U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
POTOK SE PŘESTĚHOVAL, ATMOSFÉRA ZŮSTALA
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
Jsou chvíle, kdy člověk už předem nabude jistotu, že se služební cesta povede, že nejen chalupa, kterou chce navštívit a představit čtenářům stojí za to, ale že stojí za to hlavně lidé, kteří v ní žijí. Jistě ten pocit sami znáte, protože je to stejné v redakční práci jako v prostém životě, který nás sám vede cestičkou za kým ano a za kým zřejmě nikdy ne.
V případě dnešní návštěvy jsem si napřed s majiteli dopisovala. Na obálce, u adresy za mým jménem, bylo vždycky namalované sluníčko. Zpestření všední korespondence, drobnost, která pohladí. A jen škarohlíd by se netěšil na lidi, kteří mají tak usměvavý přístup k životu. Pokud pak na místě ještě navíc zjistíte, že na každém kroku je věru na co se dívat a nevíte před čím zmáčknout spoušť fotoaparátu dřív, je radost tuplovaná. Jako v tomto případě. Sluníčko z obálky dopisů zkrátka nezklamalo. Když jsme sem přijeli poprvé, byl krásně barevný podzim, ale vnitřkem domu se v té době proháněla stavební vichřice. I to mělo něco do sebe, protože dnes máme srovnání a po pár měsících nezbývá než smeknout před vykonaným dílem. Paní domu nás tehdy uvítala slovy: ” Projděte si to tady všechno, nafoťte co potřebujete, já jdu vařit kafe, ” a zmizela někde mezi cihlami, pytli s cementem a dřevěnými fošnami. Přestože nás viděla poprvé v životě, mlýn nám byl v tu chvíli k dispozici. A s ním vlastně i veškeré soukromí majitelů. Takového přístupu, paní Olgo, si člověk musí vážit i kdyby nechtěl. Jak to děláte, že je u vás všechno tak bezprostřední? ” Asi jsem se s tím narodila, můj manžel naštěstí také a děti jsou naše věrné kopie. To by byl moc velký smutek chodit po světě a bát se lidí! Pokud nás někdo bude chtít vykrást, stejně mu v tom nic nezabrání. Ovšem tu námahu mu závidět nebudu, protože tady narazí jen na věci, které mu k ničemu nebudou. Mají cenu pouze pro nás, protože jsme si je, obrazně řečeno, vydupali ze země.” Jak vůbec poslední éra tohoto mlýna začala? ” Vždycky nás lákalo mít chalupu někde v horách, protože jsme fanatičtí lyžaři. Ale pak jsme si uvědomili, že lyžování se můžeme věnovat jen krátkou část roku, zatímco chalupu někde ve vnitrozemí, a hlavně na rozumný dosah od Prahy, bychom mohli užívat celoročně a naplno. Objekt jsme koupili před třemi roky od jednoho pana výtvarníka, který, díky řízení osudu přišel k jinému stavení. Dva víkendové domy v rodině jsou nesmysl, protože dříve či později z toho musí nastat rekreační schizofrenie. Naštěstí pro nás si tohle nebezpečí majitel hned uvědomil a dal přednost chalupě v jiném krásném koutu Čech. Takže teď jsme v mlýně doma my a jsme za tuto náhodu velice vděčni. A jsme vděčni i za to, že po tomto muži jsme získali dům v bezvadném stavu. Na první pohled bylo vidět, že ho měl moc rád. Takže důvod všech našich nynějších mohutných přestaveb není nutnost, ale chceme si to tady zařídit tak, abychom tu mohli žít trvale. Vlastně už dneska se nám tento sen naplňuje, protože jsme tu téměř denně.” Největších změn zřejmě doznaly půdní prostory. ” Původní půda byla hlavně domovem starých krámů a různé havěti. Při předělávání střechy jsme si ale řekli, že to vezmeme z jedné vody načisto, protože není asi nic horšího, než sám po sobě něco po letech předělávat a říkat si: Tady jsme tehdy přece jen mohli ten prostor využít. Takže tu vznikly ložnice a pokojíčky pro děti a pro hosty.” Kromě patra však doznalo změn i přízemí. ” Zde nešlo ani tak o velké stavební úpravy, ty před námi úžasně udělal předcházející majitel, jako spíše o drobnější změny, které jsme si dělali k obrazu svému. Úplně nově jsme udělali například kuchyňskou linku, ale zároveň jsme si v téhle nejvíc frekventované místnosti nechali kachlová kamna s pecí. Topíme a vaříme na nich skoro pořád, protože máme rádi živý oheň.” Říkáte nová kuchyňská linka, ale kromě elektrického sporáku to všechno působí spíše starým dojmem. Z bazaru putuje tahle almara rovnou do pokoje k dětem. ” Aby ne! Nábytek, včetně kredence jsme sháněli po různých bazarech, jen některé skříňky a poličky jsme si nechali podle svého návrhu udělat u jednoho místního truhláře. Nechceme si tady hrát na minulé století, proto jsme se snažili skloubit současné moderní prvky, nezbytné pro dnešní život, s venkovským charakterem ostatních doplňků.” Právě ony drobné dobové doplňky jsou zde tak nenásilně zakomponovány do prostoru, že nepůsobí samoúčelně jen na oko, ale vzniká dojem jejich stálého používání. Ani nábytek si na nic nehraje. Je sice trochu “každý pes jiná ves”, ale přesto k sobě všechny tyhle kusy a kousky fantasticky ladí. Čím to? ” V chalupách to tak přece vždycky bylo. Kdysi na venkově si snad nikdo nezařizoval stylově hned celé interiéry, tak jak se to dělá dnes. Kupoval se většinou kousek po kousku, podle toho, jak dovolovala kapsa. A my to děláme úplně stejně. Při toulkách po vlastech českých nám neunikne jediný bazar. Obchody se starožitnostmi nás nelákají. Takže o ty u nás nezakopnete a to, co tu vidí te, má hodnotu jen pro nás, protože ke každému kusu se váže nějaký příběh. Sběratel by si asi ťukal na hlavu.” Jako na zavolanou, aby se tato slova potvrdila, zastavil u vjezdu do stodoly malý náklaďáček a manžel paní Olgy, spolu s kamarády, začal do domu vrákat starou těžkou almaru a bytelnou truhlu – poslední výdobytek návštěvy bazaru. Když jsme se po stěhování všichni sešli u fortelného kuchyňského stolu, hovor za přítomnosti pána domu se logicky přesměroval spíše na témata technického charakteru. Obývací místnost je nejen velká, ale hlavně vysoká přes dvě podlaží. Jak to tady vytopíte? ” V kuchyni topíme téměř permanentně v kachlových kamnech. Jinak tu jsou jen dvoje akumulačky,” říká pan Robert. ” Ale ty většinou nemusíme používat. Za krbem máme totiž schované pravé “musgravky” a ty, spolu s kuchyňskými kamny, vytopí nejen celý spodek, ale i horní pokojíky. Jak známo, teplo proudí nahoru a my jsme zde ponechali vnitřní okna, která tvoří propojení přízemí s patrem. Když jsme tady slavili první Vánoce, bylo venku skoro třicet pod nulou. Uvnitř jsme naměřili čtypřípadě to byl geniální nápad. Tím pádem dnes máme dvojí kabátek a přestože je stavení z jedné strany zcela zapuštěno do svahu, je to tu všechno suché, ani ve sklepě nemáme kousek vlhkosti.” Není to ale třeba tím, že kdysi těsně kolem mlýna protékal potok, zatímco teď byl jeho tok zregulován na druhou stranu, takže se vás vůbec nedotýká? ” Možná to svou roli hraje, ale my si stejně myslíme, že tento dům byl postaven tak důkladně a poctivě, že ani tehdy mu mokrota nehrozila. Vím, co si jiní chalupáři užijí s odstraňováním vlhkosti. My jsme v tomto směru nemuseli přeložit ani stéblo. Kdybychom si nevymýšleli různé přestavby a přístavby, tak bychom se tu mohli od rána do večera jen vyvalovat v lehátkách. V tuto chvíli máme ale problémy s vodou úplně opačné. Ve vesnici není vodovod, máme tedy vlastní klasickou studnu. Před týdnem v ní byly tři metry vody, a když jsem se díval dnes, je tam stěží půl metru. Vysvětlujeme si to tím, že před několika dny vypouštěli Slapskou přehradu. Jsme od ní sice hodně daleko, ale třeba jsme na její hladinu nebo spodní vody nějak napojeni. Kdo ví. A trochu problémů máme s elektřinou. Občas si připadáme jako u bludiček, protože každou chvíli začnou blikat světla. Je tady omezený přířiadvacet stupňů. Byli jsme z toho celí tumpachoví. Teprve posléze při rekonstrukci se nabídlo vysvětlení. Když jsme dělali v obvodové zdi novou skříňku na elektřinu, po chvilce sekání se na nás začala sypat škvára. Zjistili jsme, že stavení má vlastně dvě kamenné obvodové zdi, mezi nimiž je jako izolace vrstva škváry. Nevypátrali jsme, kdo z bývalých majitelů tuhle fantastickou tepelnou izolaci udělal, ale v každém kon, takže musíme hlídat, abychom nezapnuli více spotřebičů najednou. Ale to jsou jen prkotiny.” Během našeho hovoru na kachlových kamnech, v obřím, snad dvacetilitrovém hrnci, bublá guláš. Že by téhle čtyřčlenné rodině tak chutnalo? ” Na čerstvém vzduchu tráví, ale zase ne tolik,” směje se paní Olga. ” Bude nás na to víc. Naše paní sousedka totiž před deseti lety slavila své kulatiny a bývalý majitel mlýna pro ni a pro celou vesnici tehdy připravil oslavu. Ta paní na to do dneška vzpomíná a tak jsme si řekli, že by bylo hezké dát jí takové zopakování jako dárek k dalším kulatinám. Navíc je to jedna z příležitostí setkat se se sousedy. Tahle vesnice nemá moc čísel, takže se u nás sejde jen asi čtyřicet lidí. Manžel připravuje právě tenhle guláš, navíc se bude rožnit selátko a ve sklepě jsou dva soudky piva. Všichni se tu dobře známe, výborně spolu vycházíme, mezi domorodci a chalupáři nepanuje žádná nevraživost, takže se na to moc těšíme.” Co dodat? Snad jen to, že mě v tomto případě takový přístup k lidské pospolitosti vůbec nepřekvapil s ohledem na to, co jsem o téhle rodině řekla na začátku.
