Příbuzní včel

V našich zahradách se kromě medonosných včel prohání i její blízcí příbuzní z řad blanokřídlého hmyzu. Přestože z přítomnosti některých se chalupáři a ještě více chovatelé včel a čmeláků netěší, v přírodě mají všichni své důležité místo.

Foto: Shutterstock

Pokud bychom si chtěli jen ve zkratce představit jednotlivé příbuzné nejznámější a nejoblíbenější hmyzí obyvatelky našich zahrad – včely medonosné, nestačil by na to ani speciál časopisu. Do nadčeledi včely (Apoidea) spolu s ní patří také včely samotářky, čmeláci a pačmeláci. Mnohé zástupce jednotlivých druhů od sebe nerozezná nejen nezkušené oko laika, ale často ani nedobrovolní hmyzí hostitelé. Ať už je vnímáme jako užitečné či zdánlivě škodící, jsou fascinující stavbou těla, umem i rafinovaností.

Pískorypku černolesklou lze zaměnit s dělnicí včely medonosné. Foto: Shutterstock

Drvodělka potulná je naší největší samotářskou včelou. Foto: Shutterstock

Včely samotářky

V České republice se vyskytuje přes 600 druhů samotářek, které se dělí na podskupiny nohosběrných a břichosběrných. Podle čeledí je řadíme mezi hedvábnicovité, pískorypkovité, ploskočelkovité, pilorožkovité, čalounicovité a včelovité. Některé připomínají vosy či čmeláky. Nejdrobnější měří jen několik milimetrů, největší 3 až 4 centimetry. Nejsou útočné, snaží se „zmizet po anglicku“ a nebudit pozornost u svého hnízda.

Drvodělky si vytvářejí hnízda ve ztrouchnivělém dřevu. Foto: Shutterstock

Foto: Shutterstock

Od medonosných včel se odlišují samotářským způsobem života, i když některé druhy, kupříkladu ploskočelky, žijí v jednoduchých společenstvech a mají i své dělnice. Najdeme mezi nimi ale také sociální parazity, tzv. kukačky a kleptoparazity, kteří o své potomstvo nepečují sami, ale vstupují do hnízd sociálních včel a zde buď převezmou roli královny, nebo nakladou vajíčka do hostitelových buněk. Jsou jimi například nomády a zdobnice.
Hnízda si samotářky nejčastěji budují v zemi. Ve stoncích s dřevěnou duší si staví malá hnízda kyjorožky, jež se o své potomky jako jedny z mála starají ještě ve fázi larvy. Drvodělky řadící se mezi naše největší druhy hnízdí v suchých dutých lodyhách, mrtvém dřevě a hálkách. Pelonosky a zednice se rády usídlí v narušené omítce. Zednice si budují i důmyslné úkryty z prázdných šnečích ulit, které zamaskují senem a zeleným nátěrem z rozžvýkané trávy. Čalounice šijí pro své larvy „spacáčky“ z ústřižků listů.

Zednice rohatá je významná opylovačka ovocných stromů. Vyskytuje se v lokalitách s nejteplejším mikroklimatem. Foto: Shutterstock

Na rozdíl od medonosných včel si samotářky mezi druhy rostlin nevybírají. Vzniká tím riziko, že na různé rostliny přenesou cizí pyl. Z toho důvodu jsou méně výhodnými opylovači.

Čmelák hájový se od zemního liší menší velikostí a citronově zbarvenými pásky. Foto: Shutterstock

S nadsázkou lze říct, že čmelákům nevoní nohy. Že už byl na květu jiný, poznají právě podle jejich pachu. Foto: Shutterstock

Čmeláci

Brumlavých „medvídků“ bylo v našich končinách popsáno přes 30 druhů. Tělo mají hustě ochlupené, z barevných kombinací převládá černá se žlutou, ale také s oranžovou, červenavou až hnědou. Někteří jsou stále hojně zastoupení, jiní kriticky ohrožení a řada z nich vyhynula. Proto patří všechny druhy čmeláka (Bombus) v ČR mezi chráněné živočichy.

Pro čmeláky netypické teritoriální chování vykazuje čmelák rokytový. Foto: Shutterstock

Nejčastěji se můžeme setkat s čmelákem zemním, který je největším druhem svého rodu. Hnízdí v zemi v opuštěných norách hlodavců a krtků. Jeho dělnice vytvářejí zásoby pylu a medu, z nichž později krmí larvy podobně jako včely.

Květy hluchavkovitých bylin patří k významným zdrojům čmeláčí potravy. Foto: Shutterstock

Dále pak se čmelákem hájovým, rolním, lučním, skalním, lesním, zahradním a rokytovým. Poslední jmenovaný je značně teritoriální a na rozdíl od ostatních druhů své hnízdo brání před vetřelci už v okruhu dvou až tří metrů. Jeho agresivita vychází z nutnosti obrany proti ptákům, jejichž hnízda často obsazuje.

Největším a nejrozšířenějším čmelákem je v naší republice čmelák zemní. Foto: Shutterstock

Hnízda jsou využívána zhruba čtvrt roku, než se vylíhnou nové matky, které se do nich další sezónu mohou vracet. Pouze velmi mírní čmeláci rolní ve svých malých hnízdech ze suché trávy a mechu přežívají až do podzimních mrazů. Čmeláčí populaci lze chovat v úlech stejně jako včely.

Při opylování se čmeláci řídí čichem, poznají, jestli byl na květu před nimi už jiný čmelák. Umí také okusem listů přimět rostliny k rychlejšímu vykvetení.

Z kokonů se vylíhnou noví čmeláci. Foto: Shutterstock

Pačmeláci

Pačmeláci jsou v podstatě čmeláci, kteří ale ke svému vývoji potřebují pomoc společenství cizího druhu. Každý druh pačmeláka tak má svůj hostitelský druh čmeláka, jemuž se podobá. Nejsnadněji je od čmeláků rozlišíme podle tmavého zbarvení křídel.

Na čmeláku hájovém parazituje náš vlastní druh, pačmelák český. Foto: Shutterstock

Po průniku do hnízda může být pačmelák zabit, nebo zabije on královnu a naklade v něm svá vajíčka, z nichž hostitelé vychovají nové matky a samce, případně s hostiteli koexistuje. Pro chovatele čmeláků je tak velmi nebezpečným. Samozřejmě, že není v přírodě náhodou, ale má zamezit přemnožení čmeláčí populace.

Vzhledem k nejednotnosti vědeckých názorů, zda považovat oba rody za jeden, či nikoliv, se můžeme setkat s latinským označením pro čmeláka (Bombus) i přímo pro pačmeláka (Psithyrus).

Foto: Shutterstock

Dobré rady

• Pokud skutečně potřebujete hnízdo čmeláka odstranit, obraťte se na čmeláčí rychlou rotu (cmelaciplus.cz/cmelaci-rychla-rota), která slouží jako záchranářská síť po celé republice.
• K roji včel nevolejte policii nebo hasiče, kteří jej zlikvidují, ale včelaře, který se ho ujme. Nejbližšího najdete na mapavcelaru.cz.

Text: Zuzana Ottová
Foto: Shutterstock

Příbuzní včel