U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PŘEMNOŽENÍ DIVOČÁCI
Kategorie: Aktuálně | Autor: Josef Duben
(a problémy kolem nich)
Moru se každý ve středověku bál jako čert kříže. Dnes je čert směšnou figurkou a kříž v přírodě je chápán spíše jako artefakt. A mor? O tom je možné se dočíst, ale už jen v knihách o dávné minulosti. Přesto se v našich zeměpisných šířkách můžeme setkat s onemocněními, která nesou název mor. Je to třeba mor drůbeže, klasický mor prasat nebo postrach pro majitele starších domů nebo chat – houba dřevomorka. Ve volné přírodě se lze setkat prakticky jen s oním tzv. klasickým morem prasat u černé zvěře. Člověka sice toto onemocnění přímo neohrožuje, je ale velmi nebezpečné pro chovatele vepříků. Onemocní-li domácí prase tímto morem, maso není podle veterinárních předpisů poživatelné, zvířata se musí okamžitě porazit a mrtvá těla neškodně odstranit podle řádných předpisů, zpravidla v kafilerii. Jak se však vůbec může domácí prase nakazit? Velmi jednoduše kontaktem s infikovaným zvířetem. I s černou zvěří se totiž může domácí vepřík bezprostředně setkat. Děje se tak v případech, kdy chovatel poskytne svému čuníkovi volný výběh, v ohradě někde za chalupou. A to se děje poměrně často. Virus této nákazy je však možné do chovu domácích prasat zavléci i na oděvu či botách z míst, kde se nemocná divoká prasata zdržují. Přitom na první pohled na divočácích nic nepoznáte. Přenos infekce masem nebo orgány není vyloučen při nesprávné manipulaci například se zastřeleným nebo uhynulým divočákem. Po vyvržení uloveného kusu mají být orgány těchto zvířat vždy neškodně likvidovány nejlépe spáleny nebo předány do kafilerie a na místě má být provedena dezinfekce. Stejně tak by měly být likvidovány i padlé kusy divočáků nalezené v přírodě. Při nedodržení veterinárních předpisů se může stát (a z dřívější praxe jsou takové případy známy například z Německa), že ke vzniku nákazy u domácích prasat došlo tam, kde lidé dostali darem maso divočáků z oblasti, kde se nákaza vyskytovala. Podle těchto zkušeností je rizikem i voda nebo kuchyňské zbytky, které byly kontaminované původcem nákazy. Domácí prase, je-li nakaženo, může při akutní formě zkolabovat během 10 až 20 dní. Při chronické to trvá až několik měsíců a typická forma má vleklejší průběh. Zvíře má vždy zvýšenou teplotu, je malátné, věší hlavu, má příznaky zánětu trávicího i dýchacího ústrojí, na kůži má drobné i rozsáhlejší podlitiny, mnohdy zánět spojivek. A to se nedají domácí prasata očkovat? zeptá se někdo. Dají, ale návrat k vakcinaci proti klasickému moru prasat by pro naši republiku znamenal ztrátu statutu země, která proti moru v souladu se směrnicemi EU uskutečňuje preventivní program. A zároveň by to znamenalo i ztrátu možnosti exportovat živá prasata a vepřové maso do zemí EU, ale i do jiných zemí. Česká republika totiž v roce 1992 odstoupila od preventivní vakcinace proti klasickému moru prasat. Toto opatření však muselo být nahrazeno účinným systémem prevence, který umožňuje odhalovat zdroje nákazy a zabezpečovat chovy prasat před zavlečením této choroby. Podle dokumentů Evropské komise ze všech sdružených zemí dosud pouze naše republika a Maďarsko splňují podmínky pro vývoz živých prasat a vepřového masa do zemí EU. V obchodování s vepřovým masem jsou jen omezeny okresy s výskytem klasického moru prasat u černé zvěře. Aby bylo možné těchto podmínek využívat, je nutné monitorovat oblasti, ve kterých se tato choroba vyskytuje, tedy kde je nositelem volně žijící černá zvěř. Ale také usilovat o snižování jejích početních stavů a posléze o udržení na nízké úrovni. K tomu patří i vyplácení zástřelného a nálezného. Sníží se tak ohrožení chovů domácích prasat a navíc se omezí škody na polních a lesních kulturách. V naší republice je cílem snižovat populaci černé zvěře a zavést oblasti pro její chov, tj. lokalizovat černou zvěř pouze do souvislých lesních masivů o optimální rozloze 7000 hektarů. Toto opatření v podstatě odpovídá i bezpečnostním požadavkům z hlediska cestovního ruchu. V oblastech tzv. vstupních bran, kterými jsou okresy Břeclav, Hodonín a Znojmo, je potřeba početní stavy minimalizovat. Tato opatření se však bohužel nezamlouvají majitelům honiteb, kteří mají zájem na vyšších stavech, neboť jim to přináší zisk. Od zahraničních střelců inkasují za ulovený kus řádově několik set marek, což je v porovnání s českými stokorunami zástřelného přece jen o něco více. S tím souvisí inezájem a neochota odlovovat bachyně. Potíže s přemnožením černé zvěře jako jednoho živočišného druhu je třeba začít chápat nikoli pouze jako problém myslivecký, či z hlediska zdravotních dopadů jako problém veterinární, ale i jako problém celospolečenský. Současné jarní kmenové stavy divokých prasat se u nás pohybují kolem 40 tisíc kusů zvířat. Toto číslo je zatížené určitou chybou, nicméně pro porovnání s ideálním cílovým stavem 13 tisíc zvířat to stačí. Ideální je asi 5 jedinců na 1000 hektarů lesa. S přemnožením černé zvěře se potýkají v celé Evropě. Jeho příčinou je změna struktury pěstovaných plodin, seje se více kukuřice na zrno a zvyšují se osevní plochy řepky. Do konce druhé světové války byla černá zvěř chována v oborách. Dnes se divoká prasata přes rok stěhují do polních porostů a jsou prakticky lovecky nedosažitelná. Problém přemnožení černé zvěře by si zasloužil více pozornosti a uskutečňování opatření, která navrhuje Státní veterinární správa a Ústřední nákazová komise ministerstva zemědělství. Řešení musí být důsledné a soustavné, obdobně jako je program na tlumení vztekliny v Evropě. Současná praxe je taková, že lovci dostávají od příslušné okresní veterinární správy tzv. zástřelné. Kdo tedy zastřelí nebo nalezne divoké prase, tomu náleží zástřelné ve výši 300 až 500 korun za kus, podle konkrétní nákazové situace popřípadě nálezné ve výši 1000 korun za kus. Aby bylo možné více motivovat odstřel a upřednostnit odstřel bachyní, věnovala Česká pojišťovna velkorysý dar – rovný 1 milion korun. Z tohoto daru se vyplácelo zástřelné v sedmi moravských a jednom českém okrese zvláštní zástřelné na odlov bachyní. Vyplácení zástřelného, ale i nálezného, považuje Státní veterinární správa za velice účinnou pomoc při snižování stavů černé zvěře, a tím pádem i pomoc při ochraně chovů domácích prasat před klasickým morem. Jak bylo řečeno na začátku, člověku tato choroba nebezpečná není. Ale pro ty, kdo chovají v oblastech výskytu moru divočáků toho svého čuníka, může způsobit mnoho vrásek. Návštěvník lesa by se v žádném případě neměl dotýkat uhynulého divočáka, stejně jako žádného uhynulého zvířete, ale měl by okamžitě informovat příslušnou veterinární správu a mysliveckou organizaci.
