U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Označování ulic a budov
Kategorie: Právo | Autor: rab
Označování ulic názvy a číslování domů má v českých zemích dlouhou tradici. Již ve středověku si lidé ulice a jiná veřejná prostranství ve městech pojmenovávali nejčastěji podle druhu řemesel nebo obchodní činnosti, která v nich byla provozována. Ze 14. a 15. století máme kromě toho doloženy názvy tržních prostranství, náměstí i ulic odvozené od pojmenování kostela či kláštera nebo nejvýznamnějších soukromých domů. Některé ulice získaly jméno podle svého vzhledu a charakteru. Názvosloví však bývalo zvykové, podléhalo živelným procesům, které nebyly nijak regulovány.
Prvé úřední označování ulic černými nápisy na nárožních domech bylo zahájeno v Praze roku 1787. Současně se zavedením nového systému číslování domů podle jednotlivých ulic (uličními neboli orientačními čísly) císařským nařízením roku 1857 byly ulice jednotně označovány plechovými tabulemi s názvy, používanými v menších obměnách dodnes. Domy nesly z počátku pojmenování podle svých majitelů, nebo je označovala rozmanitá domovní znamení, často v podobě jedinečných uměleckých děl.
Důležitá “jednička”
Skutečné číslování domů popisnými čísly, jak se nám zachovalo až do současnosti, bylo zavedeno roku 1771 kvůli lepší evidenci budov a jejich majitelů. Postup při číslování domů nebyl stejný.Na venkově, tam, kde měla sídlo vrchnost, se začínalo s číslováním od panské či vrchnostenské budovy, jinde číslo 1 dostala například rychta, fara nebo obecní kovárna. Často se však číslovalo i bez významového rozlišení, jednoduše od jednoho konce obce postupně po jejím obvodu ke konci druhému (nebo od “spodního” k “hornímu” konci). Domovní čísla se psala na dřevěné, plechové, případně i keramické tabulky, nebo bývala plasticky vytažena v omítce či jen namalována barvou na zeď. Dodnes oblíbené smaltované tabulky, jednoduché a přitom vysoce estetické, se začaly používat na konci 19. století. Dnešní způsob označování ulic a ostatních veřejných prostranství a číslování budov stanovuje zákon č. 128/2000 Sb. o obcích, díl 4, § 27 až § 34, a vyhláška č. 326/2000 Sb.
Označení ulic
Označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy, stejně jako provedení tabulek, včetně jejich barvy a velikosti, stanoví obec jednotně pro celé své území na své náklady. Tabulky musí být umístěny viditelně, a to vždy na začátku a na konci každé ulice a před a za křižovatkou s jinou ulicí. Vlastník příslušné nemovitosti je povinen strpět bezúplatné připevnění tabulky s označením. V její blízkosti nelze umístit jiné nápisy. Označení nesmí být poškozeno, odstraněno nebo zakryto. Názvy se uvádějí vždy v českém jazyce. Název v jazyce národnostní menšiny lze umístit na téže tabulce pod názvem v českém jazyce tehdy, pokud se podle posledního sčítání lidu hlásilo k této národnosti alespoň 20 % občanů obce a jestliže o to požádalo peticí nejméně 50 % zletilých občanů hlásících se k této národnosti. Pro pojmenování nelze použít jmen žijících osob.
Číslování budov
Budovy v obci se označují čísly popisnými přidělenými v jedné číselné řadě v jednom souvislém území obce. Stavby určené k individuální rekreaci se označují evidenčními čísly. K usnadnění orientace mohou být budovy označeny vedle popisného čísla ještě číslem orientačním.Každá budova se označuje pouze jediným číslem popisným nebo evidenčním. Vedlejší budovy, které jsou součástí jednoho celku, se samostatnými čísly neoznačují. O způsobu číslování rozhoduje obec, přičemž každé číslo musí být v obci (části obce) jedinečné.Popisná, evidenční a orientační čísla se barevně liší. Barvu a provedení čísel určuje obec. K číslování se užívá arabských číslic bez dodatků a lomítek. Čísla se umísťují viditelně. Pokud jsou zavedena čísla orientační, umísťují se vždy pod tabulku s číslem popisným.Označit budovu čísly určenými obcí a udržovat je v řádném stavu je povinen na svůj náklad vlastník nemovitosti. Dojde-li k přečíslování budov, což se stává jen z vážných důvodů, nová čísla hradí obec.
FOTO AUTOR
