U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Rekonstrukce chalup a památková péče
Kategorie: Stavba | Autor: ing. arch. Jan Pešta
KROK ZA KROKEM (14)
Až dosud jsme se opravou domu zabývali především ze stavebnětechnického hlediska, při němž jsme se snažili respektovat jeho historickou hodnotu. Řada starých lidových stavení přitom patří mezi státem chráněné památky. Podívejme se nyní podrobněji mezi paragrafy, jaké povinnosti, ale i práva náleží majiteli památkově chráněné stavby.
Potřeba chránit historické stavby jako doklad minulosti vznikla jako reakce na velkou stavební proměnu našich měst na přelomu 19. a 20. století. Na venkov se zájem o „památky“ lidové kultury přesunul zprvu nesměle v první třetině 20. století. Právě v období před druhou světovou válkou, ale i během ní a v krátkém poválečném období probíhaly po celých Čechách různé výzkumy, které měly za úkol zdokumentovat českou lidovou kulturu, včetně tradiční architektury.
Již tehdy si vědci uvědomovali zranitelnost přívětivé tváře českého venkova, která se začala vytrácet již s nástupem průmyslového věku. Skutečně masivní přestavba venkova ale začala až v období „budování socialismu“. Na jedné straně vyvstala potřeba osídlit rozlehlé, původně německy mluvící regiony a na straně druhé najít pro venkovské obyvatelstvo, rozvrácené experimentem kolektivizace, nové formy bydlení a drobného hospodaření.
Nejlépe z tohoto období vyšly oblasti s kvalitním přírodním prostředím, které se staly ohnisky rekreace. Snad ani nemusíme připomínat, že tisíce domů i stovky celých vesnic by dnes ani neexistovaly, nebýt touhy obyvatel měst po aktivním odpočinku v náruči přírody. A tak zatímco tradiční zemědělské vesnice většinou v průběhu druhé poloviny 20. století podlehly přestavbám, vesnice s převahou rekreačního bydlení se často dochovaly v překvapivě nenarušené podobě.
Co je vlastně památka
Vysvětleme si nyní pojem „památka“. Dříve takto byla chápána jakákoliv věc či stavba, z nějakého důvodu pamětihodná. Teprve později se okruh památek zúžil na historické stavby, zapsané v tzv. Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek. Na ostatní nezapsané stavby, byť by byly sebezajímavější, se tedy ochrana nevztahuje.
Toto vymezení s sebou přineslo řadu paradoxů. Na jedné straně v seznamu chybí obrovské množství zejména lidových staveb, ale i vesnických kapliček, soch, hospodářských dvorů a dalších objektů, zejména v některých regionech. To lze vysvětlit značnou nedůsledností při prvních soupisech, ale i nezájmem minulého režimu o ochranu bývalých zemědělských či dokonce sakrálních staveb. Na druhou stranu ale byly na seznam – ať už omylem, nebo z účelových důvodů – zapsány stavby, které již dávno žádnou hodnotu nemají.
Památková ochrana se ovšem vztahuje i na stavby, které leží v plošně chráněných územích, i když samy o sobě nejsou registrovanou nemovitou kulturní památkou. Nás se týkají především tzv. vesnické památkové rezervace (VPR) a vesnické památkové zóny (VPZ), event. ochranná pásma okolo jiných kulturních památek (nejčastěji hrady a zámky). Podrobněji se jim budeme věnovat v některém z příštích čísel časopisu.
Pokud je tedy stavba státem registrovanou kulturní památkou (což lze jednoduše zjistit na internetových stránkách http://monumnet.npu.cz/pamfond/hledani. php), nebo leží na území památkové rezervace, zóny popřípadě ochranného pásma, vztahuje se na ni podle zákona č. 20/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů „O státní památkové péči“ památková ochrana. V praxi to znamená, že každá stavební činnost nebo úprava (patří mezi ně třeba i nátěr štítu, stavba oplocení, výměna oken či střešní krytiny) by měla být podle zákona pod dohledem orgánů a organizací památkové péče.
Kdo vydá „závazné stanovisko“?
V České republice je památková péče rozdělena mezi odbornou a výkonnou složku. Odbornou organizací jsou regionální pracoviště Národního památkového ústavu (NPÚ), v působnosti jednotlivých krajů. Ty ovšem nemají žádnou výkonnou pravomoc, zato mají povinnost majitelům i projektantům poskytovat bezplatnou odbornou konzultační pomoc při přípravě a realizaci oprav památek.
Oním důležitým „razítkem“, potřebným pro stavební povolení, disponují naopak Městské úřady s rozšířenou působností (obvykle odbor kultury, památkové péče, regionálního rozvoje apod.). Tato „dvoukolejnost“ památkové péče je trnem v oku mnoha stavebníkům, projektantům a dokonce i památkářům samotným – zvláště pokud spolu obě složky příliš nekomunikují, nebo mají odlišné požadavky a názory.
Při opravě či údržbě památkově chráněné chalupy je třeba postupovat podle podmínek určených v rozhodnutí – tzv. „závazném stanovisku“, které určí, zda je realizace záměru přípustná či nepřípustná, event. za jakých podmínek. Závazné stanovisko vydává příslušný městský úřad obce s rozšířenou působností na základě odborného vyjádření krajského pracoviště Národního památkového ústavu.
Aby se zamezilo nedorozuměním, vyplatí se proto záměry opravy projednat nejprve s památkovým architektem z příslušného pracoviště NPÚ a teprve potom zažádat na příslušném městském úřadě o vydání závazného stanoviska. Pokud investor s výrokem závazného stanoviska není spokojen, má právo odvolat se k příslušnému krajskému úřadu, který celou kauzu prošetří.
K dotačním programům
Ovšem vlastnictví památky nemusí přinášet jen problémy, ale i určité výhody. Kromě daňového zvýhodnění (zejména v případě daně z nemovitosti a daně darovací, dědické, nebo z převodu nemovitostí) jde o účelové příspěvky státu. Ty mají sloužit jako kompenzace za zvýšené náklady, spojené s opravou kulturní památky. Příspěvky rozděluje buď stát prostřednictvím ministerstva kultury, nebo krajské úřady.
První možností je tzv. „Havarijní a střešní fond“ ministerstva kultury. Ten je již podle názvu určen především na statické či jiné fyzické zajištění stavby, zejména v případě staveb dlouhodobě zanedbaných. Takových je ovšem u nás řada a patří mezi ně kromě lidových staveb a chalup i stavby církevní, zanedbané zámečky a další. Šanci dostat příspěvky z tohoto fondu tak mají jen objekty opravdu ohrožené.
Pro majitele nemovitostí v památkově chráněných územích může být ale zajímavý především tzv. „Program péče o vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny a krajinné památkové zóny“. Podmínkou je, aby nemovitost ležela na památkově chráněném území a sama byla nemovitou kulturní památkou. Platí pravidlo, že majitel může žádat až o 50 % nákladů na obnovu. Pro přihlášení do programu musí mít kromě formalit (závazné stanovisko, stavební povolení či ohlášení) i rozpočet a smlouvu s prováděcí firmou. Finanční příspěvek pak lze využít na nejrůznější akce – od statického zajištění přes opravu střechy, pláště stavby včetně nátěru, omítky, oken či dveří a v některých odůvodněných případech i opravy v interiérech.
Třetí možností, na venkovské stavby ovšem zatím jen zřídka využívanou, je tzv. „Program záchrany architektonického dědictví“. Jak již z názvu plyne, je určen především na záchranu nejcennějších památek, ve výjimečných případech ale může jít i o lidové stavby.
Všechny tři „ministerské“ příspěvky doplňují „Fondy obnovy památek“ jednotlivých krajských úřadů. Podmínky mohou být různé, většinou ale není podmínkou procenty stanovená spoluúčast majitele. Zatímco první tři (ministerské) fondy nelze vzájemně spojit, krajské fondy obnovy památek lze zatím kombinovat se všemi dotačními programy.
Částky, které lze z fondů získat, nejsou samozřejmě neomezené a odpovídají zájmu našeho státu o zachování kulturního dědictví. Spíše než reptat, že „nám stejně nikdo nic nedá“ se ale vyplatí blíže se o možnost poskytnutí příspěvku zajímat. Při vhodném naplánování, rozvržení opravy do více etap a kvalitní přípravě stavby je díky nim možné zvládnout i poměrně náročné a rozsáhlé akce. Nezapomínejme, že štěstí přeje hlavně připraveným.
Na závěr snad již jen krátká zmínka, jak a kde získat informace o možném poskytnutí dotací. Obrátit se můžete na příslušný odbor městského (či magistrátního) úřadu obce s rozšířenou působností, případně na regionální pracoviště Národního památkového ústavu (viz www.npu.cz). V případě zájmu o poskytnutí příspěvku z krajského fondu se vyplatí sledovat internetové stránky příslušného krajského úřadu.
Popisy k obrázkům
Kopie vrátek dosud neopustila truhlářskou dílnu
Oprava krovu, štítu, zhotovení kabřince a kompletní výměna střešní krytiny
Zadní stěna sýpkové komory opravená při generální rekonstrukci domu
Detail střechy po kompletní výměně krytiny a opravě krovu
Autor fotografií: FOTO OPRAV REALIZOVANÝCH S PŘÍSPĚVKEM STÁTU JAN PEŠTA
