U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PREVENCE – NEJÚČINNĚJŠÍ PROSTŘEDEK PROTI VLHKOSTI
Kategorie: Stavení | Autor: Václav Hájek
STAVÍME
Stavbu je možné ochránit před neblahým působením vlhkosti již ve stadiu příprav výstavby správným výběrem staveniště, vhodným situováním v terénu a vhodnou konstrukcí objektu s dokonalou izolací proti vlhkosti.
Na každou stavbu působí spodní voda, která má v určité hloubce svou hladinu (obr. 1). Tato voda vzlíná vzhůru až do stavebních konstrukcí a proniká do jejich pórů. Má na tyto konstrukce obecně negativní vliv, proto se do zdiva nově stavěných objektů kladou plošné vodorovné izolace, které této jejich penetraci brání. Mnohé stavby, hlavně staré lidové chalupy, však tuto ochranu nikdy neměly. A u některých staveb novějších tyto izolace již svou funkci ztratily. Je však také mnoho staveb, na které kromě spodní vody působí i voda atmosférická, která vniká do okolního terénu deštěm nebo sněhem. Jestliže je v ne příliš velké hloubce pod povrchem jílovitá vrstva a terén je ve svahu, stéká atmosférická voda po této vrstvě a naráží na základy nebo suterénní zdivo objektu. O ochraně před touto vodou jsme hovořili již v minulém čísle ve článku Vlhkost ohrožuje stavby (o funkci dobře provedené střechy jako bariéry proti dešti a sněhu si povíme v některém z příštích čísel). Dnes budeme hovořit zejména o vzlínající spodní vodě.
Ochrana před vzlínající vodou
Jestliže jde skutečně pouze o vodu vzlínající a nikoli atmosférickou, existuje řada metod, jak se proti ní bránit. Jsou to metody elektrofyzikální a chemické, které nejsou sice moc pracné, ale jejich úspěch je podmíněn vysoce odbornou přípravou a provedením. Úspěch elektrofyzikálních metod, jmenovitě zatím nejrozšířenější elektroosmózy, závisí na důsledném seznámení s teorií a přesném elektrickém měření. V poslední době se pro odvlhčování zdiva používá tzv. mírné elek-troosmózy, kdy je minusová elektroda zabudovaná v zemi a kladná ve zdivu. Dochází ke klesání vlhkosti směrem k minusové elektrodě. Tato metoda je velmi šetrná ke zdivu, a proto se používá ve velkém rozsahu právě v památkově chráněných objektech (obr. 2). Princip chemických metod spočívá v tom, že se do zavlhlého zdiva napouští látka, která vytváří pro vzlínající zemní vlhkost nepropustnou přehradu. Vznikne tak, že se do zdiva vyvrtají šikmé otvory o průměru 16 až 40 mm po vzdálenostech 100 až 150 mm, do kterých se napouští infuzní roztok. Ten se vsakuje do zdiva a jelikož má schopnost proniknout do struktury materiálů stěny, vytváří nepropustnou clonu. Nejdále proniká infuzní tekutina maltou ve spárách, méně již do cihel a ještě méně do ostře pálených cihel. Do žuly, ruly nebo vápence však prakticky vůbec nevniká. Infuzní tekutina se aplikuje nejčastěji beztlakovým napouštěním (obr. 3). Tyto elektrofyzikální a chemické metody mohou realizovat odborníci s patřičným vybavením. Největší podíl svépomocné práce můžeme uplatnit při položení nové izolace prořezáváním nebo probouráváním zdiva. Je to metoda účinná, ale pracná a ne právě laciná. Je třeba rovněž připomenout, že u památkově chráněných budov je povolována jen jako krajní opatření. Touto metodou vytvoříme sice novou clonu zabraňující vzlínání vody, ale neodstraňuje vodu nahromaděnou ve zdivu, kterou je nutno nechat vyschnout. Doba vysychání je závislá na intenzitě okolní vlhkosti a na síle zdiva. Při tloušťce 450 mm vysychá zeď až jeden a půl roku, při 600 mm až dva roky.
Prořezávání zdiva
Prořezávat můžeme pouze zdivo s rovnými ložnými spárami, tj. zdivo cihelné. Kamenné musíme probourávat.
Zdivo prořezáváme buď obouručnou pilou nebo pilou elektrickou. Začneme na rohu budovy ve výšce první nebo druhé spáry nad soklem. Asi 150 mm od kouta místnosti prosekáme otvor, abychom mohli prostrčit pilu, případně na ni nastavit rukojeť. Nařízneme roh (obr. 4 – první fáze) a otvorem prostrčenou pilou řez rohu dokončíme (obr. 4 – druhá fáze). Postupně prořezáváme spáru tak, aby nakláněním pily při řezání byla odstraněna malta z celé výšky spáry. Dusátkem ji pečlivě vyčistíme, aby v ní nezůstalo ani zrníčko písku, které by mohlo novou izolační vložku poškodit. Pak připravíme novou izolační vložku (asfaltovou lepenku nebo tlustší fólii PVC, popřípadě vložku kovovou). Nařežeme ji na potřebné délky a šířky a postupně ji natřeme. Okraj vložky o šířce asi 100 mm, který tvoří přesah ke spojení dvou sousedních vložek, natřeme před vložením do zdi zespodu ještě jednou, nejlépe nátěrovou hmotou za studena. Zasouvadlo nasadíme na okraj spáry, položíme na něj připravenou vložku a zasuneme do zdi. Musíme ji zasouvat velmi opatrně, aby se čerstvě natřený okraj nepřilepil dříve, než bude celá vložka ve zdi, a aby se nevydrolila zrnka malty ze styčných spár nad ní. Natřený přesah vložky přitlačíme na okraj předcházející vložky dlátem. Prostor nad vložkou vyplníme cementovou maltou z jemného prosátého písku, míchanou v poměru 1 : 3 až 1 : 4. Abychom nevytlačili maltu druhou stranou ven, přiložíme ke spáře z druhé strany prkno a na druhý okraj, který bude tvořit spoj s příští vložkou, položíme prkénko, abychom ho nezamaltovali. Prkénko musí být asi o 2 mm tenčí než zaplňovaný otvor a delší, aby je bylo možno snadno vyjmout. Maltu naneseme na plošinku, kterou zachytíme plechem na okraj spáry a špachtlí do ní shrnujeme maltu. Dusátkem ji zatlačujeme na konec spáry k prknu a postupně ji celou zaplníme (obr. 5). Po skončení této části nepokračujeme hned vedle, ale necháme cementovou maltu dobře ztvrdnout a přesuneme se na druhý roh. Tak postupně střídáme pracoviště, až dokončíme celou stěnu.
Probourávání zdiva
Všude tam, kde nelze k vodorovné izolaci použít metody prořezávání spáry, to je například u kamenných nebo smíšených zdí, ale také u cihelných zdí silnějších než 600 mm, můžeme novou izolaci vkládat do postupně vybourávaných otvorů, které po jejím položení znovu zazdíme. Pod úroveň předpokládané nové izolace vybouráme dvě vrstvy kamene nebo cihel, nad její úrovní asi 4 až 6 vrstev, a to na délku 700 až 1200 mm (podle kvality zdiva). Mezi otvory necháme pilířky 600 až 900 mm dlouhé. K vybourání dalšího otvoru přistupujeme až po položení izolace a dozdění otvoru předcházejícího. Bourat začínáme opět v rozích budovy, pak pod mezi- okenními pilíři a pak v částech zdí bez okenních otvorů asi 3 m od sebe. Potom se mezi nimi postupně vybourávají další otvory. Není-li zdivo dostatečně pevné a soudržné, musíme je v otvoru vzepřít dřevěnými vzpěrami. Ve vybouraném otvoru nejprve uděláme nový podklad buď z betonové mazaniny (1 : 5) nebo z nových cihel na cementovou maltu (1 : 3,5). Po zatvrdnutí betonové mazaniny nebo cementového potěru si stejným způsobem jako v předchozí variantě připravíme izolační pásy. Lepenku natřeme horkým asfaltovým nátěrem na jedné straně, vložíme do vybouraného otvoru tak, aby byla nátěrem přilepena k podkladu. Pak lepenku natřeme na horní straně. Přesahující část lepenky ohneme vzhůru, abychom ji mohli spojit s přesahující lepenkou sousedního otvoru. Na izolaci naneseme cementovou maltu (1 : 4) a na ni dozdíme vybouraný otvor, který k nadpraží zdiva vyklínkujeme úlomky cihel. Po stranách ukončíme dozdívku pomocí ozubů (obrázek 6). Když tato dozdívka ztvrdne, můžeme vybourat další otvor. Po provedení nové vodorovné izolace musí následovat další postup, a to nová izolace podlahy.
