U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Podvečer ve Vandrlici
Kategorie: Zahrada | Autor: Marie Rubešová
Chatu, kolem níž se utěšeně rozrůstá tahle zahrádka, začal otec současného majitele stavět už v roce 1956. Byl úředník a rád o víkendech mířil z města. Proč právě do Podbrdí? To je příběh, který nám vyprávěl Cihelka junior, jemuž je dnes už taky pár roků přes padesátku.
Tu pěknou lokalitu prý objevil jeho strýček, který si tady pořídil parcelu a chatu. “Tím pádem jsme se dozvěděli, že existuje nějaká Vandrlice. Název části obce plné chatiček připomíná, že se sem kdysi zřejmě jezdilo na vandr. I když praví trampové pobývali spíš v pronajatých chatkách okolo železniční trati. Pozemky nad Bojovem kupovali většinou movitější. Jako strejda Moteff (to zvláštní příjmení si přivezl z rodného Bulharska). Nebo pan Novotný, co měl na Starém městě pronajatou vinárnu U dvou koček. Mladý Novotný se tam zakoukal do dcery továrníka Neubauera – a najednou měli pozemků dohromady nějak moc. A tak nám tenhle pruh prodali. Chodil jsem tehdy asi do třetí třídy,” vzpomíná Václav Cihelka.
Šumná je nejen příroda
Nejdřív tady otec Cihelka postavil malou dřevěnou chatu. Za pár let, když byly další peníze, ji o něco rozšířil. Na zahradě měl tenkrát hlavně ovocné stromky a trochu zeleniny, takže ukrojit z ní pár metrů nebyl problém. “Táta často říkával: ‚Ten náš kluk na to není. Všechno mu jednou spadne na hlavu.’ Jezdil jsem totiž po vlastech českých i po světě s kapelou a chata ani zahrada mě opravdu moc nezajímaly.”
Jenže jsou i chvíle návratů. Aby v tom rodiče nenechal samotné, přece jen Václav občas na venkov zajel. A vnímal vůni přírody i vztahů mezi lidmi… “Byla tady skvělá parta. Dělaly se mejdany, ale nic podnapile ukřičenýho. Bylo to hezký, chytrý, kultivovaný. S paní Novotnou, Hrabíkovou i dalšími sousedy se pořád rádi bavíme. A je tady dobrá hospoda, kde se vždycky hrálo. I já jsem tam začínal s kytarou. Je škoda, že teď z mladejch snad ani nikdo nehraje. To se spíš sejdeme v hospodě U zastávky my veteráni. Přijedou kamarádi muzikanti a rozjedeme rokenroly. Jen škoda, že se z hospodskýho – Honza Souček je náš vrstevník a byl to fajn kluk – stal morous. Je to trochu jako v Hospodě na mýtince. Jako by byl otrávenej, když přijdou lidi.”
Zahrada v pohybu
Vraťme se ale na zahrádku, kterou Cihelka junior už tehdy, když mu táhlo na třicítku, začal měnit podle svého. Tedy do krásy. “Zrušil jsem nejdřív většinu zeleninových záhonů a vymýtil ovocné stromy, protože jsem na nich musel otročit jako dítě,” vypráví Václav tónem, který tomu “otročení” dává správný rozměr. “Studoval jsem dokonce literaturu a koukal, jak to dělají v okolí. Ale pak jsem stejně jako mnozí přede mnou přišel na to, že člověk musí všechno nastudovat znovu s každou rostlinkou a stromkem, které sám zasadí.”
Protože má vlohy nejen pro muziku, ale i pro malování, nejdřív si zahrádku pěkně nakreslil. Jenže nepočítal s tím, že mu do ní čím dál víc “poleze” chata. Ne že by se rozšiřovala sama, ale když se v náležitém odstupu po svatbě narodily Lenka a Petra a kvůli jeho vlastní živnosti bylo třeba uvolnit i dříve obývané prostory, muselo se přistavovat. A kácet. “Keřovou partii jsem předělával třikrát! Byly tady do kruhu tújky. Nejdřív musely ustoupit stavbě a pak ještě terase. Zbylo jich jen několik. A pár tisů a šeřík. S keři se posouvala i cesta a trávník se přeléval z místa na místo. A já pořád vymýšlel, co a jak dosadit, aby to tady pořád k něčemu vypadalo. Zjara kvetou petrklíče a všechny skalničky, v létě snad všechno, ale nejvíc jsou vidět pěnišníky a azalky. Na podzim se dlouho drží růže. A v zimě? To jsem zalezlej a těším se na jaro.”
Do města se nevrátím
Ve Vandrlici, v chatě vybavené dobře i na zimní obývání, uvízl Václav natrvalo. Zvykl si tu, když se zotavoval po ošklivé zlomenině nohy. Sice myslel, že se ještě vrátí do šoubyznysu, ale najednou se mu odsud nechtělo. Objevil řemeslo, které ho těší a které může dělat tady. Šije a zdobí kožené westernové potřeby – pouzdra na flinty a pistole, holstery, nábojové pásy, závěsy ke kytarám, pásky i další pěknosti. “Je to sice piplačka, ale pořád mě to těší, protože nedělám sériovku. A když mě práce přestane bavit, usadím se v zahradě.
Je dnes už pro radost. Jen na jaře a na podzim dá trochu zabrat. Když sejde sníh, je všechno v dezolátním stavu a trávník mezerovitý. Ta místa se musí přejet kultivátorem. Dvě třetiny zeleně sice zmizí, ale když vyhrabu mech a stařinu, začne tráva pěkně houstnout. Na podzim je zase všude plno svinstva a to mě nebaví. Anebo růže! Kdybych dnes začínal, tak bych je nechtěl. Musíte je pořád dokola stříhat, přihrnovat, odhrnovat… Dvakrát měsíčně je ‚sjedu’ roztokem Tři v jednom. Jsou v něm účinné látky proti savým a žravým škůdcům, proti padlí a černé skvrnitosti. Dělám si sám koktejl.
Co mám nejradši? Biftek. A taky mi působí rozkoš koukat na kytky a do zelenýho. Ráno sedím na terase pod stříškou a vidím na keře, azalky, rododendrony a skalku a po obědě, když se sluníčko trochu otočí, se stěhuju na druhou stranu k buližníkům. Dávám si tam židli a koukám na růže. V létě je to v průhledu vedle chaty samá barva. Bzuk se motá kolem a včely bzučej. Je to určitý druh duševního orgazmu.”
Popisy k obrázkům
Plůtek tu prý není pro okrasu, ale jako ochrana před Bzukovými vpády
Na zahrádku, situovanou jihovýchodně, už se při naší návštěvě počátkem června vkrádal soumrak
Dceru Petru věrně střeží hovaward Bzuk
K buližníkům si Václav přisedá po poledni – a společně odpočívají
Drobné kvítky skalniček tvoří spodní patro pod keři
Kde chybí země, tam si ji některé květiny přinášejí s sebou…
Část zahrady ustoupila před pár lety této terase
Na dřevěném plotě vpravo od chaty visí netradiční kapsář
Židle a stolek jsou krásnou kombinací kovu a keramiky
