U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PTÁM SE…
Kategorie: Aktuálně | Autor: Magdalena Lautnerová
Jsem v důchodovém věku – to jen na okraj, abych upřesnila délku své paměti. V roce 1957 po smrti Antonína Zápotockého byl léčitel Jan Mikolášek dán do “klatby”. V prezidentovi ztratil svého ochránce a následoval fingovaný proces, na jehož základě byl až do roku 1963 vězněn. Další věhlasnou léčitelkou byla paní Kamenická. Její ordinaci se nepodařilo ani komunistickému režimu zrušit. Denně ji vyhledalo až na tři sta lidí, kteří hodiny trpělivě čekali v zástupech u jejích dveří. Tehdy jsem ještě ani já moc nevěřila, že bylinky jsou tak mocné. Uvěřila jsem teprve, když čaje od léčitelky pomohly mému manželovi a synkovi tam, kde oficiální medicína selhala. Uplynulo více než třiačtyřicet let od uvěznění pana Mikoláška a náš současný parlament schválil zákon zakazující léčitelství. Skutečnost, že nás bolí klouby, máme bolesti v zádech, trápí nás dna, trpíme urputnými bolestmi hlavy – je odrazem našeho životního stylu. Může za to i strava a medicína nás také nabádá, abychom jedli zdravě a užívali vitaminy, minerály. To je ale tak vše, v čem se lékaři s léčiteli shodnou. Jídlo je totiž něco hmotného, můžeme je vidět, sáhnout si na ně, ochutnat, přičichnout – proto jsme ochotni i naslouchat. Díky tomu, že psychiatrie a psychologie jsou uznávanými vědeckými disciplinami, obecně se připouští, že určitý podíl na našich nemocech má i zvládání každodenního stresu, jak jsme naladěni, v jakých emocích si libujeme. Na všechno dostaneme pilulky. Pravda, trochu nás utlumí, občas podráždí žaludek, proženou střeva (nebo právě naopak). Ale rychle a účinně. Symptomy skutečného problému často jen “překryjí”. Přitom emocionální bolest často škodí a bolí víc než fyzická! Abychom se opravdu uzdravili, mnohdy kromě pomoci lékařů a léků potřebujeme dopídit se i příčiny bolesti a nemoci. Porozumět, co se skrývá za našimi problémy, znamená ve většině případů i se jich zbavit. Naše babičky moc dobře věděly, která kytka udělá dobře srdci, ledvinám či slinivce. Čaj měl svoji vůni, teplotu a hlavně byl připravován s láskou a péčí někoho blízkého, jehož přítomnost příznivě ovlivňovala psychiku. Přesto, že byl čaj hořký, po vypití nám příjemně zavlažil všechny útroby. Dnes se každá bolístka řeší chemií. Kolikrát se v našem hrdle lék vzpříčí, polykáme jej ve spěchu, a protože není rychle nic jiného k zapití, vezmeme doušek kávy. Ale vraťme se k současnému dění. Zatímco léčitelé v evropských zemích (ale i na jiných kontinentech) mohou – při splnění určitých podmínek – oficiálně pracovat, nechat si za svoji práci zaplatit a jako řádný občan odvést státu daně, u nás jsou opět v “klatbě”. Skutečně demokratické státy svým občanům nezakazují, nenařizují, ale vytvářejí podmínky pro naplnění jejich zájmů. A protože také cítí zodpovědnost za svá rozhodnutí, řádně ohlídají, aby léčitelé své schopnosti prokázali a šarlatáni nemohli využívat důvěřivosti lidí. Co se změní zákazem? Drogy jsou také zakázány a zmizely snad z našeho života? Je o ně prostě zájem, tak jsou. (I když uznávám, že tento příměr není zrovna nejlepší.) Kde se však bere onen strach, že by léčitelé mohli klientům ublížit? Argument, že důvodem smrti pacienta bylo, že se nechal léčit od léčitele a nešel k lékaři, je mnohdy rozporuplný. Lékař tuto myšlenku obhajoval tím, že medicína dokáže 90 % onemocnění podobného druhu vyléčit. Ale co když právě tento pacient patřil do skupiny oněch 10 %? Kolik omylů v poslední době “prosáklo” z medicínských kruhů? A nikdo nevolá: Zrušte doktory! Navíc kdo bude chtít, nějakého svého léčitele si vždycky najde. Přitom může hrozit daleko větší nebezpečí, že narazí na neseriózního, který by licenci pro provozování své praxe nikdy oficiálně nedostal. Nedá se upřít, že želízko v ohni má též farmaceutický průmysl. Diskutuje se o rozšíření škály léků, kterou si budeme moci koupit bez lékařského předpisu. Jde o obchodní strategii nebo o zájem o zdraví občanů? Mnohé lidi povede při výběru dobrý instinkt, někdo si koupí určitý lék, protože pomohl sousedovi. Třetí skupina, která si nemoc zvolila jako program (už v dětství získali větší pozornost rodičů a okolí vždy, když onemocněli, tak proč v příjemném nepokračovat?) může na tuto benevolenci pěkně doplatit. Možná by bylo vhodné, aby pro skupinu pacientů se sklony k hypochondrii bylo na obalech – podobně jako na krabičkách cigaret – připojeno varování ministerstva zdravotnictví: Pořádně si přečtěte kontraindikace na přiloženém letáčku. Na závěr si kladu otázku, komu vlastně o co jde? Že by strach z konkurence? Farmaceutický průmysl přece tolik investoval do výzkumu a výroby a lidé si nakonec nasbírají bylinky za chalupou! Vysloví někdo z odborných kruhů konečně otázku, do jaké míry je krize zdravotnictví také krizí medicíny? Žádná metoda není samospasitelná. Ale občan by měl mít právo na svobodnou volbu, pokud voláme po odpovědnosti za své zdraví. Žádný zákon by mu v tom neměl bránit.
