U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Osada Merida slaví sedmdesátku
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
První cesty trampů do údolí Hvězdonic, Kaliště a Poddubí na břehu Sázavy vedly kolem roku 1928. Jezdili sem na čundr hlavně chlapci z Vršovic a Strašnic. Stanovalo se na pravém břehu řeky nad Hvězdonickým jezem – vybírá Eva Maděrová z kroniky osady, která tady vznikla právě před sedmdesáti lety. Parta trampů tenkrát přijela navštívit kamaráda Boba Hurikána do “Údolí chroustů”…
Příkré údolí potoka Vejborka, který se u jezu vlévá do řeky, se šestnáctiletým – sedmnáctiletým milovníkům romantiky Západu, která je okouzlovala na dožluta vyčtených stánkách rodokapsů, zalíbilo tak, že se rozhodli postavit zde sruby. A tak vznikla u Sázavy pod obcí Kaliště osada. Šerif Jarda Novotný, inspirován zmíněnou četbou, navrhl, že by se mohla jmenovat podle městečka v Mexiku – Merida. Návrh byl schválen.
Rukou společnou
První sruby začaly vyrůstat až nahoře ve skalnaté stráni. “Áda Rosol s Jirkou Runtschem staví společně chatu Aljaška, po nich se dali do díla Karel Kahoun a Miloš Tůma. V roce 1932 dostavují své sruby Pepa Bartoš – hned dva, Franta Trmal, Rudla Němec, vzniká i Las Vegas bratří Šmídů. Dále proti proudu potoka staví Pepa Čadek a Tonda Horáček…” čte dál z kroniky paní Maděrová, dcera zmíněného Pepy Bartoše. A jmenuje další a další, z nichž někteří už žijí jen ve vzpomínkách nebo historkách, často téměř neuvěřitelných.
“Nebyla to opravdu žádná
legrace; klády na sruby se plavily po řece od pily v Samechově a nosily se do kopců nad potokem na zádech,” vzpomínají na budovatelské nadšení svých předků Eva Maděrová a Jiří Runtsch. Kráčíme vzhůru ke stavbám, o nichž je řeč. “Byly většinou roubené s jedinou místnosti 3 x 4 metry. Když trampové postavili první, všichni se tam poskládali. A protože jim bylo těsno, rozhodl se pro stavbu další, a pak další… Dnes už je jiná doba, ale naši tátové tenkrát stavěli společně. Sešlo se třeba pětatřicet lidí a za sobotu neděli bylo hotovo. Dole tvárnice, nahoře kulatina, strop z hobry podbitý lingustrou, jejímž základem je plavená křída,” ukazuje Josef Trmal na vlastní sroubek. Jak členů rodin přibývalo, rozrůstaly se čtvercové roubenky o verandy, z nichž často vznikaly kuchyně, i o další přístavby a nástavby. A když už v kaňonu kolem Vejborky bylo “plno”, začaly se chaty a posléze i zděná stavení šířit také po stráni. Pro minulý, současný a bezpochyby i budoucí život osady má obrovský význam chata, kterou už v roce 1930 postavil majitel pozemků okolo potoka, Antonín Trojan. Jeho dřevěná “kantýna” u Sázavy se stala záchytnou stanicí trampů, vracejících se přívozem z legendární hvězdonické hospůdky matky Řežbové, a posléze, když byla hospoda po znárodnění šroubárny zabrána pro závodní kuchyni, žili “meriďáci” dál hlavně okolo kantýny. Konaly se tu pravidelně sobotní sleziny, ale také mikulášské zábavy, Silvestry a další oslavy. Hybnou pákou při setkáních byla parta kamarádů, kteří se nikdy neodloučili od svých nástrojů. U jezu zněly kytary, banjo, duněl vozembouch a nad řekou se neslo Tiše spí chata na skále nad řekou a stovky dalších písní. Na kamarády Pleštila, Tůmu, Šmíďáky, Černého, Mulinu, Kučeru, pozdějšího zakladatele “Kučerovců”, a trampskou legendu Boba Hurikána, který se také rád na Meridu zatoulal, se prý dodnes vzpomíná. “Po smrti majitele Šantánu Tondy Trojana se chopil péče o žíznivé a hladové trampy jeho švagr, převozník Pepík Pitelka. A když onemocněl, koupil starou boudu člen osady bez střechy nad hlavou – Jarda Hoffman. K němu se pak sjížděli stejně postižení kamarádi,” vypráví Eva Maděrová to, co slýchala od rodičů a pak jako malá sama zažila. “Když v třiasedmdesátém Jarda zemřel, dohodl náš tehdejší jednatel Vašek Douša s jeho matkou odkoupení chatky pro potřebu osady.” Pět roků nato byl do zvelebeného Šantánu zaveden proud a po dalších pár letech byla občerstvovací stanice “protažena” o zastřešené venkovní posezení. A koncem minulého tisíciletí spojili “meriďáci” obě střechy průhlednou nástavbou. Mohou si teď zajít pro pivko suchou nohou i když prší. Bez Šantánu si to zkrátka nedovedou představit. “Díky našemu kamarádovi Zdeňku Urbancovi, který ten pozemek před deseti roky koupil a pronajímá nám ho za korunu ročně, se nemusíme bát, že nás odsud někdo vystěhuje,” pochvalují si osadníci. Scházejí se tu na kulaté narozeniny, různá výročí, narození dětí, i jen tak, vyměnit si názory na události, jež otřásají světem a Posázavím. Když se domluví parta, zavoní od prostorného grilu selátko, další si na rošt přihodí párek nebo kus sekané. V dovozu soudků piva a obsluze výčepu se vždy po týdnu střídají. V tom utěšeném prostředí se pravidelně odehrávají také dvě velké osadní akce, jejichž význam sahá daleko za teritorium “Údolí chroustů” i sousedního “Údolí jestřábů”. Třetí sobotu v červenci se koná nohejbalový turnaj a třetí sobotu v srpnu Dětský den. Hřiště u Sázavy bývají v obležení.
Merida Open
Nejprve zase trochu historie. Již zmíněný jednatel osady Václav Douša najal v roce 1956 od JZD Levín louku vedle Šantánu, na níž si osadníci vybudovali volejbalové hřiště. Více se však ujal nohejbal, který se dá hrát třeba i ve dvojici, podle toho, jak se sportsmeni sejdou. V roce 1962 byl uspořádán první nohejbalový turnaj Merida Open. A když Open, tak samozřejmě za účasti sportovců z okolí. “Přijeli z osad Šacung, Soumrak a z TJ Požárníci Praha. Turnaj se vydařil, všichni oceňovali perfektní prostředí u řeky, kde se osvěžovala těla (hloubka je tu kolem dvou metrů), i u Šantánu, kde se až do rána bílého osvěžovala hrdla,” vzpomíná Eva Maděrová. “Pověst nohejbalových turnajů na Meridě se rychle šířila a účastníků přibývalo. Jedno hřiště nestačilo, proto tehdejší šerif Áda Rosol vyjednal nájem dalšího kusu louky a stavělo se druhé. Počet soutěžních družstev se vyšplhal až na dvaatřicet!” Kronika zaznamenává týmy z těchto osad a spolků: Šacung, Čochtan, Askalona, Gajapos, TJ SONP Kladno, Solidarita Praha, Motorlet Vršovice, Hloubětín, přijeli dokonce i z Chomutova, Pardubic a Liberce. Pořádající Merida slavila největší úspěchy v letech 1968 až 1970, kdy družstvo v sestavě: Zdeněk Urbanec, Karel Novák a Václav Hrbáček získalo dvakrát první a jednou druhé místo. Při výročním patnáctém turnaji napsaly o sportovní osadě Merida obsáhlý článek Zemědělské noviny. Hodnotily dění u Sázavy velice pochvalně. Turnaj Marida Open má tedy svou slavnou historii, ale historií rozhodně není. Duše zakladatelů sice už odešly do věčných lovišť, ale ve většině chat dnes tráví volné dny jejich děti a vnuci. Mladí už nečtou rodokapsy a příběhy o pionýrských skutcích těch, co osídlovali Ameriku, je neoslňují. Zajedou si za Velkou louži sami. Ale i oni se zas rádi vrátí k Sázavě, do stínu starých košatých osik a vrb. Oceňují právě možnost setkat se, zahrát si, popovídat. Vztahy se tu totiž navazují stejně romanticky jako před sedmdesáti lety…
Síla přírody
Zakladatelé osady si jistě pochvalovali, že tudy vedou dva dopravní koridory: říční (Sázava) a železniční (přes Hvězdonice jezdí Posázavský pacifik). Před třiceti lety přibyl koridor dálniční (most, po němž se řítí vozidla ve směru Praha – Brno, je vidět vpravo po proudu řeky) a pak letecký (vzdušný koridor Praha – Brno – Vídeň). Přesto je tu klid a báječně čistý vzduch. Meriďáci se rádi pochlubí, že díky řece a množství zeleně kolem je tu vzduch kvalitní stejně jako ve Vysokých Tatrách. Není to součást propagace, tento fakt skutečně zjistili klimatologové. Při cestě od Chocerad byla proto dokonce postavena léčebna pro astmatické děti. Sportovní i společenské prostory osady jsou “open” každému, kdo je ochoten pro Meridu také něco udělat. To se netýká jen zhruba 50 přispívajících členů (200 Kč ročně platí vždy jen jeden z rodiny, důchodci polovic). Je třeba udržovat a poklízet šantán i malou chatku, v níž je kuchyňka (při turnajích a dalších velkých akcích se přece nedá žít jen o vodě a pivu), posekat trávu, odvézt odpadky do Poddubí nebo uhrabat hřiště, které bývá po deštích plné listí a větviček. To platilo ještě 5. července, když jsme poprvé na osadu přijeli. Po průtrži mračen v sobotu čtrnáctého a hned následující úterý se rozvodnil potok Vejborka a Merida musela poprvé ve své historii odvolat tradiční turnaj v nohejbale. Nynější šerif Fanda Cihelka spolu se svým zástupcem Pepou Tobolkou a členy osadního výboru mají těžkou hlavu, jak se s pohromou vypořádat. Obě hřiště jsou zničena a zavalena bahnem, stromy a kamením. Jak je zřejmé z obrázku, pohled je to opravdu neradostný. Ale pláčem se nic nespraví. Specialisté z Povodí Vltavy už koncem července bagrovali zanesené koryto potoka a jak nás informovala Eva Maděrová, OÚ Kaliště se starostou Čihákem přislíbili finance na obnovu hřiště. Osadník Honza Trmal, jeden ze zakladatelů skupiny Pacifik Václav Maršálek, který má na Meridě chatu, a další hráč zmíněné skupiny Miloš Tůma si navzdory letním problémům jistě dobře naladili kytary, aby sedmdesátiny osady proběhly v plné parádě a s muzikou.
