U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Roubenka nemusí být jen pruhovaná
Kategorie: Stavení | Autor: Jan Pešta
ARCHITEKT
Většina chalupářů považuje za ideální stav své “roubenky” vzorně opravený dům s výrazně tmavě hnědými trámy a zářivě bílými spárami. Tedy zjednodušeně – dům hnědobíle pruhovaný. Je však tato zavedená a dnes již převažující úprava roubených staveb v souladu s tradiční českou lidovou architekturou? Podívejme se proto podrobněji na problematiku roubených konstrukcí.
Obrazně řečeno – technika roubení je prakticky stejně stará, jako Čechy samotné. Stavba roubených domů bývá někdy považována za specifikum slovanských zemí. Ve skutečnosti jsou ale roubené stavby rozšířeny hlavně v severní, východní a v části střední Evropy, tedy v regionech s relativně tuhými zimami. Roubené stěny mají totiž mnohem lepší tepelně technické vlastnosti, než v západní Evropě obvyklé konstrukce hrázděné. Doklady o roubených stavbách přinášejí již archeologické výzkumy slovanských hradišť. Po celé středověké období a v některých regionech (např. v Pošumaví či na Písecku) až do počátku 19. století se stavělo z neotesaných klád. Zhlaví stěnových kuláčů a stropních povalů se zprvu ponechávala přesahující. Teprve s postupem času, převážně až v 18. století, se začalo stavět z opracovaných trámů (obvykle dvoustranně). Hlavním stavebním materiálem bylo samozřejmě rovné dřevo jehličnanů, nejčastěji jedle. V Polabí a oblastech s převahou listnatých lesů se běžně stavělo z tzv. trhanic, podélně štípaných kmenů o tloušťce 15 – 20 cm a výšce až 60 cm. Někdy se materiál kombinoval: na stěny se používalo měkké a méně trvanlivé dřevo jehličnaté, zatímco na prahový “věnec” dřevo dubové či bukové. Rohové spoje trámů bývaly většinou rybinové, vzácněji, zejména v mladším období, i zámkové. Spáry se tradičně vyplňovaly mechem a mazaninou, tedy směsí hlíny, plev, nasekané slámy a případně dalších příměsí (zvířecích chlupů, písku a vápna). Aby mazanina dobře držela, zatloukaly se do spár štípané dubové kolíčky. Do širších spár se někdy jako výplň vkládala tyčovina. Především v německy mluvících regionech se od 19. století (na Chebsku ale již od první poloviny 18. století) stavělo z precizně opracovaných, ze všech stran hraněných trámů. Nasedaly na sebe přímo, čímž odpadlo vyplňování spár. Spolu s “renesancí” roubených staveb v horských oblastech ve druhé polovině 19. století se objevilo i roubení z trámů, spojených v nárožích na pero a drážku do sloupků.
Hrají všemi barvami
Zvláštní problematiku představuje povrchová úprava roubených stěn. Nejjednodušší variantou bylo ponechání stěnových trámů bez jakýchkoliv nátěrů či úprav. Dřevo se tak uplatňovalo příjemným teple hnědým až šedavým odstínem. V některých oblastech – např. na Podbrdsku či Rokycansku – se podnes udržela tradice pravidelného drhnutí a mytí stěn (dříve mělo symbolický význam). Takto ošetřený roubený dům má stěny krásně zlaté až medové barvy. Spáry mohly být v závislosti na významu stavby a na regionálních zvyklostech buď ponechány v přírodní barvě mazanice (závisející na použité hlíně), nebo natřeny vápnem (nejčastěji bílým, šmolkově modrým či růžovým). Prakticky na celém území Čech se roubené konstrukce natíraly plošně bílým či tónovaným vápenným nátěrem. Natřené domy vypadají neobyčejně působivě, zejména díky barevně scelenému povrchu stěn s čitelnou strukturou dřeva. Tuto úpravu měla v minulosti i řada známých zpřístupněných památek lidové architektury, které jsou dnes “pruhované” (např. známý Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova či Šolcův dům v Sobotce). V severočeských horách, zejména v Krkonoších a dále Lužických, Jizerských a Orlických horách) a v jejich podhůří se domy často natíraly pestrými olejovými, nebo emailovými barvami. Nejčastější byl nátěr suříkově červený či jasně zelený, používala se ale i barva šedá, okrová, modrá a (vzácně) černá. Neobvyklé nebyly ani kombinace těchto barev. Pestře barevný mohl být i štít, dveře a další doplňky stavby.
Roubenka v “kožichu”
Zejména v úrodnějších nížinných regionech bývalo velmi obvyklé balení roubených stěn do “kožichu”. V praxi to znamenalo, že na roubení byla nanesena silná vrstva hliněné mazaniny. Na dřevěném podkladu držela díky zatlučeným kolíčkům. Důvodem byla snaha přizpůsobit roubené stavby vzhledově stavbám zděným, přísná protipožární nařízení, ale také zajištění lepších tepelně-technických vlastností. Později se hliněná omazávka omítala. Přilnavost omítky k mazanině zvyšovaly vrypy či vtlačené keramické střepy. Teprve od konce 19. století se začaly roubené stěny omítat přímo, zpravidla na šikmo přibitý laťkový rošt nebo na rákosovou rohož. Takový dům lze na první pohled skutečně jen těžko rozeznat od domů zděných. Stává se, že na stěnách jednoho domu naleznete stopy až tří různých úprav, které byly postupně prováděny v závislosti na změně estetických nároků generací majitelů. Specifickou otázkou jsou také obklady roubených stěn prkny, šindelem, břidlicí či eternitem. Ale o tom zas až někdy příště.
__________________________
Rady a tipy, jak se vyvarovat nejčastějších chyb při opravě roubených konstrukcí:
* Hnilobu spodních stěnových trámů má často na svědomí nesprávně provedená izolace podlahy.
* Nikdy zbytečně neodstraňujte mazaninu, nebo plošný vápenný nátěr. Dům v kožichu či obílený vypadá obvykle mnohem lépe, než dům s kontrastními hnědobíle “pruhovanými” stěnami. Hliněná omazávka navíc působí jako výborná tepelná izolace i jako přirozená ochrana dřeva.
* Při výměně dožilého dřeva je třeba používat dřevěné trámy co největších profilů. Charakter spojů a úpravy spár musí odpovídat dochované části konstrukce. Někdy stačí jen udělat tesařskou plombu v místě narušení. Jen výjimečně je nutné přistoupit k přezdění (zejména dolní části) roubené stěny.
* Ke spárování zásadně nepoužívejte PUR pěnu, plastické tmely, ani maltové směsi obsahující cement. Vyzkoušejte naopak tradiční mazaninu, má ideální vlastnosti.
* Na povrchové nátěry nepoužívejte luxol (zejména tmavé odstíny – např. “Palisandr”), ani vyjetý olej, dehet či jiné podobné “přípravky”.
* Nebojte se ponechat nově vyměněné trámy v přirozené barvě dřeva (ošetřit je lze různými bezbarvými protihoubovými přípravky). Dřevo působením vzduchu a slunečního svitu brzy přirozeně ztmavne a získá patinu.
* Do západních, jižních, východních a jižní části středních Čech patří roubené domy v “kožichu” či obílené, do severočeských hor a jejich podhůří barevně natírané, do pásma od Českého Středohoří po Turnovsko a na Šumavu domy v přirozené barvě stárnoucího dřeva. Pozor ale, existují i výjimky a výjimky z výjimek…
* Než se pustíte do povrchových úprav, pokuste se proto najít v okolí vaší chalupy několik autenticky zachovaných roubených domů (tedy takových, které za poslední desetiletí neprošly žádnou větší úpravou). Nechte se inspirovat jejich barevností a vzhledem.
