U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PO ČEM CHODILI NAŠI DĚDOVÉ
Kategorie: Stavení | Autor: Jan Pešta
ARCHITEKT
Podlahy jsou nedílnou, přesto však často opomíjenou součástí každé stavby. Správ-nou volbou materiálu podlahy je možné docílit pocitově příjemného dojmu z každé místnosti, samozřejmě v závislosti na její funkci. Anebo pravého opaku. I pokud jde o podlahy, je vhodné hledat inspiraci a poučení v historických stavbách. Pojďme se tedy krátce “projít” po podlahách světnic i síní v příbytcích našich dědů.
Nejstarším typem podlahy ve venkovských stavbách byla udusaná hlína. Hliněné podlahy se používaly nejen v síních domů a v hospodářských prostorách, ale objevovaly se i v obytných světnicích. Někdy se na ně přidávala ještě jakási “stěrka” (předchůdce pozdějších betonových podlah), jejímž základem byla řídká hlína, podle potřeby smíchaná s kravským trusem.
Lupiči se podhrabávali
Hliněné podlahy byly zcela běžné minimálně do konce 18. století. Součástí jejich pravidelné údržby bylo kropení, případně sezonní vystýlání slámou či chvojím. Situaci nám přibližují zajímavé dobové zprávy o tom, že se lupiči při výkonu svého “povolání” do domů doslova podhrabávali. Dnes už v obytných prostorách dříve obvyklé hliněné podlahy nespatříme (samozřejmě s výjimkou skanzenů). Navíc by pochopitelně nevyhovovaly současným nárokům na kvalitní a hygienické obytné prostředí. Dosud ale nalezneme podlahy z hliněné mazaniny (v minulosti běžný izolační materiál stropů a stěn, skládající se z hlíny a plniva – zpravidla plev a sekané slámy) na leckteré venkovské půdě. Teprve ve druhé polovině 18. století, v době celkové konsolidace hospodářské situace venkova, přicházejí i do selských usedlostí a chalup ve větší míře pokročilejší typy podlah, které lépe vyhovovaly stoupajícím nárokům na praktickou a v neposlední řadě iestetickou úroveň bydlení.
Dřevo, cihly, kámen
Ve světnicích se začaly objevovat podlahy dřevěné, sestavené z hoblovaných fošen (desek), položených na “polštářích” (dvoustranně opracovaných dřevěných trámcích) a přichycených dřevěnými hřeby. Polštáře byly uložené buď v hliněném násypu, nebo přímo na povrchu terénu. Okolo topeniště (tedy kamen či pece) byla zpravidla podlaha vyskládaná z cihel nebo z cihelných dlaždic. Podobně v pásu u dveří (tedy na nejfrekventovanějším místě) bývaly někdy položené namísto prken cihly. V síních a dalších hospodářských a skladovacích prostorách domů přetrvávala hliněná podlaha déle než v obytných místnostech. S nástupem klasicismu se i zde začaly objevovat podlahy kvalitnější. Zprvu to byly kamenné dlažby, které vyhovovaly zvýšené provozní zátěži zejména v komunikačních prostorách. Používal se vždy materiál z místního zdroje. V regionech s těžko opracovatelným kamenem byla dlažba provedená buď z kamenů (“placáků”) naplocho kladených do hliněného, pískového či později maltového lože, nebo z nahrubo opracovaných desek, zpravidla žulových. První varianta je dosud běžná v pásmu našich severních hor, druhá ve vnitrozemí v “žulových” oblastech – např. na Sedlčansku, Benešovsku, v okolí Milevska i jinde. V krajích s dobře opracovatelným kamenem (zpravidla pískovcem) se běžně používala dlažba z přibližně čtvercových, pečlivě opracovaných desek, kterou bývaly vydlážděny nejen síně, ale i ostatní neobytné prostory v domě a pochopitelně také zápraží. Vedle kamenných se používaly také podlahy keramické. Kromě běžných cihel (položených buď “parketovitě” nebo “do vazby”) se objevovaly také různé formy cihelných dlaždic. Nejobvyklejší byly čtvercové půdové dlaždice, tzv. “topinky”. Dále se používaly i různé formáty dlaždic šestiúhelníkových a osmiúhelníkových (v kombinaci s menšími čtvercovými).
Mozaika přelomu století
Ke konci 19. století se začaly na venkově objevovat další novinky, přicházející z městského prostředí. Předně je třeba zmínit se o tvrdých kameninových dlaždicích, často s vícebarevným vzorem, plasticky imitujícím mozaiku. Tyto vysoce odolné dlaždice, vytvářející ve vzájemné kombinaci složité geometrické vzory, se vyráběly v Rakovníku. Jejich využití bylo opravdu široké: nalezneme je v síních chudých chalup, v odbavovacích halách nádraží či na podestách činžovních domů a dokonce i v Národním divadle. Na sklonku 19. a v první třetině 20. století se objevují také lacinější alternativy – cementové dlaždice s barveným povrchem (zpravidla v kombinaci černé a okrové, případně červené) a podlahy z broušeného umělého kamene – teraca. Půvabné kamenné či cihelné dlažby se dodnes dochovaly v nejedné venkovské chalupě. Mnohem častěji ale trpí pod neprodyšnými a nevzhlednými pokryvy z lina či dokonce z betonu. Tato úprava je sice méně náročná na údržbu, ale jinak přináší jen samé problémy v podobě vlhkých stěn a plísní, zejména v málo větraných prostorách, o estetickém znehodnocení interiéru nemluvě. Proto neničme zbytečně staré podlahy. Vždyť i ony patří k nenahraditelné autentické podstatě historických staveb.
