Ranč na jižní Moravě
Zdroj inspirace pro svůj ranč Zikmundovi našli v Severní Americe. Právě tam, v hlubokých lesích stojí typické sruby postavené z mohutné kulatiny, které se staly předobrazem pro mnoho českých chatařů.
K americkým westernům naprosto neodmyslitelně patří rozlehlé pláně s dusajícími stády koní či bizonů. A k nim kovbojové, trapeři, indiáni a farmáři. A také horko, prach a hovězí s fazolemi připravované v kotlíku na ohni, které se dá spláchnout v saloonu sklenicí s „whisky and soda“. Tak či podobně líčí minulost „Nového světa“ obrázky, které dobře známe z filmů.
O to víc překvapí, že se jedno stádo koní indiánského plemene appaloosa prohání u ranče na jižní Moravě, v Lažínkách nedaleko Moravských Budějovic. Atmosféra je tu podobná jako v kovbojkách, aspoň vloni v létě taková byla. Na kraji horkem sežehlých pastvin a polí stojí rozlehlý srub z kamene a kulatiny. Z hospodářských budov ukrytých za ním se ozývají zvuky sekery a pily. A ve vzduchu je cítit přítomnost zpocených zvířat. Přiznávám, že si trochu vymýšlím, koně tu cítit nejsou, protože si užívají volný výběh na pastvinách. Přesto se vzduch před rančem dá krájet, takové je horko. Nepomáhá ani voda v jezírku, která jednou za hodinu vytryskne v podobě pramene. Vítá nás Vlaďka Zikmundová, spolumajitelka ranče.
První koně ve stodole
„Naše velké hobby by nezačalo, nebýt našich synů, kteří se jako malí zamilovali do indiánek,“ vzpomíná Vlaďka. „V jedné knížce byla vyobrazena appaloosa, kůň, pro kterého je charakteristické skvrnité zabarvení těla. Když se manžel vydal do Států, aby dojednal nákup prvních kusů, měli jsme stodolu a kousek výběhu. Tenkrát jsem pracovala v oděvnictví, můj muž budoval firmu na kovovýrobu a klukům bylo deset a sedm let. Psal se rok 1996.“
Chovatelka, s níž se Josef Zikmund ve Státech seznámil, na jeho žádost objela farmy v Oregonu, Idahu a Washingtonu, nakoupila dvanáct koní a poslala je nákladním letadlem do Evropy. Koně umístění do kontejnerů přiletěli do Lucemburska. Odtud je Zikmundovi dopravili koňskými přepravníky na Moravu.
„Nejprve jsme je ustájili v boxech ve staré stodole, ale brzy jsme zjistili, že když je necháme celý den na pastvinách, je jim líp.“ Zikmundovi proto pastviny rozšířili. Nakoupené pozemky o rozloze 20 hektarů slouží jako výběhy koním.
Zikmundovi bydleli v domě v Moravských Budějovicích a denně do Lažínek i několikrát denně dojížděli. Přestože je to sem co by kamenem dohodil, brzy se jim neustálé cestování zajídalo. Dospěli k rozhodnutí, že si u koní musí místo staré stodoly postavit dům na bydlení. Stavba začala v roce 2005.
Jak se rodí srub
„Když už jsme měli indiánské koně, rozhodli jsme se, že i dům bude v americkém stylu,“ vysvětluje inspirační zdroj Vlaďka. Zvolili však mírně upravenou variantu, srub se zděným přízemím. Oslovili pana Suchého, který namaloval projekt, a stavitele Jiřího Přemysla Urbana, jehož firma měla s montováním srubů bohaté zkušenosti.
Stavba členitého půdorysu nejvíce připomínající písmeno „Z“ je částečně podsklepená (ve spodní části jsou garáže) a citlivě zasazená do terénu. Kupodivu nepůsobí nijak rozlehle, protože jednotlivá křídla i další budovy, které ji obklopují (soukromá část a provoz sloužící koním a veřejnosti) jsou šikovně členěny a také rámovány zelení.
S úžasem naslouchám Vlaďce, když vzpomíná na začátky stavby. „S manželem jsme často improvizovali. Prostě jsme si velikost místností odkrokovali a uvažovali: Dvě okna? Ne, to je málo, dáme tři. Měli jsme štěstí, protože jeden z tesařů má úžasnou představivost a dokázal naše přání realizovat. A manžel sám ledacos dolaďoval. Dům jsme stavěli tři roky; dokonce vyhrál anketu Dřevěná stavba roku 2014. Zázemí pro veřejnost bychom chtěli dokončit letos.“
Na srub se dvěma bytovými jednotkami pro majitele plynule navazuje penzion s třinácti pokoji pro hosty a restaurace. Dalšími objekty jsou indiánská vesnička s desítkou týpí a stavby určené pro chov koní: kruhová a obdélníková jízdárna, stáje a také samostatné boxy s výběhy pro plemeníky.
„Naším cílem není vybudovat komerční objekt,“ překvapuje Vlaďka. „Nestojíme o nějaký Disnyeland, od samého začátku byl naším záměrem ranč pro milovníky koní. Pronajímání pokojů a další služby by měly jen zpříjemnit pobyt zájemců o svezení na koňském hřbetu a o agroturistiku.“
Interiér s vůní dálek
Když se řekne bytová jednotka, člověk z paneláku si představí 3 + 1, majitel domku o pár místností víc. „Papírově“ se srub Zikmundových od jiných typů obydlí neliší. Jisté rozdíly však existují. Nejviditelnější je velkorysost prostoru, s níž byl interiér řešen. Všechno je to „americky“ velké: vysoké a rozlehlé.
Do přízemí, které obývají Vlaďka s Josefem, se vstupuje předsíní, za ní je jediná místnost s kuchyňským koutem, jídelnou a obývacím pokojem. Z kuchyně vedou dveře do spojovací „chodby“, odkud se vchází do ložnice, koupelny, relaxační místnosti s vířivkou a dílny. A také do druhého křídla s dalším bytem, v němž dnes žije starší syn majitelů.
Z obývacího pokoje se po schodech vystoupá do patra, které začíná galerií nad obývacím pokojem a pokračuje místnostmi nad „chodbou“: koupelnou, pokojem pro hosty, pánskou a dámskou pracovnou a šatnou. Do úplného výčtu patří i průchody v obou patrech vedoucí do penzionu.
Přestože je přízemí zděné, srubové prvky dominují. Mohutná kulatina pocházející z českých modřínů vede prostorem vertikálně i horizontálně, některé kmeny jsou součástí krovu, jiné tvoří galerii, další pilíře podpírají zdi či jiné konstrukční části srubu. Naprosto ohromující je sloup stojící vedle krbu. Je jen odkorněn a hrubě opracován, takže jsou na něm vidět všechny suky – zbytky po větvích. V této podobě, kdy jsou přiznané všechny nerovnosti jeho povrchu, si každý uvědomí, že to byl letitý strom, na němž dnes místo tíhy zelených větví spočívá střecha domu.
Netypická jsou okna. Nejde o žádné malé otvory ve stěnách, ale o velké prosklené plochy sahající nízko nad zem a interiér je jimi propojen s přírodou venku. Taková okna sem přišla ze Skandinávie, ale i z Kanady, zkrátka ze zemí, kde je po většinu roku o sluníčko nouze. A další postřeh: nevisí tu záclony. Prostory, kde by slunce mohlo obyvatele domu obtěžovat, jsou zacloněny vertikálními žaluziemi s lamelami ze dřeva.
Zvláštní je i podlaha. Je pokryta velkými čtverci dlažby ze štípané břidlice, kterou si Zikmundovi nechali přivézt z jižní Afriky. „Skvěle se udržuje,“ chválí ji naše hostitelka. „Případná nečistota na ní není vidět. Navíc skvěle vypadá. Má nerovný povrch a každá dlaždice má jinou barevnost.“
Rustikální vzhled interiéru dotváří štíhlý krb s krbovou vložkou, který je obložen místním kamenem. Teplý vzduch z něho proudí i výduchy v horní části tělesa. Majitelé v něm topí rádi, protože teplo, které produkuje, stačí k vytápění domu až do prosince. Pak přichází na řadu kotel na pelety s rozvodem tepla do konvektorů zabudovaných do podlah.
Spousta drobných doplňků tu připomíná svět za velkou louží – kůže z krokodýla zavěšená nad schodištěm, kožené kovbojské kalhoty na sloupu za krbem, americká lednička v kuchyni, větrák u stropu a koneckonců i dřevěný nábytek z Mexika. Některé věci však pocházejí z menší dálky – kuchyně v barvě vanilky byla zakoupena v Německu, kožená sedačka v Rakousku a kovové lustry impozantní velikosti jsou od rakouského výrobce Orion. „U nás jsme nic takového nesehnali,“ krčí rameny Vlaďka.
Na galerii
V patře je kolem tří stran ochoz s kovaným zábradlím – galerie. Odtud je nejenom úžasný výhled do kraje, kdy je za příznivých podmínek vidět až ke Znojmu, ale zajímavý je i opačný pohled – jak dolů, do přízemí, tak na konstrukci střechy. Podbití je z nesámovaných smrkových prken, která přispívají k rustikálnosti, která tu vládne.
Na galerii se nachází několik odpočinkových míst. Zdobí je drobnosti ze Západu – lasa, kolty, mexické trojnožky, jamajské rumba koule a pravé indiánské výrobky – tomahawk a chřestítko. Nábytek tu je ve stejném stylu jako v přízemí, to znamená z přírodních materiálů – ze dřeva, kůže, kovu. Většinou už na první pohled voní dálkami. „Ze starého domu jsme si vzali jen oblečení a vzpomínky…“ prohodí naše hostitelka.
Z Mexika do Thajska
Podobně prostorné je i křídlo s druhým bytem. Po průchodu kolem ložnice a relaxační místnosti s vířivkou se dostáváme k dílně, která prozrazuje vášeň jejího mladého majitele.
„Synové dospěli. Ač dali našemu koníčku první impulz, dnes mají vlastní život a úplně jiné zájmy. Před živými koňmi upřednostňují koně pod kapotou,“ komentuje rozebranou motorku Vlaďka. Dozvídáme se, že jeden ze synů bydlí v domě v Moravských Budějovicích, druhý v části srubu, kam také smíme nahlédnout.
Největší místností v druhém bytě je obývací prostor s jídelnou a kuchyní. Dřevěné skříňky po obvodu místnosti pocházejí z Thajska. Kuchyňská linka je stejného typu jako u Vlaďky a Josefa, ale má bílou barvu. I tady se setkáváme s velkou americkou lednicí s výrobníkem ledu. Kuchyň doplňuje oválný stůl na podnoži ze šicího stroje. Místo krbu tu na kamenných deskách stojí litinová kamna. Za nimi je zeď z cihel, která je optickým předělem mezi obývací a kuchyňskou částí.
V patře se nalézá koupelna se záchodem, šatna, pokojík a ložnice. Před ní je přímo na galerii pracovna.
Procházka ke koním
Prohlídka domu končí a je čas vypravit se ke koním. Procházka je to delší, protože stádo klisen se zdržuje na jedné ze vzdálenějších pastvin. Cestou zastavujeme u stáje rozdělené na jednotlivé boxy, od nichž vedou dlouhé úzké výběhy. Jsou určeny pro hřebce a plemeníky, kteří jsou od sebe navzájem odděleni. A je tu prý ještě jedno stádečko, které je tvořeno mladými hřebci a valachy.
„Vlastníme asi šedesátku koní. Je to největší chov plemene appaloosa v Evropě. Stádo je unikátní tím, že jde o čistý chov, nejsou v něm žádní kříženci,“ vysvětluje Vlaďka. „Část koní je vyčleněna k ježdění, část je na chov, protože některé kusy nabízíme k prodeji. Abychom maximální kapacitu sedmdesáti kusů nepřekročili, chov regulujeme. Už od nás odešlo více než sto dvacet koní. Všechny je poznáme. Vždyť jsme u nich každý den od jejich narození přes výchovu až do dospělosti, kdy jsou jim čtyři roky. Dožívají se kolem třicítky. Všichni jsou vedeni v plemenné knize ve Spojených státech. Po narození dostávají indiánské jméno a ještě jedno pro naši komunikaci,“ prozrazuje s úsměvem.
Kobylky ve stádu se chovají přátelsky a jsou zvědavé, co jim neseme. Brzy je začneme rozeznávat, protože každý kus má jiné zbarvení skvrn. Díky tomu toto plemeno snadno splývá s okolím a v přírodě je nenápadné. „Mají výjimečně přátelskou povahu,“ hladí je jejich majitelka. „Není divu, že jsou cenění jako kamarádi a vlastně se stávají členy rodiny. Bohužel na svou kobylku Savanu mám málo času. S manželem si slibujeme, že se někdy spolu projedeme, ale hospodářství, kterému se dnes věnujeme naplno, je moc velké, takže zůstává u slibu a přání.“
Text: Martina Lžičařová
Foto: Jaroslav Hejzlar
Ranč na jižní Moravě
