Proměna stoletého přístřešku

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, Doporucujeme, Ostatní stavby

Nejdřív se měla ve víkendový ráj pro pětičlennou rodinu proměnit stodola. Ale při její rekonstrukci si majitel upravil k bydlení vedle stojící přístřešek. A u toho zůstalo.

Antonín Jeníček jezdil na Sedlčansko odmalička. V jedné vsi nedaleko Slapského jezera měl příbuzné, a tak prochodil ten romantický kraj křížem krážem. Stavby a jejich sounáležitost s krajinou ho vždycky zajímaly, proto vystudoval architekturu na ČVUT a pak ještě na Akademii výtvarných umění. Když se oženil a podařili se jim se ženou tři kluci, začal přemýšlet, kam budou o víkendech z přelidněné Prahy jezdit.

S výučním listem zedníka

Po dlouhé době se znovu ocitl v místech svých dětských toulek – a bylo jasno. „Na konci jednoho selského dvora jsem uviděl stodolu, byla už dost rozsypaná, a vedle ní přístřešek, kam se dřív ukládaly mlátičky a žebřiňáky. Nějak mi ty stavby padly do oka, tak jsem přesvědčil sedláka, aby mi je prodal. Už je to skoro třicet let.“

Do přestavby se odvážně vrhl sám a teprve v té chvíli ocenil, že na technice museli v prvních dvou ročnících povinně zvládnout nějaké řemeslo. Antonín se vyučil zedníkem. Na všechno ovšem sám stačit nemohl. „Veliký krov ze stodoly mi pomohli snést tesaři. A já už jsem přemýšlel, co uvnitř těch šedesát roků starých zdí vyroste.“

Jako provizorium po dobu stavby upravil pro rodinu sousední, podstatně nižší a také o něco užší přístěnek. „Jak potvrzoval secesně vymalovaný letopočet L. P. 1903, je dokonce starší než stodola. Přitom krov byl zachovalý. A protože jsem i tenhle náš dočasný domov dělal dost pečlivě, nakonec jsme tady zůstali. Na nějakou novou stavbu ani nebyly peníze, protože jsme měli tři děti. To, co jsem měl vymyšlené do stodoly, zůstalo jen v plánech. Nelituju. Nakonec z ní vznikl parádní dvorek.“

Sala terrena

Dvorek je pro ten impozantní prostor označení zcela nevýstižné. Pod neexistujícím krovem vznikl nádherný zatravněný dvůr obrostlý kolem dokola břečťanem. Je ohraničen kamennými zdmi stodoly, sníženými z pěti metrů na příjemné dva, které vytvářejí zajímavý intimní prostor. Jsou v něm dva průchody – jeden od statku a druhý, zkrášlený malou pergolou, do polí. A na konci prostranství je při jednom bývalém štítu stodoly otevřený přístřešek.

„Říkám tomu honosně ‘Sala terrena’,“ vysvětluje pan architekt s gestem hodným římského senátora. Aby mohl i tento venkovský zahradní sál sloužit pro relaxaci či koncerty, zabudoval chalupář do jeho čela osm metrů širokou lavici z ručně tesaných trámů. „Zbyly z krovu stodoly a bylo mi líto je rozřezat. Sedávám tady s potěšením hlavně na jaře, když ze starých kamenných zdí začínají vylézat mouchy. Pomalu se ohřívají a vzpamatovávají a já se tu uvelebím jako starej dědek a koukám na ně. Všude kolem klid a mír – jen vrabci na mě pokřikují. Takže si užívám i té muziky.“

Dělicích příček netřeba

Ze zeleného dvora vedou úzké dveře do kůlny, která se proměnila v chalupu. Když se majitel rozhodl, že právě toto bude jejich víkendové království, uložil podlahu na hranolky 10 x 10 centimetrů a z obou stran stavby otevřel provětrávací průduchy. Předešel tak nejen vzlínání vlhkosti, ale hlavně působení radonu, který se v této lokalitě v podloží vyskytuje. Borová prkna nejsou ničím natřená, prý se jen dvakrát za rok vydrhnou.

Vpravo míjíme veliké letiště, na němž se rozhodně vyspí víc lidí, než naznačují tři polštáře, a obdivujeme další oblíbené místo pána domu – veliký dubový stůl. I ten, stejně jako většinu zařízení, stvořil vlastníma rukama. „Stůl je srdcem celého prostoru. Tady se vždycky sejdeme a povídáme,“ vysvětluje náš průvodce. K šesti krásným starými židlím se však dnes, když se rodina rozrostla, často musí přidat i v koutě připravené tonetky…

Nevelká kuchyň není od obývacího prostoru oddělena stěnou. Vymezuje ji jenom pec, před níž je postaven sporáček s kachlovým obkladem. „Pec jsem si vymyslel vlastně jen jako ohřívárnu a příjemné poležení. Péct se v ní nedá. Vyzdil jsem ji ze šamotových cihel a část obložil kachli ze starých kamen. Nahoře je záklop z betonu, do kterého jsem přidal skleněné střepy, aby se v něm lépe akumulovalo teplo. Proudí tam ze sporáku, s nímž je pec propojena dvěma kouřovody. Ten na zimní provoz vyhřívá pec, letním pouštíme teplo při vaření pánubohu do oken.“

Stejně jako děda Antonín mají své oblíbené místo i jeho vnoučci. Je to samozřejmě pec. Milují nejen pohovění na lůžku o rozměru 2,5 x 1,10 metru, ale i báječnou schovávačku, do níž se vstupuje zezadu, z uličky, mířící k dalším dveřím.

Trucovna, v níž se netrucuje

Zmíněnými dveřmi vycházíme do prostoru, který nechal majitel částečně otevřený až do krovu. Nad námi je dvouramenné schodiště, které vede do podkroví. O pozornost se však hlásí také šedomodré kovové schůdky, které se vznesly k trojúhelníkové podestě. „Dělal mi je místní zámečník, na tohle řemeslo výuční list nemám,“ reaguje pan architekt na můj tázavý pohled. „Ale samozřejmě jsem je navrhoval. Ke střednímu svisle umístěnému železnému plechu tlustého jeden centimetr jsou po obou stranách přivařeny mlynářské schody. Jejich schodnice a podschodnice jsou ohýbané z plechu zhruba poloviční tloušťky. Zábradlí je ocelové s dřevěnými madly. Takže všechno prakticky za pár korun.“

Po těch úžasných schodech člověk vystoupá do malé komnatky, které se říká trucovna. Je vybavena stolem, křesílkem a postelí. A ten, kdo se v ní ubytuje, obvykle vůbec netrucuje, ale naopak si pobyt moc užívá. Pro objektiv však je trucovna přece jen malá, takže si můžete jen představovat…

Starou pumpu uprostřed kruhu dlážděného z cihel však obdivovat můžete. Díky šanci fotografovat z podesty, na niž se vystoupá dvouramenným dřevěným schodištěm, je krásně vidět, jak se tento dvojkruh z dobře pálených cihel, z nichž byl vyzděn štít stodoly, odlišuje od ostatní dlažby. Ta je z rozebraných částí obvodových zdí stodoly. Je kladena do písku a spáry jsou uzavřené cementem. Už třicet let.

Za zmínku jistě stojí i fakt, že tato studna s pumpou byla donedávna jediným zdrojem vody a tedy i koupelnou otužilých chalupářů.

Světlo do podkroví

I když je postel v přízemí hodně široká, díky čemuž se uprostřed špatně ustýlá, celá rodina se na ní samozřejmě nesměstná. Další možností je dvoulůžkový gauč v podkroví. Jde o stejně velký a stejně otevřený prostor jako dole. Je osvětlen francouzským oknem ve štítě, což by spáčům i čtenářům u kulatého stolku mohlo stačit, ale pán domu si tu zařídil i pracovnu.

Nad jednoduchým kancelářským stolem, kde ani dnes nenajdete počítač, ale „jen“ papíry a obyčejné tužky, vyřízl chalupář otvor zhruba 1, 20 metru široký a 90 centimetrů vysoký. Osadil jej napevno obyčejným oplechovaným oknem, k němuž na zimu přisazoval shora ještě okno s dvojsklem. „Byl s tím problém, protože okno se nedalo otevírat a mohlo se mýt jen ze střechy. Tak jsem si po devadesátém roce pořídil dvě pěkná okna od Veluxu a jsem moc spokojen.“

Kutilové jsou šťastní

Když se dá do svépomocných úprav stavení odborník, je to paráda. Jak se ovšem dívá na kutily, kteří to třeba dobře myslí, ale naopak moc neumějí? „Chovám k lidem tohoto druhu veliké sympatie už proto, že nesedí věčně u televize. Když si člověk vytvoří něco sám, má z toho určitě větší radost, než když si všechno nechá udělat. A i když se třeba leccos nepovede, nic se neděje. Kutilové jsou šťastní a zůstávají normální. Pokud se ovšem chtějí pouštět do věcí, které opravdu neumějí a neznají, měli by se poradit s nějakým řemeslníkem.”

Antonín Jeníček – kutil velmi erudovaný – byl šťastný, pokud bylo na chalupě a v přilehlém dvoře co rekonstruovat, upravovat. Na léto si vždycky do posledního hřebíku přichystal materiál a objednal si náklaďák. Nemá totiž ani auto, tak si musel všechno dobře promyslet a přivézt „jedním vrzem“. Jenže když bylo hotovo, uvažoval, že snad chalupu prodá.

„Bez práce pro mě nemá cenu. Kolem zahrady je jí minimum, žádné záhony se zeleninou a jahodami, jako když byli kluci malí, už nemáme, jsou tu jen nějaké pivoňky a lilie. A trávník. Abych nezatížil svět ani decilitrem zbytečného smradu z motoru, mám Husqvarnu na ruční pohon. Ale jenom kvůli sekání trávy není nutné jezdit. Když přeroste, vezmu ji kosou.“ Takhle uvažoval, když jsme jej před pár lety navštívili.

Když jsem se nedávno s panem architektem potkala, radoval se z toho, že se mu podařilo vestavět do kůlny minikoupelnu. „Je to jen prostůrek sto osmdesát na sto pětasedmdesát, ale je tam umyvadlo, sprchový kout a po třiceti letech dokonce i splachovací záchod. Obložil jsem to dřevem a ve zdi vyboural okénko. Vnoučata mají přece jen komfort,“ usmívá se.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: ANTONÍN VODÁK