U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Pěkně “vypečené” ŠPERKY
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová
Janu Veselou znám zhruba deset let. Je novinářkou a vždycky dělala svou práci dobře a poctivě. Je to vlastně, jak vím ze zkušenosti, nekonečný kolotoč. Člověk z něj neseskočí často ani v noci, kdy přemýšlí nad titulky a plány… Když jsem tedy před pár lety na jedné předvánoční výstavě uviděla její šperky, vytvořené pracnou technikou smaltu, zůstala jsem nad nimi s údivem stát.
Zjejí pracovny, natěsnané v běžném panelákovém bytě, vyšlo už mnoho tisíc broží, náhrdelníků, náušnic. A každý kousek jiný! O jejích skvostech “pečených” za vysokých teplot ve speciální peci, kterou má v dílně, se ví nejen v naší domovině. Jednu z posledních výstav měla koncem roku 2002 dokonce až v Arabských emirátech. Další se letos připravují ve francouzském Limoges, v Jílovém u Prahy a v Praze…
Kořeny inspirace
Jak to všechno začalo? Možná vlastně už v dětství. Janin otec pracoval několik let v zahraničí, do jejích čtrnácti žili pár let v Tunisu. “Okouzlovala mě barevnost tamního šperku. Na smalty jsem tehdy ještě nemyslela, ale ráda jsem malovala. Chtěla jsem studovat na Umprum ilustraci.” Rodině však doma olejové barvy nevoněly, a tak dělala stále menší a menší věci, až se dostala ke šperkům. Zároveň se prodral ke světlu další Janin talent, psaní. V té době se také potkala se svým mužem Petrem. On končil novinářskou fakultu, ona ji začínala…
Škola ji vyslala do Rostova na intenzivní kurz ruštiny. Protože jí řeči vždycky šly “samy”, udělala zkoušky už třetí den a celý zbytek výpravy si užila po svém. “Našla jsem v různých kostelích fantastické obrazy, i málo známého Rubleva! A na kraji města továrnu, kde dělali smalt. Takové ty tradiční barevné květinkové vzory. Naučili mě i věci, které bych se jinak vůbec nedozvěděla. Místo všech lepidel a pojidel například používali olej, co se lil do žigulíků. Zjistili, že ten obyčejný jim nedělá mapy a nechává absolutně lesklý povrch. Študáci architektury z Moskvy, kteří rekonstruovali starý kostel s cibulovými báněmi vedle kláštera, kde jsme byli ubytováni, mi zase ukázali, jak se dělají vajíčkové tempery, jak se malují fresky a nanáší zlato při malbě ikon. Poznala jsem i starý způsob zdobení černých lakovaných krabiček, kterým říkají ‘palech’.”
Jak se rodí mimino
K barevným vzpomínkám z dětství se tedy přidružil další proud inspirace. Ale ještě nebyl čas jí využít. Našla si po škole místo v dětských časopisech a psala o přírodě, o zvířatech, rostlinách, kamenech. Psala s radostí, protože to bylo už také pro malou dceru Petru. A těšila se, že dojde i na knížku pohádek. Povedly se dokonce tři. Tulení toulání, příběh v růžové a modré variantě (nemohly se s grafičkou dohodnout na barvě) a Komu sluší dlouhé uši. V roce 1993 se pustila do Velkého ilustrovaného slovníku pro děti. Je zpracován podle témat, která se odehrávají v angličtině, francouzštině a němčině. Určitě by šel na dračku i dnes.
To už měla Jana za sebou i první šperkařské zkušenosti, výstavy a úspěchy. Když byl čas, studovala ve francouzském originálu postupy výroby smaltu a sháněla vhodné suroviny. Maximum času však stále věnovala psaní. Zlatým hřebem její ediční činnosti mělo být prostorové maxileporelo, znázorňující, jak přijde na svět miminko.
“Všechno, včetně distributora, bylo předjednáno včetně jazykových variant pro Unesco. Když jsme to před devíti lety zjara měli spustit, zjistila jsem, že jsem těhotná.” A tak se místo maxileporela narodilo sedmatřicetileté paní Veselé opravdické miminko.
Jak “přeměnit” sklo
Byl čas na synka Ondřeje i na práci se smaltem. Několik let se zkusila výrobou šperků dokonce živit. Velká část galerií ale neplatila. A jeden z galeristů jimi zase naopak platil v hospodě (ukázalo se nakonec, že patřil k těm slušnějším, protože je vykoupil zpátky a vrátil). A tak se Jana psaní nevzdala. Šperkařina dál zůstala v kategorii koníčků.
Uvědomila si však, že ji moc těší, když je za ní práce vidět. Články strašně rychle “mizí”. Možná k tomu pocitu přispěla i výstava v liberecké galerii Jany Polanské. “Připravily jsme ji zhruba před osmi lety. Přišla tam spousta lidí. A snad se předem dohodli – většina měla na sobě moje šperky. Tam jsem viděla svoji snad největší kolekci! Bylo to tak pěkný, že jsem se skoro rozbrečela.” Janiny šperky zdobí široké spektrum barev – od bílých a růžových odstínů až po temně modré a hnědé. Ty tmavé vznikají ze suroviny, která se taví při podstatně vyšších teplotách než pastelové. Třeba modrá při 840 °C. Jenže šperkařka si s pětatřiceti výchozími barvami hraje, jako by jich bylo podstatně víc. Když totiž přepálí určitý odstín na vyšší teplotu, než je “povoleno”, vznikají netušeně krásné tóny. Jednou šokovala vídeňského technologa a dodavatele nízkotavného skla, když mu vysvětlovala, že potřebuje tu “dlaždičkovou” bílou, která při vypálení na tisíc stupňů krásně zrůžoví. “Zhrozil se a řekl, že to nejde, že na tak vysokou teplotu se přece pálit nemůže!” – směje se Jana. A hraje si dál. Pod její taktovkou se barvy postupně vrství na měděných ploškách šperků. Pak vždycky na pár sekund pobudou ve speciální muflové pícce. Někdy barvy i chviličku “hoří”. Ale tím se právě dosáhne těch zajímavých tónů a efektů.
“Zkrátka trochu přeměňuji sklo. A pak napjatě čekám, jestli šperk vystydne tak, jak má. Týden, deset dnů ho nedám z ruky, protože ještě může vzniknout puklinka – a celá krása jde pryč. Ale když vydrží, je prakticky nezničitelný. A bude i za pět set let pořád stejně barevný.”
U zlatého korálku
Samozřejmě nás zajímalo, kde jsou ty krásné smalty k mání. A zda by si naše čtenářky nebo i čtenáři nemohli zkusit nějaký šperk pro radost vyrobit sami. Zastavíte-li se v čerstvě otevřené galerii U zlatého korálku v Jílovém u Prahy (je v suterénu domu pod věží v sousedství radnice), získáte odpověď na obě otázky. Jsou zde nejen výstavní prostory, ale také obchůdek s korálky a různými surovinami, potřebnými pro vytvoření drobných smaltovaných šperků. Včetně jednoduchých krycích barev.
Budete potřebovat pořádné rukavice a plynový kahan (v troubě se péct nedá). Anebo čas na to, abyste se přihlásili do některého z připravovaných tvůrčích kurzů v Jílovém. Budou zaměřeny nejen na smalt, ale i na batiku a další výtvarné techniky.
“Na děti samozřejmě nezapomínáme,” uzavírá Jana Veselá vyprávění. “Jim bych ráda nabídla delší kurzy, třeba dvouměsíční s výukou dvakrát do týdne. Samozřejmě s neškodlivými bezolovnatými barvami. Mohu potvrdit, že je to úžasný způsob trávení volného času.”
Slibujeme, že až budou známé termíny, dáme vám vědět.
***
JAK NA TO
Nejdřív nakoupím měď; větší kousky od klempířů, malinké stříhám (sama nebo s kamarádem pasířem) z elektroinstalační pásky. Okraje oklepu a vyrovnám kladívkem a plošky obrousím pilníkem a smirkovým papírem, přeleštím a ohladím. Pak se měděný polotovar koupe ve speciálních čisticích směsích. Od chemických sloučenin a kyselin jsem přešla k vlastnímu technologickému postupu, který jsem našla ve středověkých knížkách. Funguje to dokonce lépe než kyseliny. Hlavně však směs není tolik toxická a dá se likvidovat běžným způsobem. Na zcela čistý plech okamžitě nanáším barvy, než začne měď znovu oxidovat. Může se pracovat i s práškovými, ale protože s nimi chci provádět další kouzla (mnohé šperky jsou zdobeny jen jednou barvou, ale třeba šestkrát pálené) pracuji s tekutými. Tedy s práškem rozmělněným ve vodě. Začíná se s tou nejtvrdší sklovinou, aby několikeré přepalování vydržela, poslední je nejměkčí, často ta nejsvětlejší. Já už vím, co to při pálení udělá. Motivy si předem kreslím, jenom když chci šperk zlatit. Nejjednodušší zvládnu asi za dvanáct hodin, složitý za tři měsíce.
FOTO JIŘÍ NOVÁK
Tohoto pstruha si objednal jeden Kanaďan, vášnivý rybář, který do Česka dováží duhové kameny
Nejdřív musí Jana předkreslit pro pasíře potřebné tvary. Nikdy nevytvoří zcela shodný šperk. Každý kousek je zaručeně originál
Modravá rybka potvrzuje, že autorku zajímají barvy i věci, které mají hloubku
Šperk zvaný “zapletenec” s opálky a zlatem; před zlacením Jana ornamenty často přesně předkreslí
Medově hnědý smalt a růžový opál má Jana nejraději
Jehlice připomíná původní technologii – komůrkový smalt, kdy se plošky ohraničí jemnými drátky, aby se barva neroztékala
Ozdoby náhrdelníku se navlékají na drátek potažený plastem. V jednom bodě u uzávěru je pojistka; je tedy “přetrhnutelný”, kdyby šel někdo dámě po krku…
Dcera Petra s náušnicí; ptáček je dobře připnutý, aby neulétl
