Poklonit se svatému obrázku

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, rss-feed

V kysuckých dřevěnicích se nedělaly nízké dveře jen kvůli snaze omezit únik tepla. Při vstupu jste se navíc museli pokorně ohnout a vždy se tak poklonit svatému obrázku.

Přesně takové dveře zachoval Boris Mísař ve své chalupě i po rekonstrukci, přestože to není úplně praktické. Stejně jako třeba kratší postele, i když v nich musí spávat na šikmo. Dřív se to tak prostě dělalo, i když i lidé bývali v minulosti přece jen o něco menší. Takový přístup poměrně dobře charakterizuje Borisovo chápání odkazu starých řemeslných tradic: při rekonstrukci kysucké usedlosti zvolili s manželkou Janou cestu zvýšení pohodlí podle současných standardů bydlení, ne však komfortu za každou cenu.

„Nevyhledávám skandinávské doplňky a moderní designové prvky. Máme přece krásnou stavitelskou tradici, zdejší mistři tesaři stavěli v minulosti nádherné chalupy a zámky, zatímco my dnes stavíme americké sruby a skandinávské domy…,“ posteskne si Boris Mísař a připomíná, že na počátku všeho byla spíše láska ke starým věcem, a ne až tak záměr opravovat historickou stavbu.

Dřevěná část si vyžádala hodně oprav, podezdívky pak hlavně nové spárování. Foto: Richard Guryča

„Vlastně jsme žádnou chalupu nehledali, netoužili jsme ani po zahradě, protože bydlíme v rodinném domě. Ale rádi jezdíme do starých hotelů, už dříve jsme shromažďovali staré selské předměty. A ta chalupa byla vlastně také taková krásná stará věc,“ shodují se manželé s tím, že stále navštěvují burzy starožitností a sledují inzeráty. „Spoustu věcí nám darovali i rodiče nebo kamarádi, například kříž na stěně v kuchyni, vyšívané dečky, znak obce, které máme zvenku na chalupě,“ říká Boris.

Dům je dobrým příkladem čistě a důsledně udělané rekonstrukce, současné technické prvky narušují jeho tradiční vzhled jen minimálně. Foto: Richard Guryča

Z Beskyd do Beskyd

Pro orientaci čtenářů je třeba připomenout, že jako Kysuce se na Slovensku označuje poměrně rozsáhlé území hraničící na své západní straně s Českou republikou. Podobu i atmosféru dává tomuto regionu i slovenská část Beskyd a moravské části těchto populárních hor se to dost podobá i v okolí obce Korňa, kde se chalupa Mísařových nachází. Zde je nádherný výhled do krajiny, na malebné dřevěnice na samotách a hluboké lesy, v nichž se dá v dobré sezóně najít spousta hub. Na českou stranu je to vzdušnou čarou asi dva kilometry a pěšky dojdete na hranici za chvíli. Nic jiného vám ostatně ani nezbude, silnice v Korni končí. Ale Boris upozorňuje, že třeba do populárního beskydského ski areálu Bílá je to asi patnáct kilometrů, takže o dobré lyžování tu není nouze. Oproti moravské straně Beskyd, v současnosti už doslova „prošpikované“ penziony, cyklostezkami, lyžařskými svahy či tratěmi pro běžkaře, je v Korni a jejím okolí přece jen větší klid.

Trámová zárubeň je ve své jednoduchosti dokonalá. Foto: Richard Guryča

Přístavek nabízí pohodlný vstup a ochranu před nepohodou venku. Foto: Richard Guryča

„Tady je večer takové ticho, že se dá krájet, jen sem tam se údolím nese štěkání psa,“ podotýká Boris a připomíná, že oblasti si stále cení i čeští chalupáři, jichž bývalo i za dob společného státu v této části Beskyd velké množství. „I podle espézetek je vidět, že velké množství majitelů zdejších chalup, možná dokonce většina, jsou Češi.“

Od Nového Města nad Váhom

Mísařovi musejí při cestě na chalupu překonávat poměrně velkou vzdálenost od Nového Města nad Váhem, poblíž kterého žijí. Jak už víme, není do vesnice Korňa daleko ani z české strany, odkud sem lze nejrychleji přijet přes městečko Turzovka, například od Karolinky nebo z Rožnova pod Radhoštěm. Vesnice se vine malebným údolím, ale k usedlosti Mísařových je potřeba překonat ještě kus cesty do kopce lesem. Je to napínavé, na většině míst by se dvě auta nevyhnula a jak říká se smíchem Boris, ten slabší a menší pak musí couvat. Přímo k chalupě už vlastně posledních pár desítek metrů žádná cesta nevede, pěkně posekaná louka ji obklopuje ze všech stran. V době naší návštěvy je krásné slunečné počasí a výhled do údolí je doslova ohromující.

Interiér chtěli Mísařovi v tradičním selském stylu se současnou úrovní pohodlí. Foto: Richard Guryča

Sporák slouží v kuchyni k vaření i k vytápění. Foto: Richard Guryča

„Oba pracujeme v úřednických profesích. Takže jsme vlastně amatéři, pokud jde o rekonstrukce, nemáme žádní odborné stavařské vzdělání. Ale máme rádi aktivní život. Ne ovšem ve fitku, ale spíše v přírodě a v práci, která nás baví,“ oznamuje majitel chalupy, kterou Mísařovi koupili v roce 2016. Našli ji tehdy na inzerát, byla prý za dobrou cenu a okouzlil je zejména původní, žádnými zásahy nenarušený vzhled.

Jednoduché uspořádání pracovního prostoru kuchyně. Foto: Richard Guryča

Řemeslníci z místních firem

„Ano, měla děravou střechu a šindele byly shnilé. I tak vypadala pěkně, ale bylo jasné, že dvou tří let by doplatila stejně jako desítky jiných dřevěnic na nulovou údržbu, děravou střechu a vlhnoucí a hnijící dřevěnou konstrukci. Ne moc utěšený stav chalupy jsme však považovali spíš za výhodu. Neutrpěla žádné zásahy modernizací, nebyly tady obkládačky nebo palubky s tatranským profilem, to nám vyhovovalo,“ konstatuje Boris.

Záměr nechat vše téměř v původním stavu, dál používat venkovní záchod a vodu ze studny, topit v kamnech a do ničeho příliš nezasahovat majitelé po první zimě opustili. Radikální rekonstrukce interiéru se tak rozběhla po roce a zahrnovala výměnu podlah, stropů či omítek, ale i náročné broušení původních součástí dřevěné konstrukce.

Chodbou lze skrze chalupu projít mezi předními a zadními dveřmi. Foto: Richard Guryča

„Největší investice byla nová střecha. Štípaný dřevěný smrkový šindel bylo konečné rozhodnutí, i když jsem zvažoval i jiné alternativy včetně plastového šindele,“ vzpomíná majitel. „Střechu nám dělala místní firma, ostatně od počátku jsem se snažil objednávat práci u zdejších řemeslníků. Jednak jsou pak po ruce pro případné opravy, z mnohých se také stali naši známí a kamarádi, přijedou, když jim zavolám a pořád je potřeba něco vyrábět, ať už ze dřeva, nebo ze železa. Truhláři, kameníci, všichni pocházejí z místních firem.“

Obytnému interiéru dominuje pečlivě obroušené a zlehka upravené dřevo. Foto: Richard Guryča

Zatím bez pitné vody

V chalupě z roku 1928 zůstalo zachováno mnoho původních prvků, na stěně visí i stará fotografie někdejších majitelů. V přístěnku, který se zřejmě kdysi přistavoval pro sezónní dělníky, vznikla pohodlná koupelna s toaletou. Zařízení interiéru se drží představy majitelů o zachování tradičního selského ducha stavení, ale zároveň umožňuje pohodlný pobyt po celý rok.

„Dnes už ani nedokážu říct, co bylo na rekonstrukci nejtěžší. Celkový základ chalupy včetně podezdívek i některých částí dřevěné konstrukce byl v dobrém stavu už při koupi a zejména obnovení dřevěných části není až takový problém, to je moje zkušenost,“ zamýšlí se Boris, který se v prvním roce soustředil na náročnější práce včetně terénních úprav či budování čističky odpadních vod. „Byla tu jen elektřina ze sloupu, přívod jsme ukládali pod zem. Nebyla tu ale voda. Dávám teď sice dohromady studnu, ale voda v ní není pitná. Bylo proto třeba udělat vrt do hloubky zhruba 18 metrů. Vrtání bylo drama, zapadli tady, terén je tvrdý, proražení žulové skály zabralo dva dny.“

Do někdejšího přístavku pro sezónní dělníky se koupelna s toaletou pohodlně vešla. Foto: Richard Guryča

V létě se dá na půdě pod šindelovou střechou krásně odpočívat. Foto: Richard Guryča

Zejména po zkušenostech z první etapy rekonstrukce dnes majitelé konstatují, že exkluzivní poloha chalupy na idylické polosamotě s výhledem do údolí je občas vykoupená obtížnou přístupností. Zejména těžká technika má v horském terénu občas problém. „Terén je často rozbahněný, takže jakýkoli příjezd nákladního auta vyžaduje sucho. A protože jsme potřebovali navážet hlínu, štěrk i kámen, museli jsme často čekat na vhodné podmínky.“

Našlo se i místo na vinný sklípek. Foto: Richard Guryča

Prostor v bývalé maštali vybízí třeba k meditaci nebo cvičení jógy. Foto: Richard Guryča

Z původní „maštale“ (stodola a chlév) je posezení a sauna. Foto: Richard Guryča

Na některé obtížnější části oprav však dnes Jana s Borisem vzpomínají spíše s úsměvem. Bylo nutné vyvézt třeba spoustu starého hnoje z „maštale,“ ze které je dnes krásný vzdušný prostor pro příležitostná posezení pod střechou. A také se pořád objevují různá překvapení. „Často nakonec musíte zlikvidovat a nahradit to, co jste původně chtěli zachovat,“ vysvětluje Boris, který zrovna dodělal malou vyhlídkovou terasu ve svahu, aby si mohli užít výhledu do krajiny ještě o něco víc.

Výhled do údolí z nové terasy. Foto: Richard Guryča

Foto: Richard Guryča

Kdo tu bydlí

Jana a Boris Mísařovi

Kde

Korňa, Kysuce, Slovensko

Text a foto: Richard Guryča