Prostě krásná roubenka…

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Sotva Jan a Jaroslava dostali chalupu od Janových prarodičů, hned ji začali předělávat k obrazu svému a od té doby pořád něco budují. Přes všechna vylepšení si však paní domu stále myslí, že spousta věcí ještě není hotových tak, jak by si přála.

Babička nám vždycky říkávala, ať se ani neopovažujeme chalupu někdy prodat, jinak nás bude chodit strašit…,“ začínají vyprávět manželé Jan a Jaroslava Ječných, majitelé malebného stavení ve Vesci u Sobotky.

„Chvílemi jsme měli přestaveb už plné zuby, takže ta myšlenka nám párkrát projela hlavou. Jednou jsme o prodeji dokonce vážně uvažovali. Pak se ale z trámů začaly ozývat podivné zvuky a od té doby nás to raději nenapadlo…“

Tvrdá realita

„V chalupě bydlíme více než dvacet let. Předtím jsme ji celých pět let dávali do pořádku a dojížděli sem z nedaleké vesničky každý den po práci. Představy ani to správné nadšení nechyběly, realita byla trošku horší. To víte, první zmínky o této usedlosti se datují k roku 1640, tak si jistě dokážete představit, jaký byl asi její stav,“ konstatuje Jaroslava. A pokračuje: „Řekli jsme si však, že se pokusíme dát chalupě nějaký styl, který bude odpovídat dnešní době. Až později nám došlo, jaký úkol jsme se rozhodli splnit. Ještě že mám tak šikovného manžela!“ dodává se smíchem.

Tepelná pohoda

„Všechny práce jsme se pokoušeli dělat sami jen s pomocí kamarádů, rodiny a jednoho šikovného řemeslníka, pana Matějky, kterého se mi podařilo sehnat na výpomoc,“ rozpovídá se Jan. „Co se chalupy týká, ne že by byla úplně neobyvatelná, ale dnes jsou na bydlení jiné nároky. Celá byla v podstatě dřevěná, vyspárovaná mazaninou a stavba sedala dolů. Roubení bylo nutné opravit. A protože řemeslníků na podobné práce je málo, a když už se najdou, jsou drazí, tak jsem se dal do oprav.

Chalupu ale bylo potřeba nejdříve odizolovat. Na dřevěné trámy jsme dali deset centimetrů skelné vaty, za to vyzdili tvárnice, aby dovnitř nešla vlhkost, přidali dva centimetry polystyrenu a pak ještě sádrokarton,“ popisuje. „Někoho možná zarazí, proč jsme zvolili do roubenky sádrokarton, podle někoho tam nepatří, ale dívejte se na to tak, že dnes se zkrátka nabízí spousta možností a různých materiálů, které mohou při stavbě pomoci nebo přinejmenším ulehčí práci. Mám-li být upřímný, u nás to byla taková z nouze ctnost. Chtěl jsem zamezit vnikání par vznikajících při běžném provozu domácnosti do obvodových částí roubené chalupy. Obával jsem se, aby nedocházelo k průniku vlhkosti do dřeva přes přizdění a aby se vlhkost nesrážela z vnitřní strany roubené části. Proto jsem na přizdění nalepil tvrzený polystyren a sádrokarton. Tím vznikla jakási parozábrana a také se zdokonalila tepelná izolace rekonstruované části domu. A že jsem tyto materiály použil, nikdo nepozná,“ zdůrazňuje. „Zdi jsou teď čtyřicet centimetrů široké a v chalupě je teplo.

Jeden člověk mi tenkrát, když jsme s opravami začínali, říkal takové moudro, které nazval součinitelem lidské tepelné pohody. Znělo zhruba takto: Součet teploty ovzduší a zdí musí odpovídat teplotě lidského těla. Řídil jsem se tím a vyplatilo se…“ pochvaluje si Jan.

Proměna chlévů

V místě bývalých chlévů Ječní zbudovali místnost, která dnes patří rodinným oslavám a posezení s přáteli. „Inspiraci jsme načerpali v nedaleké restauraci, jejíž prostředí se nám tak líbilo, že bylo téměř ihned rozhodnuto pokusit se o něco podobného i doma. Jenomže, jak už je u nás asi zvykem, vzali jsme si opět pěkně velké sousto,“ shodují se manželé. Při počátečních opravách hrozilo, že se strop proboří. To když jednomu z kamarádů, kteří pomáhali s odstraňováním nánosů na pískovci, projela noha klenbou.

„Doufali jsme, že klenba vydrží. Chlév je totiž postaven z nádherných kvádrů a byla by škoda, kdyby se nezachoval v někdejší podobě. Všechno jsme čistili ručně a představte si, náramně nám posloužil nástroj našich předků z roku 1878, který jsme v chalupě našli!“ Z hospodářské části Ječní udělali byt pro dceru Olgu a v místě bývalého „bydliště“ prasat a ovcí venkovní posezení.

O nápady není nouze

O nápady tu není nouze především díky Jaroslavě, která se v zařizování a zkrášlování místností přímo vyžívá. I několik originálních vychytávek týkajících se stavebních úprav je z její hlavy. Vymyslela například šikovnou „schovku“ pro aparaturu krbu, která je napojena na podlahové topení v jednotlivých místnostech. „Když jsme doma jen sami s manželkou, hodně využíváme k vytápění krb,“ říká Jan.

„Dříve tady stála kachlová kamna. Ta už ale v době, kdy jsme chalupu dostali, byla bohužel třicet let zbouraná, proto padlo rozhodnutí na jejich místo dát krb. A protože měl být postaven na stejném místě jako kamna, tedy v podstatě uprostřed předsíně, nastal problém. Nevěděli jsme, kam umístit příslušenství, které ke krbu náleží, tedy čerpadlo, které vhání teplo do podlah. Tehdy manželka navrhla, že krb jednoduše obezdíme a nad ním se nechá udělat falešné okénko.

Proč falešné? Protože vypadá jako venkovní, jen s tím rozdílem, že spojuje obývací místnost s předsíní. V domě plní funkci nikoli větrací, nýbrž dekorační, ale zároveň při otevření pomáhá proudění tepla, které příjemně cirkuluje jakoby dokolečka přes všechny místnosti. „Za to taky svou manželku dodnes neustále chválím!“ pokyvuje Jan.

„I mě občas něco napadne, nemyslete si! Například nápad, jak využít starou postel, je z mojí hlavy,“ vzpomene si. „Jako malý kluk jsem na chalupu jezdil každý rok na prázdniny a trávil tady celé léto. Když pak v sedmdesátých letech přišla ona ‚umakartová‘ doba, babička s dědou se rozhodli všechen nábytek vyházet a nahradit ho novým. Krásný dřevěný nábytek vystrkali z chalupy do stodoly a tam i zůstal. Celé roky ležel na zemi na hlíně, kde samozřejmě shnil. Jedno čelo postele se mi ale tenkrát líbilo, a tak jsem ho jako kluk dal do sena na půdu, ale pak na ně zapomněl,“ popisuje. „O to větší byla moje radost, když bylo po letech celkem zachovalé objeveno. Je to jediná věc, která se zachránila z doby mého dětství, a když se dnes na ni podívám, ta bezstarostná léta se mi připomenou…

Teď máme čelo v obývacím pokoji, kde slouží docela jinak než tenkrát. Zdobí skříňku s televizí, které dnes neřekne pro celkový vzhled nikdo jinak než maňáskové divadlo.“ Nápad vylepšit ho ještě oponou ale rodina zavrhla.

Co je staré, nemusí být nutně špatné

Zajímavostí zůstává, že ne všechno, co k chalupě kdysi patřilo, manželé odstranili. Takovým důkazem je skoba na horním trámu v jednom z pokojů. Tu využívali jejich předci na výrobu košťat z březového proutí. „Nechali jsme si ji na památku. Čas od času se někdo zeptá, co a proč to tady máme… Jsem rád, že některé věci chalupě zůstaly a mají svoje místo. Když nepřekáží, nevidím důvod je likvidovat,“ pokračuje Jan.

Dalším příkladem snahy zachovat tradiční vzhled je podlaha v dnešní ložnici. Jan a pan Matějka si při její opravě pěkně vyhráli. Jan chtěl opět využít původní prkna z chalupy. Byla sice už pěkně prochozená, nebyla však nijak zvlášť napadená škůdci, tak proč je nenechat. „Napadlo mě, že přece z druhé strany nemůžou být tak špatná. Vytloukl jsem je ven a otočil. A skutečně! Druhá strana byla v perfektním stavu. Všechna prkna jsme zbrousili a natřeli teplou fermeží a lakem. A výsledek? Jsou jako nová.“

Na stejné téma manželé zmiňují ještě jednu historku: „Podobná situace, jako tomu bylo s babičkou a dědou a jejich nábytkem, se stala i nám. Při rekonstrukci před dvaceti lety jsme si řekli, že v patře obložíme starou původní roubenou část tenkrát moderními palubkami. Dnes se oba divíme, jak jsme mohli takovou krásu zakrýt. A jsme zase u známé pravdy, že všechno nové nemusí být nejlepší. Stejně jako byste tenkrát nevysvětlili babičce, že vyházet starý nábytek je hloupost, nebylo to jiné ani s námi,“ přiznávají.

„Ale člověk se vyvíjí… Tenkrát jsme palubky považovali za vrchol. Před pár lety jsme je strhali, roubení očistili, natřeli fermeží a trámy vyspárovali kašičkou z vápna, cementu, písku a trošky perlitu. A líbí se nám mnohem víc. Doporučuji pak už jen po zaschnutí spáry přebílit,“ ukazuje na staronovou stěnu náš hostitel.

„Dnes, po pětadvaceti letech si myslím, že se rekonstrukce celkem povedla. Určitě je však co vylepšovat. Je to pořád dokola – s jednou prací skončíte a je třeba udělat další, takže o zábavu je postaráno na celý život,“ uzavírá povídání Jan.