šťastná náhoda
Na zápraží roubenky zateplené červeným prkenným „kožichem“ nás Martina uvítala sama. Manžela s dětmi poslala přes kopec k rodičům, aby byl klid na focení a povídání. Ze síně vcházíme nejdřív vpravo do velké světnice, která dělá svému názvu čest. Zútulňuje ji modrý rohový gauč a stejně čalouněné fotely vlevo u stěny. My však usedáme ke stolu, k němuž by se pohodlně vešlo dvanáct jedlíků.
Naše hostitelka připomíná, že chalupu, v níž trávila své dětství, koupil už její děda v dobách, kdy se ještě moc nechalupařilo. Pak ji zdědili napůl její otec a teta. A když se rodiny rozrostly, už bylo ve stavení těsno a Martina s manželem začali hledat něco pro sebe.
Asi rok objížděli vesničky v západních Krkonoších, ale vydávali se i dál na východ, až k Janským Lázním. Nakonec pomohla náhoda. Tady na louce má totiž chalupu otec jejich známého. Je myslivec a pořád obhlíží okolí dalekohledem. Viděl, že někdo přibíjí ceduli „Na prodej“, a zavolal mladým manželům číslo. Druhý nebo třetí den přijeli a hned se s majiteli domluvili.
Noclehárna dosloužila
Martina i Petr byli před těmi čtrnácti lety krátce po škole, našetřeno neměli nic moc, vzali si tedy úvěr ze stavebního spoření. Stačil i na část první rekonstrukce, která prý nebyla finančně příliš náročná. Zvenku chalupa vypadala slušně, střecha i okna byly v pořádku, a tak bylo nutné řešit hlavně interiéry, které byly poplatné době úpravy v padesátých letech minulého století.
Chalupa totiž sloužila jako rekreační zařízení pro pracovníky jednoho pražského státního podniku. I když není velká, postelí se do ní vešlo hodně. Ve světnici jich bylo narovnáno deset! Jinak tu byl jídelní stůl u okna a vedle dveří kuchyňský kout bez vody. Ta byla zavedena jen do koupelny. Celé partě rekreantů, k nimž je třeba připočítat ještě osádku sedmi postelí v patře, musel stačit jediný záchod! V chalupě nebyla kamna, topilo se přímotopy.
Podivně byla zařízena i část naproti. Šlo vlastně jen o přízemní přístavek s pultovou střechou, který k západní stěně chalupy přilepili majitelé zřejmě také v padesátých letech. V místnosti, kde dřív byla neútulná společenská místnost, na niž navazovala koupelna, mají noví majitelé ložnici pro hosty. Dokonce tuhle část stavby vytáhli do patra a udělali na ní sedlovou střechu. Ale nepředbíhejme, k této úpravě došlo až při druhé rekonstrukci.
Při té první zmizely staré válendy, kovová futra a panelákové dveře v přízemí a nahoře i příčky mezi ložnicemi. Zůstaly tam jen dvě místnosti. Síň v přízemí, která byla zbytečně velká, nechali investoři zúžit a ve vzniklém prostoru si zařídili novou koupelnu, záchod a dílničku, z níž se dá projít do skladu dřeva. Ten stěnu po celé šířce izoluje od svahu. Bývalá společenská místnost je přepažena, rozdělena na zmíněný pokojík pro hosty a saunu, do níž se vchází z druhé strany, z nynější koupelny.
Lazurové tónování
Na první rekonstrukci získali mladí majitelé řemeslníky z Moravy, ale truhlářské práce, dveře, ale třeba i nové schodiště, které bylo původně prudké a nepěkné, dělal vyhlášený místní truhlář. Ujal se i povrchové úpravy dřeva ve velké světnici. Roubení i stropy byly úplně černé, původně zřejmě natřené volskou krví a pak nějakou podobně tmavou syntetikou. Všechno bylo nutné obrousit až na čisté dřevo. Truhlář prý bojoval s těmi zažranými nátěry v roušce a brejlích snad tři neděle.
Majitelé chtěli, aby byla místnost světlejší než dřív, vybírali tedy pečlivě vhodnou lazuru, dokonce zkoušeli různé směsi. Až vybrali optimální tón. Po týdnu přijeli do hor a byli trochu udiveni. Stěna byla o hodně tmavší, než chtěli. Původce tam prý rozpačitě seděl, protože věděl, že už má chalupářka ušité červené závěsy, které by k tomu vůbec nešly… Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Mužští se shodli, že je to takhle útulné – a hospodyně koupila jiné závěsy.
Když se schylovalo k další rekonstrukci a moravská parta byla pracovně vytížena jinde, obrátili se chalupáři na truhláře, s nímž od počátku spolupracovali. A on dal dohromady krkonošskou partu.
Není kam dát boty!
Druhá rekonstrukce byla odstartována počátkem srpna 2009. Rodina se rozrostla, nejstaršímu synkovi bylo tehdy sedm a dceři tři roky a oba se těšili na dalšího sourozence. Bylo jasné, že je zapotřebí víc prostoru. Nejcitelnější to bylo ve vstupu, kam už se skoro nemohly vejít boty. Vstup byl totiž původně daleko menší, než je dnes. Navíc chtěli chalupáři přistavět horní patro k západnímu přístavku a zvětšit dětský pokoj.
Šlo o rekonstrukci, která měla změnit i venkovní vzhled stavby, proto se majitelé obrátili na architekta Michala Nekolu. Také on shodou okolností tráví mnohé volné chvíle v Krkonoších a dobře zná místní architekturu. Se zadáním zvětšit obytnou plochu při zachování půdorysu si poradil velmi dobře. Jen se podívejte v rámečku „Tenkrát“ na obrázek původní stavby.
Vzhledu a symetrii chalupy prospěly nejen robustní vikýře, ale i protažení krovu a sedlové střechy nad přístavek, kde je pokoj pro hosty a sauna. Právě díky tomu bylo možné výrazně zvětšit dětský pokoj. Je v západní části podkroví, laděný do hráškově zelené a oranžové a děti si své království moc užívají. Naproti je ložnice rodičů a vpravo a vlevo – pod novými vikýři – další dva pokojíky.
Nepřítel čas
Když se o proměně chalupy dnes vypráví, vypadá všechno téměř idylicky. Před pěti šesti lety ovšem situace jednoduchá nebyla. Získat šikovné řemeslníky je výhra. Na druhou stranu je s nimi potíž, protože je o ně stále velký zájem. I v průběhu rekonstrukce
se vyskytla nějaká havárie, kterou musel stavbyvedoucí řešit a práci na stráni přerušit.
Když prvního srpna začínal se svými lidmi rozebírat střechu na přístavku, majitelé mu připomínali, že Vánoce chtějí stoprocentně strávit na chalupě. A když se za dva a půl měsíce přijeli podívat, na chalupě byla jen rozebrána část střechy… Potom však parta nasadila obdivuhodné tempo. V půlce listopadu byly hotové krovy a Vánoce se přece jen mohly slavit na chalupě. Prý ani moc nevadilo, že v interiéru chyběly dveře, které už truhlář nestihl vyrobit.
Ten stavební finiš a zpoždění měl částečně na svědomí také „úřední šiml“. Chalupa leží ve druhém pásmu Krkonošského národního parku a ke změnám v exteriéru staveb je nutné povolení. Investoři sice odevzdali žádost a podklady už koncem roku 2008, ale na jedno potvrzení zapomněli. Vzhledem k tomu, že si Krnap dává na vyjádření devadesátidenní lhůtu, všechno se o další dva měsíce odsunulo….
O to, jak vypadají Krkonoše, se dnes pracovníci národního parku pečlivě starají. Dokonce vydali manuál, jak by měla typická horská architektura tohoto kraje vypadat. Mimo jiné ladí barvu střech, které nesmějí být červené, zelené ani hnědé, ale pouze šedé. Světlejší šeď má připomínat došky nebo šindel, tmavší zase břidlici. Jen by při povolování staveb a rekonstrukcí neměli zapomínat na to, že všichni mají nějaké termíny – a hlavně nasmlouvané řemeslníky. To se dá někdy špatně skloubit.
Chceme si hlavně užívat
Petr ani Martina nepatří ke kutilům, které naplňuje práce v chalupě a kolem ní. Chtějí se věnovat dětem a svým koníčkům. Sehnali si proto šikovnou paní, která se stará o úklid a seče jejich kus svahu. Nejdřív se na to sousedi koukali trochu divně, ale za čas chtěli na paní Elišku číslo…
Pobyt na chalupě velmi zpříjemňuje fakt, že se Petr a Martina rychle spřátelili se sousedy a měli to štěstí, že do dvou uvolněných chalup postupně přivedli na stráň i své kamarády. A co je potěšitelné, dětí je tu v podobném věku deset, takže si pobyt na horách báječně užívají malí i velcí.
text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: MARTIN MAŠÍN
Roubenka v Krkonoších – jasná volba
