Radost pro tři generace

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Chaloupka, na niž je radost pohledět, stojí na Vysočině zhruba rok. Ale kdyby se o dvě stě let vrátil čas a vesničkou se prošel první majitel roubenky, trefil by domů bez zaváhání. Gruntovní rekonstrukce, které se ujali dva šikovní architekti, se opravdu povedla.

Chalupu vlastnili v minulém století tři bratři, staří mládenci. Těžko dnes říct, jací to byli lidé. Ale o stavení se moc nestarali. Po jejich smrti zdědil stavbu, která byla v zoufalém technickém stavu, jejich vzdálený potomek. Nevěděl, co si s polorozpadlou památkově chráněnou chalupou počít, proto ji nakonec nabídl k prodeji.

Šťastná náhoda

Rodiče dnešního majitele ten kraj milují. Je krásný svými lesy a stráněmi jako stvořenými pro výlety pěšmo i na běžkách, půvabný vesničkami s tradiční architekturou. „Naši mají v oblasti severního Horácka přátele, věděl jsem, že by je potěšilo, kdyby tady měli též nějaké stavení,“ přibližuje pan Luděk motiv faktu, že se stal chalupářem. Sám by víkendové obydlí ani nehledal. Je stavař, jeho firma staví v Brně půdní byty, takže má práce až nad hlavu. Ale zapracovala náhoda.

„Byla to jedinečná příležitost. Jeden známý měl rozjednanou koupi staré roubenky v téhle nádherné vsi, kde je skoro nemožné něco získat. Svěřil se mi, že se bude muset majiteli omluvit, protože by neměl dost prostředků na rekonstrukci. Chalupa totiž neměla základy a celá se hroutila. Trámová konstrukce byla z devadesáti procent zničená, prolezlá brouky, držela pohromadě silou vůle,“ líčí Luděk dramaticky.

Rozhodl se během chvilky. Věděl, že udělá velikou radost rodičům a sestře, která má malé děti. A myslel při tom i na sebe, na to, že také do jeho rodinky zanedlouho přibude další člen. Od kamaráda získal kontakt na majitele chalupy a během pár dnů ji koupil.

Architekti „vidí za roh“

Přestože je Luděk od fochu, přiznává, že do tak velké a náročné rekonstrukce by se sám nepustil. „Nechtěl jsem do toho vstupovat se svým amatérizmem. Navíc mi bylo jasné, že toto musí dělat někdo, kdo má cit pro venkovskou architekturu. Oslovil jsem jednu místní architektku, ale neměla čas a doporučila mi manžele Sladkých z ateliéru Maviom v Novém Městě na Moravě. Že prý jsou šikovní a dovedou tyhle věci zvládat tak, jak se má.“

Dnes by to bez výhrady podepsal. A přidává další chválu. Architekti Martina a Vít Sladkých nejen zachovali ráz roubenky, dbali na dodržení původních materiálů a technologií stavby, ale ujali se také vyjednávání s ministerstvem kultury o možnosti vyjmout chalupu z památkové ochrany a dalších nezbytných aktivit.

„Stavení už zkrátka nesplňovalo parametry, které mělo mít jako kulturní památka. Z památkového fondu se proto podařilo ji vyjmout a my jsme měli při rekonstrukci trochu volnější ruce,“ konstatuje majitel. „Přesto vše probíhalo za intenzivního dohledu památkářů nebo spíš ve spolupráci s nimi,“ ujišťuje. „I to vyřizovali manželé Sladkých. Já jsem vždy jednou za měsíc přijel a řekli jsme si, co je potřeba dál udělat. Všechno organizovali oni.“

Kdo se pouští do větší rekonstrukce, měl by k ní podle Luďkova názoru rozhodně přizvat architekta nebo projektanta. „Nakreslit něco umí kdekdo. Ale vyřídit potřebná povolení, pohlídat termíny a citlivou realizaci, to už je kumšt. Architektovi člověk sice nějakou korunu zaplatí, ale on vám pak dovede ušetřit zase někde jinde. Vymyslí věci, které vás nenapadnou, pokud to neděláte dnes a denně. Oni zkrátka vidí za roh.“

Investor a architekti si padli do noty i výběrem firmy, která se stavby ujala. „Pro mě bylo důležité, aby na rekonstrukci z větší části pracovali místní, kteří mají k tomu prostředí nějaký vztah,“ potvrzuje Luděk svůj cit pro věc. „Martina s Vítem oslovili firmu Roubenky Vysočina, jejíž majitel je dokonce odsud, z této vesničky. Byla to výborná volba.“

Dřevo, modrá a bílá

Vlastník roubenky, kterou vám představujeme, šel s důvěrou v práci architektů tak daleko, že jim nechal volnou ruku, i pokud šlo o řešení a zařízení interiérů. Stejně jako zůstal tradiční venkovní vzhled stavby, chtěl zachovat i původní proporce v interiéru. Ale komfort bydlení a technologie měly být zcela současné.

„Dál bylo moje zadání jednoduché: dole velkou světnici a ložnici pro rodiče, aby nemuseli chodit do schodů, a další dvě ložnice – pro mě s partnerkou a pro sestru s rodinou – v patře. Do detailů jsem nechtěl vstupovat. Když má člověk moc požadavků, věci to často neprospěje. Hlavně jsme to tady nechtěli přeplácat, nejsme žádní kramáři. Řekli jsme si, že nebudeme dělat to, co je časté, že když doma něco překáží, odveze se to na chalupu…“

Stavba ještě svítí a voní novotou. Člověk do ní vstupuje skoro nábožně. Obklopí vás světlé dřevo, bílá stropů a někde i stěn a na oknech a venkovních dveřích krásná šedomodrá, která je v tomto kraji tradiční. Architekti prý její míchání také konzultovali s památkáři.

Ze zádveří jdeme do síně, kde jsou naproti dveře do koupelny a vpravo do nevelké haly, z níž stoupá schodiště do patra. Jsou tu i dveře do ložnice rodičů a do velké světnice. V ní je vlevo od vstupu kuchyňský sporák s kachli v podobném tónu, jako mají okna a dveře. Stavěl je pan Glas, kamnář z Nového Veselí. Napravo nepřehlédnete bílou rustikální kuchyňskou linku s krásnými atypickými doplňky, kterou vytvořili truhláři na základu typové kuchyně z IKEA.

Dominantou místnosti velké zhruba pětadvacet metrů čtverečních je parádní stůl z dubových palubek. Na lavici u stěny a na bílých tonetkách se u něj pohodlně usadí deset lidí. „Když je chladno, hrnou se děti hlavně na lavice. Za opěradlem a vlastně v pruhu okolo celé místnosti je v podezdívce stěnové topení,“ vysvětluje Luděk.

V kachlových kamnech, jejichž zadní část vstupuje ještě do ložnice rodičů jako výměník, se topí, jen když už je opravdu zima. Jinak je tu teplovodní elektrický kotel. „Lze jej ovládat na dálku, mobilem, takže si před příjezdem můžeme přitopit. Pořízení SIM karty do kotle není nijak nákladné a dál už se platí jen deset korun měsíční paušál a esemesky,“ chválí majitel tento systém.

Kotel ohřívá teplou vodu nejen pro stěnové topení, ale také do topení podlahového, které je všude pod dlažbou. To znamená v koupelně a záchodě a v části síně. Na teplovodní systém jsou napojeny i bílé žebrové radiátory, které v místnostech skoro nepostřehnete. Jsou subtilní, ale mají prý velkou výhřevnost.

Srovnáme se tu dobře

Vystoupali jsme po dřevěných stupních do patra. Prostoru nad schody se říká herna, i když na první pohled není patrné proč. „Je tu dost místa a žádný nábytek, děti si tady hrají, když zrovna nejsou na zahradě. Ale je tady i koutek pro příležitostné spaní, když se nás na chalupě sejde víc,“ ukazuje Luděk prostorné letiště z matrací za zídkou nad schody. „Rádi je využijí i děti,“ směje se.

Nakoukli jsme do ložnic – v té velké u přední štítové stěny spává Luďkova sestra Markéta se šestiletou Michalkou a o dva roky mladší Danielkou, naproti Luděk s Lenkou a Adélkou, které už je rok a půl. V ložnicích je jen tu a tam komoda, ale nikde žádná skříň. Ptám se, zda tady přece jen nechybějí úložné prostory.

„Jak už jsem říkal, nechceme chalupu zakrámovat. Skříně, které jsou dole v zádveří a předsíni, nám na šatstvo bohatě stačí. Jedna skříň je taky v koupelně, ale v ní je umístěn kotel a pračka. A sportovní potřeby a další objemnější věci dáváme do skladu, který je přístupný i zvenčí. Srovnáme se tu všichni dobře,“ ujišťuje náš průvodce.

Moc rádi se tady setkávají v rodinné sestavě, ale když to někomu nevyjde, chalupa prázdná nezůstane. „Rodiče jezdí s přáteli, sestra s přáteli… Ti samozřejmě spí klidně v ostatních ložnicích,“ udivuje nás Luděk informací svědčící o tom, že jsou si všichni velmi blízcí. A problémy, které přináší soužití některých rodin v podobných situacích, jsou jim na hony vzdálené.

Trávník a červené tulipány

Na zahrádce, která obklopuje světle zlatou roubenku se šindelovou střechou, vidíme jen staré ovocné stromy. Hrušeň, jabloň, vzrostlou lípu a vlevo u branky i vpravo u plotu vrby. „Stromy byly v katastrofálním stavu, ale snažili jsme se je zachránit. Můžou tady být jen dřeviny a vůbec rostliny, které jsou v tomto kraji tradiční. Chtěli jsme udělat všechno správně, tak jsme požádali architekty, aby sehnali zahradnickou firmu.“

Ptám se, zda manželům Zemanovým z firmy Luka, kteří se zahrady ujali, patří chvála i za bezchybný zelený pažit. Luděk se upřímně rozesmál. „Trávník? Loni v létě, po dokončení stavby, byl značně zdevastovaný. Vím, jak dlouho trvá příprava půdy, setí a čekání, zda vzroste, nebo nevzroste. Ale měl jsem drzý požadavek, že až jednatřicátého června přijedu s holkama na dovolenou, byl bych rád, kdyby nás tu čekal pěkný trávník a červené tulipány. Byla to samozřejmě legrace a nadsázka. Ale nakonec jsme to vymysleli. Měli jsme přijet v pátek a ve čtvrtek naběhli borci a položili travní koberec!“

S tím, že se trávník ujal a drží pěkně pohromadě, pomohla nakonec také paní architektka Sladká. Její otec sem z nedalekých Blatin dva týdny denně jezdil a zaléval. A Luděk se raduje, že když sebou rok a půl stará Adélka pleskne na zem, nic se jí nestane. „Zahrádka měřící necelých dvě stě metrů čtverečních nebyla plánovaná jako okrasa, ale hlavně jako místo, kde by mohly děti běhat na trávníku a kopat do balónu,“ vysvětluje. „A chalupa aby tím pádem nepředstavovala honičku, ale maximální pohodu.“

Tomuto názoru nahrává i stará lípa. Některý z Luďkových předchůdců ji zasadil na jih od stavení. Současný hospodář vyrobil letos lavičku a umístil ji za chalupu. Košatá koruna stromu poskytuje svůj stín všem, kdo sem zamíří načerpat klid a pohodu.

„A když je nějak moc klidu, vyrazíme na procházku a občas na houby. Ale nic nehrotíme, nesušíme, nezavařujeme, užíváme si té krásné chaloupky. Jsme normální lidi. Věřím, že už se to o nás ví.“

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: JIŘÍ ERNEST