U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
POTLESK PRO OCHOTNÍKY VE HVOZDNÉ
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Přesněji řečeno, potlesk patří členům Kroužku divadelních ochotníků ve Hvozdné, neboť to je název, kterým se pyšní již od roku 1909. Byly doby, v nichž museli fungovat přifařeni k jiným organizacím, ale nevzdali se. Jistě, byly i sezony slabší, kdy se nastudovala jen jedna premiéra anebo dokonce žádná, ale ty spočítáte na prstech jedné ruky.
Dobré tradice se zkrátka mají ctít. A nejen v divadle. Hvozdenští si nechali v roce 1992 schválit heraldickou komisí ČNR znak obce. Je na něm zlatý lev v zeleném poli, držící v předních tlapách stříbrnou ratolest. “Je to dubová větévka, protože tady ve dvanáctém století, kdy osada v údolí u potoka zřejmě vznikla, bývaly hluboké dubové hvozdy,” informuje nás Jindřich Bednařík, starosta. “Proto se na 145 hektarech lesa, které jsou ve vlastnictví obce, vysazují namísto živořících smrkových monokultur opět duby.”
Maryša okouzlila nejen Hronov
Ale vraťme se k divadlu, které si loni vykročilo až na ochotnický Olymp. Deníky ve zprávách z Jiráskova Hronova psaly o ochotnících z valašské vesničky Hvozdná, že jejich vystoupení bylo doprovázeno potleskem na otevřené scéně, výkřiky “Bravo!” a mnoha oponami na závěr. Navíc prozradily, že divadlo hraje každý šestý občan obce. “Zprávy nelhaly,” potvrzuje s hrdostí v hlase současný předseda kroužku Vít Polášek. “Zájemců je dokonce víc, než uvádějí. Proto také náš režisér Dušan Sitek vyhledává hry s co nejširším obsazením.” Ptám se samozřejmě, jak je možné, že v době, kdy přibývá spíše sledovatelů televize, videa, počítačových hráčů a těch, co serfují internetem, tady se lidé scházejí v divadle na zkouškách a představeních, s mnohými inscenacemi jezdí na zájezdy a soutěže… “Vždycky se najdou lidé, kteří navážou na starou tradici a dovedou znovu rozdmýchat zájem. K takovým patřil můj otec, jenž byl dlouhá léta režisérem kroužku, takový byl i děda starostovy manželky, který stál v jeho čele v letech 1925 až 1954, tedy téměř třicet let. Láska k ochotnickému divadlu se skutečně dědí z generace na generaci. I já se snažím své děti vychovat tak, aby je těšilo, že budou pokračovat po nás.” Lehko uvěřit, když člověk slyší, co jejich tatíci i dědečkové jsou schopni vymyslet. Třeba právě s Maryšou. Protože se kus hrál už dva roky a byl tak slavný, rozhodli se, že při derniéře spálí kulisy. Požár se měl konat v nedalekém přírodním amfiteátru, ale počasí si postavilo hlavu. A tak shořely na historické scéně – samozřejmě za asistence hasičského sboru. Bylo nabito. Jako ostatně vždy, když hrají místní ochotníci.
Mít kde se scházet
Starosta Jindřich Bednařík patří k těm, co nevynechali jediné představení. Má k divadlu blízko jako starosta, tedy z hlediska podpory kulturního vyžití občanů, ale i jako herec (poprvé hrál už jako dítě školou povinné v Muzikantské Lidušce) a současný místopředseda kroužku. Vedle tradice, která se táhne už od Rakousko-Uherska, připomíná i další důvod, proč ochotnické divadlo v jeho rodné vsi kvete. “Máme pro ně ideální podmínky, nemusíme najímat nic na zkoušky ani na představení. Naši dědové totiž postavili v roce 1929 divadelní budovu, naši otcové ji udržovali a my v tom pokračujeme. Zjistili jsme dokonce, že budova není obecní, ale je v katastru zapsaná na Kroužek divadelních ochotníků v Hvozdné. Pro mě jako starostu i ochotníka to bylo trochu dilema, ale pohádal jsem se sám se sebou a taky se zastupitelstvem a divadlo zůstalo ochotníkům. Někteří mi to dodnes zazlívají a rozhodli, že na investice nedají divadlu ani korunu. Ale řešení se našlo.” V obci a jejím okolí je totiž hodně podnikatelů, kteří divadlu fandí. Nejsou to rodáci, ale rádi se stali přidruženými členy kroužku. “V divadelní budově bylo třeba rekonstruovat zastaralé sociální zařízení, a tak někteří z nich nabídli jak materiální, tak finanční podporu a už se nové prostory dokončují,” pochvaluje si pan Bednařík. “Prostě kdo má možnost, pomáhá. A my jsme vděčni za každou pomoc. Když jsme třeba pořádali loni v květnu divadelní přehlídku Hvozdenský měšec plný pohádek, jejíž součástí je i velký dětský karneval, pekárna ze Štípy napekla pro všechny účinkující i hosty koláče a rohlíky.” Ani obec na divadlo úplně nezanevřela. Přispívá z rozpočtu na činnost a na energii, což je dnes nezanedbatelná částka. Vždyť v divadle se konají i tradiční zábavy, bály a je to jediný sál, kde se může sejít celé zastupitelstvo. Pronajímají si jej i soukromníci na rodinné oslavy a svatby, za což zaplatí 500 až 1500 Kč na den. Pro přespolní je nájem o tisícovku vyšší, ale i tak jsou uvedené ceny mírné. Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem mohou být levné lístky do divadla. Jeden stojí 35 korun a při premiérách o deset víc.
Kouzlo jeviště (i zákulisí)
Hvozdná nemá ani tisícovku obyvatel a z toho je plná třetina důchodců. Kde se tedy stále berou talenty? Jak je možné, že se na roli Alžběty v připravované Noci na Karlštejně hlásilo dokonce pět dívek, takže pan režisér musel vybírat konkurzem? Je jasné, že významnou roli hraje úroveň práce, která, ač pouze ochotnická, nezadá si v mnoha směrech s profesionální. Pro nový kus například získali od Karla Svobody nahrávky hudebního doprovodu a na dva roky autorská práva. Ve Hvozdné si totiž troufnou i na muzikál. “Velké plus je, že tu máme Dušana Sitka. Je sice hercem zlínského divadla, ovšem režijní práci dobře zná. Žije ve Zlíně, ale říká, že se cítí být Hvozdňanem. Letos k 28. říjnu dostal pamětní medaili obce Hvozdná za přínos ke zviditelnění obce,” hovoří o svém spolupracovníkovi předseda kroužku. A starosta přidává k chvále divadla ještě jeden důvod, který si mnozí možná ještě neuvědomují. “Ochotnické divadlo tu není jen pro to, aby pobavilo diváka. Ale herci se také naučí mluvit, společensky chovat – a nebojí se potom někde vystoupit. Třeba ve svém zaměstnání. Velmi jim to prospívá.” Oba pánové pak zavzpomínali na slavné kusy i pěkné chvíle, které toto hobby vonící líčidly a fantazií přináší. Hovoří znovu o Maryše, o Broučcích, které režisér Sitek nastudoval před šesti léty. “Hra měla třicet repríz. Jezdilo se s ní po školách v celém kraji a další jezdily k nám. Museli jsme je však přestat hrát, broučci vyrostli a začali mutovat,” směje se Vít Polášek. Starosta připomíná Kutnohorské havíře a Tvrdohlavou ženu, hry, s nimiž v sedmdesátých letech postoupili na národní přehlídku do Vysokého nad Jizerou, a taky na své mládí, na Perly panny Serafinky, v nichž účinkoval před odchodem na vojnu. “Je to příjemné setkávat se s lidmi, kteří mají stejný zájem. Prožívají spolu večery při zkouškách, poznávají se – a často z toho vzejde i nějaká svatba,” dodává. A pak počítají, že nejvíc jich následovalo v roce 1972 po Našich furiantech. “Jura Juříků si vzal Olu Morbicerovu, Tonda Juříků Irenu Kučerovu, Jožin Langrů Editku Hrabalovu… minimálně čtyři svatby z toho byly.” Ale nemusíme chodit tak daleko. Také představitelé Maryši a Francka se do sebe zakoukali a loni do Hronova už jeli Alenka a Honza jako čerství manželé Balajkovi. Zkrátka další zajímavá divadelní tradice… Pojedete-li letos v květnu nebo červnu na Zlínsko, nezapomeňte, že právě v tom období se počítá s premiérou Noci na Karlštejně. Bude se hrát nad rybníkem Argaláška v přírodním mysliveckém areálu, možná i se živými koňmi. A s dětmi nacvičuje Dušan Sitek Velkou kočičí pohádku, aby si mohlo zahrát co nejvíc zájemců, a potom malou aktovku Motýli. Druhý ročník květnové akce Hvozdenský měšec plný pohádek už bude organizován jako krajská přehlídka dětských souborů a divadel, které hrají pro děti. Pohádkovými bytostmi při ní ožívají i okolní hvozdy…
Jednou nohou v Hvozdné
Cestou k domovu jsme se ještě zastavili v chatové osadě nad rybníkem nedaleko přírodního divadla. Ing. Petr Mrázek ze Zlína je předsedou chatařského výboru. Svou chatičku přestavuje už skoro patnáct roků, chtěl by tu jednou zakotvit natrvalo a zahrát si s Hvozdenskými i divadlo. “Jsme v kontaktu s obecním úřadem, se starostou, vzájemně koordinujeme věci. Před pár lety dělala obec kabelovou televizi, tak jsme si ji protáhli i sem. Vždycky se těším na vysílání místního kanálu, díky kterému víme o obci všecko. Někdy natočí šot o divadle, jindy o výstavbě a opravách silnic, o tom, co dělají sportovci či zahrádkáři. Někdy se ve vysílání objeví i inzerce jako třeba “Koupím půlku prasete”, anebo “Prodám pěkné hrobové místo”. Jsme zkrátka jednou nohou občany Hvozdné.”
