U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Pod naším okénkem roste tam růžička…
Kategorie: Návštěva | Autor: Martina Lžičařová
Když se Alena Antonová a Petr Šturma poprvé potkali na střední keramické škole, bylo jim patnáct. Ona pak chodila k Fillovi na UMPRUM, on k Laudovi na Akademii. Ona se věnovala syntetickému kubismu v grafice a malbě, on jej rozvíjel tvorbou monumentálních soch. I když se od mládí skvěle doplňovali, vzali se, až když už oba měli na krku šest křížků. Kvůli chalupě.
Vpražském ateliéru, kde jsem ji byla navštívit, abychom si povídali o chalupaření, mě Alena Antonová nejdřív usadila na pohovku a uvařila čaj. Během vyprávění občas pohladila jezevčíka Ríšu nebo některou ze tří jiskřivě černých koček.
„Dlouho jsme s Petrem jezdili na sever k příbuzným, ale pak jsme pochopili, že tam pro nás není místo a začali jsme hledat něco svého. Na Klatovsko jsme zamířili ze dvou důvodů. Pocházel odtud můj tatínek a jeden náš kamarád nám doporučil chalupu svého švagra. Tu jsme také koupili. Tehdy, psal se rok sedmdesát dva, jsme se byli podívat i jinde, ale žádné místo nebylo tak krásné jako tahle malebná vesnička s kostelíkem. Okolo na stráních kvetoucí janovce, výhled do daleka a v chalupě nádherná kachlová kamna. Jinak to byla hotová Itálie! Stavení bylo pět let neobývané, bez vody, zahrada zarostlá kopřivami,“ vrací se paní Alena o víc než třicet let zpátky.
Šetřili každou kapkou vody
Začátky nebyly pro mladou dvojici jednoduché. Soused jim nechtěl dát vodu ze své studny, a tak pro ni chodili stejně jako ostatní z vesnice do studánky pod kopcem. Vzhledem k přestavbám, do nichž se dali, jí potřebovali víc než dost. „Dešťovku, kterou jsme chytali do sudu, jsme používali na mytí. Vodu na vaření i na stavbu jsme museli přinést. Když si uvědomíme, že lidé dřív měli hospodářství, plno zvířat, dětí… A voda pod kopcem. Prát se chodilo až do lomu.“
Vodovod v obci zavedli po sedmi letech jejich chalupaření. Během té doby Petr s Alenou stihli připravit na půdě spaní pro dvacítku přátel a postavit bránu. „Snažili jsme se neprohřešit vůči tradicím. Jezdili jsme kolem a koukali, co je pro zdejší kraj typické. Bránu, kterou jsme si vybrali jako vzor a podle níž jsme tu naši postavili, ale brzy zbourali a nahradili ji železnými zelenými vraty,“ povzdechne si paní Alena. „Lidi nemají cit pro staré pěkné věci. Chtějí být jako ve městě. Prorazí do zdi okno a všechno zničí.“ Naši výtvarníci v sobě ale nacházeli dost pokory, a tak kachlová kamna, která Petr rozebral, aby vylepšil jejich tah, a část, kde se pekl chleba, změnil v krb, vypadají jako kdysi. A jsou také plně funkční. I další vybavení v chalupě odpovídá svému prostředí: podlahy jsou ze širokých prken, nábytek Alena často zachránila před vyhozením nebo spálením původními majiteli – prostě nabídla k výměně nějaký ‘modernější’ kus.
Odměnou za jejich snahu je ničím nerušený pohled na stavbu z kamene, obílenou vápnem, s keramickou střechou cihlového odstínu a se šmolkově modrými okénky.
Kdo ví, co je šmolka?
S termínem ‘šmolka’ se čtenáři našeho časopisu čas od času setkávají. Ale ví ještě někdo, zvláště z mladší generace, o co jde? Dnes máme skvělou příležitost si jej nechat od paní Aleny vysvětlit.
„Tradiční šmolka byla práškovou barvou jedinečně modrého odstínu v teplém tónu. Pytlík stával dvě koruny. Prášek se míchal s bělobou nebo vápnem a vznikla ta nejkrásnější barva. Dnes je problematické ji sehnat. Z těch současných je jí nejbližší odstín ultramarín, do něhož je nutné přidat trošku červené a malinko černé,“ radí zkušená malířka. „Málokdo už taky ví, že šmolka se přidávala do vody, v které se máchalo prádlo, aby bylo krásně bílé. Pak se ještě rozložilo na trávník a nechalo se sluníčkem vybělit. Dělám to tak dodnes a sousedka vedle jakbysmet,“ směje se paní Alena mému údivu. Čemu se ale nedivím, je přiznání, že tuhle barvu má ze všech nejraději. Šmolkové nátěry oken, dveří, okapů a dalších prvků prostě s chalupou ladí.
V pestré společnosti
V chalupě dnes hospodaří paní Alena sama. Když naší dvojici zaklepala na dveře ‘šedesátka’, Petr vážně onemocněl. A protože jediné, oč by mohl být spor, byla právě chalupa, konala se svatba i přesto, že celý život chtěli zůstat svobodní, volní a dělat kumšt.
„Petr byl mužskej do nepohody. Všechno uměl a opravil. Dělali jsme spolu keramiku, v mnoha věcech se doplňovali a moc jsme si spolu užili,“ uzavírá Alena jednu z nejhezčích kapitol svého života.
Krása a poezie paní Alenu ale neopustily. V jejích obrazech i na grafikách, které tiskne, je soustředěna melancholie i něha, tajemství, klid, pokora. Jednoduché linie oslovují hlubokou vnitřní sílou. Ústřední postavou jejich obrazů bývá žena, někdy s kočkou v klíně, jindy s pejskem, v němž poznávám Ríšu.
„Grafiku dělám v Praze. Její tisk je namáhavější,“ vysvětluje malířka. „V ateliéru na chalupě radši maluju. Ale nemyslete si, na malování moc času nemám! Kromě koček a psa, kteří mně dělají stálou společnost, často vařím pro spoustu lidí. Své přátele z celé Evropy ani nemusím zvát. Jsou to hlavně sběratelé grafiky, kteří si naši krásnou českou krajinu zamilovali a pravidelně jezdí na návštěvy.
A taky na českou kuchyni. Holanďanům vařím kulajdu, Němcům knedlo vepřo zelo. Každé léto také přijede přítelkyně ze Španělska a až se objeví kamarád houslista z berlínské filharmonie, uspořádáme na půdě koncert. To pozvu všechny známé z okolí, rozesadíme se po schodech a posloucháme. A pak ještě celý další týden, když si fidlá u sebe v pokojíku!“
O sochách malých i velkých
Ve chvílích klidu paní Alena pečuje o zahradu. Sekačkou pojezdí trávu, okope zeleninu, jahody a bylinky a jak začne na stromech dozrávat ovoce, pustí se do výroby džemů. Taky se věnuje květinám, miluje fuchsie, lilie, růže…
Ta popínavá zdobí kamenné sloupky, v nichž drží brána. Střeží je madonka a Jan Nepomucký. Paní Alena vyvrací mou obavu, že by se třeba mohly někomu ‘zalíbit’: „Jsou to jen sádrové kopie, kterým čas od času nabarvím vybledlé tvářičky. Za celých třicet let se neztratily, až vloni… Naštěstí pro mě není problém udělat nové.“
Důkazem, že si se sochami všech velikostí tahle drobná žena poradí, jsou její další slova. „Schovávám všechny formy na plastiky svého muže a slibuju si, že udělám jejich odlitky do naší zahrady. Bude to taková malá galerie v přírodě. Víte, Petr měl ohromný smysl pro prostor,“ svěřuje se a oči jí při tom plánování září.
Popisy k obrázkům
Klidná atmosféra dvorku se zápražím
Tahle Madona je trochu atypická, svoje dětátko nese na druhé paži, než bývá zvykem
Pro posluchače prvního houslisty berlínské filharmonie je na schodech a lavicích místa dost
Půda je prosvícena světlem, které propouštějí skleněné tašky. Krb slouží k vaření vody na kávu pro návštěvníky letních koncertů
Původní kachlová kamna dostala modrobílý nátěr. Tuhle kombinaci má paní Alena ráda
Plastice Petra Šturmy dělá společnost „noční panna“ z říše rostlin. K večeru rozkvétá žlutými květy a láká noční motýly
Na konci zahrady stojí ateliér, v němž se rodí obrazy
Barvy v přírodních tónech s chalupou Aleny Antonové ladí
A tenhle hezký přístavek je záchod. Dříve tady bývala králíkárna a slepice
Pššt, paní Alena se dala do práce
Z kamenného žlabu se dnes nenapájejí zvířata, ale kvetou v něm lilie
Autor fotografií: FOTO IVAN TICHÝ
