U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Osada Orlík slaví osmdesátku
Kategorie: Volný čas | Autor:
První chaty si v okolí Jiříkova jezu na Sázavě postavili trampové již v roce 1925 a dali tak základ osadě Orlík. Nad studánkou se usídlili Franta Šrámek a Bohouš Vyhnal, před potůčkem u cesty Franta Benda, zvaný “Hudson”, před rokličkou směrem k Újezdci světoběžník Mrkvička alias “Číňan” a vedle něj Standa Zeman, zvaný “Jasing”… čtu v řádcích z historie, které zazněly při nedávných osmdesátinách osady z úst jejího šerifa Josefa Čepely.
Sešli se na oslavě krásného jubilea v hospodě U Hroníků, které se též říká Kameňák. Najdete ji v Kamenném Újezdci, odkud je pár kroků, tedy coby kamenem dohodil, do Kamenného Přívozu. Terén na pravém břehu Sázavy, kde si jejich předchůdci stavěli první chatičky, je, jak lze tušit značně kamenitý. Byli to sice “zálesáci” z města, hlavně z Prahy, ale odvaha a houževnatost jim nechyběla.
S cementem v ruksaku
“Z pamětí zakladatelů víme, že v předválečné době žila osada sportem a rybařením, večer se zpívalo u táboráku, pořádaly se zábavy, turnaje, výlety,” připomíná šerif. “Jeden z prvních, Franta Makovec přezdívaný Madagaskar, nám v roce 1999 dokonce poslal z Kanady výstřižky ze starého Ahoje, kde vyšel článek o životě v osadě.” Josef Čepela se stal členem osady v roce 1960. Rodiče jeho děvčete patřili k trampům, co zažili romantické časy, kdy od řeky zněly písně a v oknech se rozžíhala jen světýlka petrolejek. Josef nejdřív jezdíval za Věrou na rodičovskou chatičku těsně nad řekou. Ale pak si koupili svou, tu, která kdysi patřívala prvnímu šerifovi osady Rudlovi Hovorkovi. A od té doby je tu šerifem pan Čepela. Nezdědil ovšem tu funkci s chatou, má pro ni podle mínění osadníků mnoho dalších předpokladů. Jinak by jistě nešerifoval letos pětačtyřicátým rokem… Pamatuje, když se po stráni nad kamenitým srázem, dnes hustě porostlé chatami i rodinnými domky, proháněl jen vítr. A kdy tudy každou sobotu odpoledne putovali trampové s ruksaky a US-tornami, obtíženými cementem. Dalšího stavebního materiálu, tedy kamene a dřeva, byl dostatek přímo na místě. “Jezdilo se každou sobotu v 15.30 hodin v létě v zimě Posázavským expresem z Braníku do Kamenného Přívozu a odtud pěšky přes pole do osady. Večer jsme pak – unaveni sportem i prací – běhali s pověstným kbelíkem s pípou a nápisem ‘Na vodu ne’ do okolních výčepů pro pivo a svlažovali jsme hrdla u ohně,” vzpomíná.
Nejen navzdory živlu
Před těmi dvaceti třiceti lety se v osadě žilo opravdu naplno. Na ostrově mezi Sázavou a mlýnským náhonem, tedy na prostranství patřícím tehdy povodí Vltavy, se nejen sedávalo u táboráku, ale také se zde pořádaly turnaje ve volejbalu, nohejbalu i v líném tenisu. Pro děti to byly dny plné her a soutěží. Jak se píše ve starém Ahoji, na pořízení hřiště, stolů na pingpong a další inventář získala osada finanční prostředky pořádáním každoročních zábav (tato tradice se dodnes zachovala v podobě country bálů v hospodě u Hroníků). Občas také vyrazili společně na potlach do sousedních osad nebo na výlet na Lipno, Plumlov, do Lučan, Obřího dolu, na Modrý kámen i jinam. Orel na bleděmodré vlajce vzlétal na stožár na prostranství obtékaném řekou ještě před pár lety. A vedle stojící totem, ač musel každoročně vzdorovat rozvodněné Sázavě, se vracel stejně jako chaty vždy do své původní krásy. Opravovala se však i železa na náhonu, šlajsna a těleso jezu a vybudoval přístřešek pro popelnice. Navzdory živlu a sešněrované době osada nad řekou hučící “v klínu rozervaných skal”, jak se praví v písni, spokojeně žila. A do chatiček, na nichž vyrůstaly podkrovní přístavby, nenápadně vstoupila elektřina – a s ní i pokrok. Jdeme kolem řeky a šerif ukazuje na ostrov, na místo táboráků a sportovních klání. Dnes mizí v plevelu, mezi nímž je občas vidět PET láhve a další zbytky po svačině vodáků. Mezi totemem a osiřelou vlajkou se totiž před pár lety objevil spolu s novým nájemcem přístřešek s občerstvením. Kanoisté, kteří se dříve obvykle zastavili v hospodě u Vemenáče v Kamenném Přívozu, kde je dostatek místa pro lidi i lodě, berou romantické zákoutí útokem.
Ať nás větry zavějí kamkoliv
Při osmdesátinách osady tedy nezaplál táborový oheň a vlajka ozdobila jen pódium v hospodě U Hroníků. Osadníci se stříbrem prokvetlými skráněmi zapěli trampské písně a provětrali děvčata v tanci. Nebyla to smutná oslava, vždyť osada ještě žije. Ti, kdož se cítí být jejími členy, se setkávají vždy poslední sobotu v měsíci na večerech, jimž se říká “zpívaná”. Do Kamenného Újezdce na ně jezdí i mnozí přespolní. Občas se dá dohromady patra na nohejbal nebo volejbal. A při tradičním každoročním country bálu se objeví i spousta mládeže. “Věřím, že ten, kdo v osadě s partou kamarádů vyrůstal, nemůže zapomenout, ať ho větry zavějí kamkoliv,” řekl nám Josef Čepela při loučení. Doufám spolu s ním, že má osada Orlík před sebou ještě mnoho dobrých let. Marie Rubešová
Popisy k obrázkům
1 Osada vyrůstala na kamenitém pravém břehu Sázavy, a tak mnohé chatičky sedí na skalách jako orlí hnízda
2 Výstavba v tomto terénu nebyla snadná. A náročná je dnes i údržba skalek a porostů lemujících příkré schody
3 Díky kamarádu Makovcovi, který poslal z Kanady výstřižky ze starého Ahoje, má osada autentické snímky i ze svých úplných začátků
4 Pohled z protějšího břehu Sázavy na chaty, které osadníci stále udržují a šlechtí
5 Fotku totemu nám dodal šerif. Dnes je totem značně oprýskaný a svačí pod ním vodáci…
6 S vodáky, kteří dnes často vytáhnou loďky u Jiříkova jezu, ztrácí Sázava kus své romantiky
Autor fotografií: FOTO ARCHIV OSADY A RB
