U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Poselství starých mistrů
Kategorie: Nakonec | Autor: Alena Vlachová
Předkové nám zanechali mnohá poselství své doby jak na venkově, v podobě půvabných chaloupek, tak i ve městech. V nich se projevoval zejména vliv více či méně osvícených panovníků, kteří povolávali šikovné řemeslníky, stavitele, sochaře, řezbáře a další, aby tu stopa jejich vlády zůstala pro budoucnost. Jenže přišla další staletí, jiní mocipáni a jiní řemeslníci, a ti měli také snahu někde se “podepsat”.
Když dnes stojí památkář a restaurátor nad těmi několika vrstvami historie, nemají lehkou úlohu. První musí určit, kam až sestoupit, ke kterému století či slohu se vrátit. “Kdyby stoprocentně ctili literu zákona, považovali by za památku všechno, co je starší padesáti let. Ale to bychom se museli smířit s tím, že například jemná práce starých řezbářů zůstane pod nánosem křídy, barvy a zlata, jimiž konec 19. století doslova hýřil,” připomíná Václav Stádník, další ratolest známého rodu restaurátorů.
Jablko nepadlo daleko
Otcova práce jej, stejně jako o necelé dva roky staršího bratra Vojtěcha, od dětství fascinovala. Žili mezi sochami a andělíčky, jimž se otevíraly nevidomé oči a narůstala křídla, a tak bylo jejich rozhodování o příští profesi jednoduché. Václav se nejdřív vyučil pozlacovačem, pronikl do tajů řemesla, které je pro restaurování polychromovaných plastik podstatné. “Chtěl jsem jít dál na akademii, ale když bratr několikrát neuspěl a viděl jsem práce těch, co byli přijati, vzdal jsem to. Protekce vládla i v kumštu. Ale moc mě to nemrzelo, propadl jsem tehdy muzice a hrál několik let s Plastic people a s Topolem. Doučil jsem se řezbařině a pomáhal při tom dál otci.” V roce 1982, když se postaral prakticky sám o skupinu plastik z Národní galerie, které se vrátily ze zahraniční výstavy dost poničené, požádal ho dr. Blažíček, zda by u nich nechtěl nastoupit jako restaurátor polychromovaných plastik nastálo. Souhlasil. Následovalo osm let v ateliéru NG na Zbraslavi. Jeho rukama prošlo mnoho gotických i renesančních plastik, baroko, například krásná Kalvárie Matyáše Brauna z Plas, ale i díla téměř současná, připravoval výstavy a dával do pořádku bohatství depozitářů.
Skalpel, voda, toluen
Práce restaurátora polychromovaných plastik, ač to možná na první pohled není patrné, je dost náročná. Hlavními pracovními pomůckami jsou skalpel, hadr, voda a rozpouštědla, například toluen. Pro získání nejhodnotnější podoby díla je například nutné odstranit silnou vrstvu 19. století a pak další třeba o dvě století starší a při tom nepoškodit původní zlacení. Pracuje se často v masce, která chrání obličej před působením nezdravých rozpouštědel. “V naší profesi nelze hovořit ani po několika desítkách let o rutině, vždy jde o originál, který může něčím překvapit. Práce se skalpelem není jen piplačka, ale při větším rozměru restaurovaného objektu doslova dřina. Kromě toho musí člověk vědět, kdy se zastavit, aby neodstranil i vrstvu, kterou už chce ponechat. Ještě náročnější je odhadnout délku působení chemikálií, protože materiál, s nímž pracovali staří řemeslníci, se od gotiky prakticky nezměnil. Je to plavená křída s klihem, směs, kterou je třeba plastiku opatřit, protože přímo na dřevo zlatit nelze. Restaurátor se zkrátka musí učit celý život.”
Týnské rarity
Už téměř deset roků je Václav Stádník na volné noze. Přesto má práce víc než dost. K prestiži otcova jména přidal svou. Má za sebou pět roků v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, kde restauroval rozměrné plastiky a varhany, a tak nepřekvapí, že se s další podobnou zakázkou, s varhanami ve staroměstském chrámu Panny Marie před Týnem, obrátil Magistrát hl. města Prahy opět na něj. “Jde o unikátní nástroj, přestože byl do gotického chrámu instalován místo starých menších varhan až v letech 1671 – 1673. Až na malou úpravu v roce 1823 jsou totiž – jako jediné toho stáří v Evropě – stále funkční,” připomíná restaurátor. “Mechanizmus nástroje renovovala německá firma, já jsem se věnoval jeho vnější kráse. Tedy tomu, aby se vyloupla z několikacentimetrové stoleté vrstvy křídy a zlata, která srovnala do jedné podoby všechny tamní památky.” Budete-li mít v době, kdy chaty a chalupy zapadnou sněhem, čas projít starou Prahou, přijďte se na ten krásný nástroj podívat. Neměli byste minout ani další raritu, oltář vpravo před kazatelnou. Jeho desky jsou dřevěným reliéfem z doby okolo roku 1520 a před 30 lety jej restauroval Václavův otec. On měl nedávno jenom očistit ostatní plastiky oltáře. Nedalo mu to – a kousek odloupl. Objevila se dřevořezba shodného rukopisu jako desky… Poselství, jež nám zanechali staří mistři řemeslníci, je obdivuhodné. Restaurátor však při jeho odkrývání může objevit idoklady o tom, že i oni byli lidmi z masa a krve. Podpisy a datace svědčí o jejich touze ukázat: toto je moje dílo. Obrázky tvaru kosočtverce, které Václav Stádník objevil vedle nich na zadním plášti týnských varhan, překrytém mladší vrstvou, zase potvrzují, že vášeň ani jim nebyla cizí.
