Pevné uchycení do zdiva
Obrazy, zrcadla, poličky, madla či držáky, kuchyňské a koupelnové skříňky, závěsné systémy i garnýže, to vše je nutné pevně uchytit na stěny. Důležitá je hmotnost břemene i složení zdiva.
Vlastně existují jen dva základní způsoby upevňování předmětů na svislé stěny nebo stropy. Buď se k nim přišroubují, nebo přitlučou, případně se upevní k závitovým tyčím či skobám, které jsou už ve zdivu uchycené pomocí rychle tuhnoucí směsi (chemické kotvy). Uvedený zjednodušený popis má samozřejmě spoustu dílčích variant a složitějších verzí zmíněných postupů: lehký obrázek často opravdu stačí upevnit na přiklepnutý hřebíček a hřebíky či zatloukací skoby lze použít i do dřevěných stěn. Někdy může dobře posloužit i tradiční postup, kdy se do vyvrtané díry ve zdivu zasádroval špalík a do něj se pak zatloukl hřebík nebo skoba.
Pro velmi pevné uchycení předmětu včetně těžších břemen dnes nejčastěji slouží kombinace šroubů či vrutů a různých typů hmoždinek. Ty se vkládají či natloukají do otvorů vyvrtaných do zdiva svislých stěn či stropů a udrží se i v lehkých stavebních materiálech typu sádrokartonu.
Sádrokarton a palubky
U sádrokartonových desek je ale (zvláště ve stropech) nutné použít speciální rozpínací hmoždinky nebo zavěšovat břemena v místě montážních profilů či latí. U jednotlivých typů sádrokartonových desek by měl být vždy k dispozici údaj o tzv. únosnosti na vytržení (obvykle kolem 5-6 kg) a je třeba pamatovat na to, že se taková únosnost sčítá, takže jednotlivé předměty je nutné zavěšovat v určité vzdálenosti (min. 40 cm) od sebe nebo rozdělit tuto vzdálenost montážním profilem. To znamená umístit břemena tak, aby ve středu vzdálenosti mezi nimi byl montážní profil.
S podobnou obezřetností postupujte i u palubkových obkladů, které by měly mít únosnost a výdrž přece jen o něco větší než sádrokarton, ale rovněž je nelze zatížit bez omezení. I u palubek lze využít ke stabilnějšímu ukotvení latě, na nichž jsou palubky upevněné. A chcete-li přidělat na stěnu s palubkovým obkladem například polici nebo jakýkoli těžší předmět a nemuset přitom obklady sundávat, lze využít natloukací hmoždinky, které jsou určeny právě k vkládání do otvorů vyvrtaných skrze dřevěné obklady.
Jak se vyznat v hmoždinkách
Hmoždinky různých typů jsou pro kotvení ve stěnách či stropech stěžejní pomůckou, a proto je dobré získat alespoň základní orientaci v tom, pro co se který typ nejlépe hodí. Mnohdy lze vystačit s hmoždinkami univerzálními, ale speciální hmoždinky pro jednotlivé typy zdiva jsou obvykle spolehlivější pro upevňování těžších předmětů nebo silně namáhaných součástí konstrukcí.
S průměry hmoždinek se shodují průměry vrtáků, což je důležitý údaj, který najdete na balení i na samotné hmoždince. Například pro hmoždinku s označením S6 zvolte vrták o průměru 6 mm.
I v nabídce univerzálních hmoždinek zpravidla najdete několik typů, které se odlišují tvarem. Obecně funguje hmoždinka tak, že se po zašroubování vrutu roztáhne a pevně se tak zachytí ve zdi. Po navrtání otvoru vrtákem odpovídajícího průměru se jednoduše zasune do zdi a lehce doklepne, aby nevyčnívala.
Už zmíněné natloukací hmoždinky navíc obsahují speciální hřebík nebo vrut, který se po zasunutí hmoždinky do otvoru zatluče kladivem. Princip je jednoduchý a využitelný nejen pro palubkové obklady: natloukací hmoždinka se zasune přes připojovaný díl do vyvrtaného otvoru a hřeb se zatluče do hmoždinky. Hmoždinka se roztáhne a zaklíní se tak v otvoru. Hmoždinku lze rovněž rozebrat, zasunout do otvoru a poté přiložit připojovaný díl, prostrčit hřeb a zatlouci jej. To výrazně zrychlí kotvení materiálů oproti šroubování a předurčuje tento typ hmoždinek pro použití v hůře přístupných místech, například při upevňování konstrukcí pro stropní podhledy nebo při montování okenních rámů či obkladů fasád. Vruty lze po zatlučení ještě dotáhnout šroubovákem.
Do stěn či příček s vnitřní dutinou se používají speciální dvoudílné hmoždinky. Při utahování vrutu se zadní díl hmoždinky v polovině ohne a tlakem přitiskne k zadní stěně. Tento typ hmoždinek slouží k zavěšení obrazů či jiných předmětů v mělkých otvorech.
Pro kotvení těžkých materiálů a pro namáhané spoje v sádrokartonech či jiných lehkých obkladových materiálech (OSB desky) jsou ideální kovové hmoždinky s rozpěrným deštníčkem nebo speciální kotvy s výklopnými křidélky na šroubu. Taková kotva se sklopenými křidélky se protáhne otvorem, při utahování se křidélka roztáhnou a přitisknou k zadní straně stěny.
Chemické kotvy
Tento název se užívá pro speciální směsi, které jsou – laicky řečeno – něco mezi rychle tuhnoucí maltou a lepidlem a které dokážou ve zdivu velmi pevně uchytit kovový kotvicí materiál, což jsou nejčastěji závitové tyče. Směs je na bázi polyesteru či epoxidu a dokáže díky chemické reakci po smíchání příslušných složek vytvrdnout do mimořádně pevné konzistence.
Do vyvrtaného otvoru ve zdivu vtlačíte směs pomocí aplikátoru na kartuši a do takto vyplněného otvoru poté zasunete spojovací prvek (závitovou tyč či skobu). Po vytvrdnutí lze na takový prvek bez obav upevnit i velmi těžké předměty.
Dobré rady
- Základem úspěšného použití hmoždinky je dobře vyvrtaný otvor. Pokud se zdivo drolí, zvolte raději vrták menšího průměru a otvor opatrně zvětšujte.
- Hmoždinka by měla jít do otvoru vtlačit nebo lehce doklepnout. Pokud se při natloukání zdeformuje, vyměňte ji.
- S pomocí chemické kotvy lze upevňovat závitové tyče i do dutého zdiva, ale do dutiny se nejprve vkládá speciální sítko, do nějž se pak směs vtlačí.
Text: Richard Guryča
Foto: Shutterstock