U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Pan Klostermann by měl radost
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
Jestli se spisovatel Karel Klostermann odněkud z obláčku dívá na svou milovanou Šumavu, musí se radovat z toho, že alespoň v některých místech zůstala dodnes tím rájem, který on dokázal tak barvitě popisovat.
O horách se vždycky říkalo, že tam je daleko od chalupy k chalupě, ale o to blíž od srdce k srdci. Když jsme se blížili k našemu cíli a míjeli ty v dálce odlehlé samoty, kladli jsme si otázku, co vlastně lidi tehdy vedlo k tomu, že v takových Bohem zapomenutých končinách, daleko jeden od druhého, stavěli svá obydlí. Z dnešního pohledu to přece bylo tak nepraktické! Ale předkové asi věděli své a tehdejšímu způsobu hospodaření to zřejmě vyhovovalo. Pastva byla na dosah ruky, jinde byl potok, na kterém se dal postavit mlýn. A právě do jednoho takového mlýna jsme se dnes vypravili. Dobře že jsme dali na rady místních, abychom ze silnice do údolí šli raději pěšky. Úzký krpál k potoku by sice felicie zvládla, ale zpátky těžko. Klouzali jsme tedy blátivou cestou po svých a dole se nám otevřel nádherný pohled na oázu lidského bytí. V údolí Pstružného potoka dodnes dávají lišky dobrou noc, takže o to víc překvapí, že tu najdete člověka, který na takové samotě trvale žije, navíc má akademický titul, a na nejbližší poštu dobrých šest kilometrů, aniž by minul jediné stavení. Zde si také vyzvedává zásilky, protože jiné spojení na něj není. Bodejť by bylo, když v chalupě není ani elektřina, natož pak telefon. Ten člověk se jmenuje Václav Hrabánek. Nizoučkými dveřmi jsme napřed vstoupili do mlýnice, dodnes plné dobového zařízení, ochozem pak do sednice, kde kdysi paní mlynářka připravovala pro rodinu a pro chasu na kachlových kamnech obědy. Tato místnost tedy fungovala jako kuchyň, ale i jako obývací pokoj a ložnice zároveň. Stejně tak je to dodnes. Odkdy vám tento mlýn říká pane? Od pětašedesátého roku a od samého počátku jsem ho chtěl do nejmenšího detailu zachovat v jeho původní podobě. Včetně stylu života. Manželka měla napřed výhrady, ale časem jsem ji přesvědčil. Vím, že to pro ni nebylo lehké, protože musela v lecčems ustoupit. Ale patří jí dík za to, že se smířila s mým záměrem, takže tu dnes žijeme ve stejných podmínkách jako za dob bývalých majitelů. Elektřina sem není zavedená – bráním se jí. Jenže k tomu všemu mně nějak nepasuje váš právnický titul. Jsem sice právník, ale hodně dlouho právnickou praxi nedělám. Kdysi naše rodina vlastnila bankovní dům na Václavském náměstí. Otec zemřel ještě v době druhé světové války, takže jsem banku zdědil já. Pak přišly doby, jaké přišly a banku nám sebrali. Nechci plakat nad tím, co se stalo, ale když už se ptáte, jak jsem k tomuto stavení přišel, tak to říct musím, protože všechno asi souvisí se vším. Po své krátké právnické kariéře jsem s cejchem buržousta prošel všemožnými dělnickými profesemi včetně kopáče a možná právě proto jsem si později pořídil tento mlýn. Seberealizace na stará kolena – chcete-li. Stavení bylo zcela zdevastované, pršelo sem v proudech, podlahy byly úplně shnilé. Udělal jsem tedy napřed novou šindelovou střechu a vyměnil všechny podlahy. Mohl bych jmenovat řadu dalších věcí, které, kdyby se neudělaly, mlýn by dnes už zřejmě nestál. A protože jde o památkově chráněný objekt, nechci ho zahltit žádnými novodobými prvky. Já jimi vlastně nechci zahltit ani sám sebe. Jediným ústupkem, který jsem tak zvané civilizaci udělal, je to, že jsem si před rokem koupil terénní auto, které zvládne zdejší věčně vlhké cesty i sněhy. Takže na poštu a na nákupy nemusím chodit pěšky. Vy jste ale pěšky chodil stejně málokdy. Vozil jste se koníčky. Pozemek u mlýna je celý protkán stopami koňských kopyt, a když jste mi pomáhal otvírat dřevěnou branku, jen tak mimoděk jste utrousil, že huculové tohle zvládají bravurně. Já jsem na rozdíl od nich nešika, protože jsem s brankou marně zápolila. Měl jsem koně vždycky rád a nejvíc tíhnu k huculům. Za komunistů, pokud koně vůbec přežili, byla tendence nasazovat na práci do lesa plemena těžkých koní. Je to ale nesmysl – huculové totiž zvládnou daleko víc. Jejich pravlastí jsou místa pod Karpaty, Sedmihradsko. Kdysi byli i u nás, ale pak se jejich chov dostal téměř na nulu. Zajel jsem tedy na Slovensko na Muráň, kde byl největší huculský hřebčín, a tam jsem si koně koupil. Kdysi jsem jich měl až deset, dnes, vzhledem ke svému věku, jen šest. A mají všechno, co mají mít – genové rezervy, rodokmeny. Nedám na ně dopustit. Koně tu s námi žijí pod jednou střechou – stáj mají jen o patro níž pod sednicí. Jsou vycvičeni na zvuk zvonu. Když je potřebuji, zazvoním. Obvykle přiběhnou, pokud nejsou příliš daleko, a už čekají na odměnu – na oves, který jim shora z pavlače nasypu. Jak pro ně zajišťujete krmení? Vždyť takoví pořízci něco spotřebují! Mám pronajatou louku, kterou jsem donedávna sekal sám. Musím ale přiznat, že v současné době si pro ně seno objednám. Nemládnu. Vzdát se jich však nechci. Jsou to členové rodiny a navíc dosud opomíjený a ohrožený druh. Stále věřím, že huculové mají v našich horách budoucnost a že bude přibývat lidí, kteří jejich schopnosti ocení. Když v chalupě není ani elektřina, tedy ani televize, co po večerech děláte? Co dělají mladí lidé, když se náhodou vypne elektrický proud? směje se pan Hrabánek, ale hned nato dodává: Chodíme spát, jak se říká, se slepicemi, ale zato o to dřív vstáváme. Většinou máme dlouhý den a věřte, že je v něm pořád co dělat. Třeba malovat? Ano, třeba malovat. Pan Hrabánek je totiž široko daleko, dokonce i za hranicemi naší vlasti, znám svými podmalbami na skle. To by vydalo na další zcela samostatnou kapitolu jeho svérázného života. Vždycky jsem inklinoval k výtvarnému projevu. Už na gymnáziu jsem s oblibou kreslil karikatury profesorů, ale tehdy to byla jen legrace. Teprve když jsem se zabydlel tady, začal jsem brát malování trochu vážněji. Přišlo to jaksi samo, ale zase to souvisí se způsobem života, který tu žijeme. V těchto šumavských končinách si totiž lidé dělali v domech takzvané svaté kouty. Do rohu nad stůl, kde se jedlo, věšeli svaté obrázky a dělali si tak vlastně přímo doma malé kostelíčky. Možná i proto, že do opravdického kostela bylo daleko. V tomto rohu místnosti také bývala takzvaná koutní skříňka, kde se ukládala bible a jiné cenné knihy a dokumenty. A protože to byl chudý kraj, mnohdy si obrázky malovali sami. Byly to většinou podmalby na skle, což bylo dáno tím, že všude v okolí byly sklárny. Na českou stranu Šumavy přišel tento zvyk z Bavorska. Přinesli ho sem tamní malíři, kteří inspirovali svojí tvorbou naše lidi. Tito amatérští umělci využívali pro malování především podřadné, vlastně vyřazené sklo s všelijakými bublinami a kazy. Právě ty ale u každého obrázku vytvářely onu neopakovatelnou krásu. Nebylo chalupy, kde by alespoň jeden takový obrázek neměli. Většinou na nich byli vypodobněni svatí a svaté výjevy Krista, Madony a podobě. Někteří malíři se však nevyhýbali ani světským tématům, i když to bylo výjimečné. Já jsem si začal malovat obrázky jen sám pro sebe, ale pak se to nějak rozkřiklo, takže moje malování přerostlo rámec téhle chalupy. Prostudoval jsem přitom spoustu odborné literatury, protože jsem chtěl, aby obrázky svým provedením byly věrné těm původním. Maluji temperami i olejovými barvami, ale vždycky navazuji na tradiční provedení, přestože si zachovávám svůj vlastní rukopis. Jak se takový obrázek na skle dělá? Nejdřív si na papír udělám nákres a pak ho tuší přenesu jemným štětcem nebo perem na sklo. Začínám detaily, teprve potom domalovávám celek, protože co se jednou překryje, to už se nenapraví. Jde tedy o úplně opačný postup, než u běžné malby. Navíc musím počítat s tím, že výsledný obraz bude pro oko diváka zrcadlově obrácený, protože maluji z rubové strany. Podmalby na skle od pana Hrabánka jsou dnes ve sbírkách Národopisného muzea v Praze, v muzeích v Klatovech, Domažlicích, v Sušici nebo v Kašperských horách. Reprezentovaly nás i na různých mezinárodních výstavách. Když z této dnešní návštěvy odcházíme, nakoukneme ještě do šalandy, kde se kdysi scházeli a bavili mleči, oko nám padne na původní mlynářskou bednu se síty, kterým propadalo umleté obilí. Loučíme se pohledem i na takzvaný lub, za kterým panu mlynáři vždycky nějaké to obilí zůstalo. Od té doby se také říká, že má někdo za lubem. Nedá se však nic dělat, každá návštěva jednou končí a navíc koně čekají. Je třeba krmit.
